Zmizet, aby zůstal Kristus

Andrea Tornielli

Existují slova, která určují směr. V první homilii papeže Lva XIV. zaujme především úvod, opakované Petrovo vyznání víry, slova, která chtěl zopakovat na konci homilie při mši svaté na začátku svého pontifikátu i Jan Pavel I.: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“. Ale v závěrečných větách se objevuje také pohled na církev a na to, jak se v církvi vykonává jakákoli služba. Je to citát svatého Ignáce Antiochijského, který byl veden na mučednickou smrt: „Teprve tehdy budu opravdovým učedníkem Ježíše Krista, až svět neuvidí mé tělo.“ Tento velký Církevní otec měl na mysli to, že bude pohlcen divokými šelmami, ale tento výraz je poučný pro každý okamžik a každou okolnost křesťanského života: „Jeho slova – řekl nový biskup Říma – připomínají v obecnějším smyslu nezadatelné úsilí každého, kdo v církvi vykonává mocenský úřad: zmizet, aby zůstal Kristus, umenšit se, aby byl poznán a oslaven, obětovat se až do konce, aby nikdo neměl nedostatek příležitostí ho poznat a milovat“. Zmizet, učinit se malým, aby On byl poznáván. Opustit veškerou touhu být středem pozornosti, veškerou světskou důvěru v moc, struktury, peníze, projekty náboženského marketingu, a odevzdat se Tomu, který vede církev, bez něhož – jak On sám řekl – nemůžeme dělat nic. Odevzdat se působení jeho milosti, která nás vždy předchází.

I v tomto pohledu nového papeže je významná kontinuita s jeho předchůdcem Františkem, který několikrát citoval mysterium lunae, obraz měsíce používaný církevními otci k popisu církve, která by se mýlila, kdyby si myslela, že může zářit vlastním světlem, protože může pouze odrážet světlo Někoho jiného.

Na začátku své cesty nový papež, misionář narozený ve Spojených státech a žijící na okraji světa jako pastýř „s pachem ovcí“, jako by opakoval slova Jana Křtitele o Ježíši: On musí růst, já však se musím umenšovat. Vše v církvi existuje pro misii, tedy proto, aby On rostl. Všichni v církvi – od papeže až po posledního pokřtěného – se musí umenšit, aby byl Ježíš poznán, aby on byl protagonistou. V tom spočívá augustinovská neklidná touha po hledání pravdy, po hledání Boha, která se proměňuje v neklid po jeho stále větším poznání a po vystoupení ze sebe sama, abychom ho dali poznat druhým, aby se v každém znovu roznítila touha po Bohu.

Působivá je volba jména Lev, které ho přímo spojuje s velkou a velmi aktuální tradicí sociální nauky církve, s obranou pracujících, s požadavkem spravedlivějšího hospodářského a finančního systému. Významná je jednoduchost jeho prvního pozdravu, vzývání velikonočního pokoje, toho pokoje, který je tak naléhavě potřebný, a otevřenost vůči všem, která odráží „todos todos todos“ papeže Františka. Zapůsobila také jeho vůle pokračovat v synodální cestě. A konečně zasáhl také Zdrávas, který včera pronesl spolu s Božím lidem v den modlitby k Panně Marii Pompejské, a z jeho první homilie závěrečná prosba o milost „s pomocí nejněžnější přímluvy Marie, Matky Církve“.

Včera jsme opět dostali potvrzení: v okamžiku extra omnes se v Sixtinské kapli stalo něco, co nelze zcela vysvětlit lidskou logikou a schématy. To, že 133 kardinálů ze všech koutů světa, z nichž mnozí se nikdy předtím nesetkali, dokázalo během dvaceti čtyř hodin určit biskupa Říma a pastýře všeobecné církve, je nádherným znamením jednoty. Štafeta nástupnictví svatého Petra, který před několika dny zářil ve své křehkosti a při svém posledním velikonočním požehnání lidu, nyní přešla na mírného misionářského biskupa, syna svatého Augustina. Církev je živá, protože je živý a přítomný Ježíš, který ji vede pomocí křehkých učedníků ochotných zmizet, aby On, a pouze On, zůstal.