Kardinál Tagle: Lev XIV., misionářský pastýř, který bude naslouchat všem

Alessandro Gisotti

V Sixtinské kapli během konkláve seděli vedle sebe. Dnes se Luis Antonio Tagle a Robert Francis Prevost setkali znovu – při audienci v Apoštolském paláci – týden po Habemus Papam, které předcházelo prvnímu požehnání „Urbi et Orbi“ Lva XIV. Americko-peruánský kardinál Prevost, který se stal papežem, a filipínský kardinál Tagle se znají již mnoho let a v posledních dvou letech úzce spolupracovali jako vedoucí příslušných dikasterií, Dikasteria pro biskupy a Dikasteria pro evangelizaci. V tomto rozhovoru pro vatikánská média kardinál Tagle podává osobní portrét nového papeže, vypráví o duchovní zkušenosti z konkláve a s dojetím vzpomíná na papeže Františka.

Kardinále Tagle, Lev XIV. dělá první kroky svého pontifikátu po konkláve, které skončilo velmi rychle. Co vás zaujalo na tomto papeži, kterého všichni teprve poznáváme?

Poprvé jsem se s papežem Lvem XIV. setkal v Manile a poté v Římě, když byl ještě generálním převorem Řádu sv. Augustina. Od roku 2023 jsme spolu v římské kurii. Má schopnost hluboce a trpělivě naslouchat. Než se rozhodne, věnuje se pečlivému poznávání dané otázky a reflexi o ní. Vyjadřuje své city a priority, aniž by je vnucoval. Je intelektuálně a kulturně vybaven, aniž by se tím chlubil. Do vztahů vnáší klidnou vřelost, kterou zušlechtila modlitba a misijní zkušenost.

V předvečer konkláve mnozí mluvili o rozdělené církvi, o kardinálech s nejasnými představami o volbě nového papeže. Volba však byla rozhodnuta již druhý den. Jak jste prožil toto konkláve, vaše druhé konkláve po tom, které se konalo v roce 2013?

Před velkými událostmi s celosvětovým dopadem se objevují různé spekulace, analýzy a předpovědi. Konkláve toho není ušetřeno. Je pravda, že jsem se zúčastnil dvou konkláve, což považuji za skutečnou milost. V konkláve v roce 2013 byl Benedikt XVI. ještě naživu, zatímco v konkláve v roce 2025 již papež František odešel do věčného života. Musíme brát v úvahu rozdílný kontext a atmosféru. Dodal bych také, že zatímco obě konkláve byla jedinečným a neopakovatelným zážitkem, byly zde i některé konstantní prvky. V roce 2013 jsem se sám sebe ptal, proč musíme během konkláve nosit liturgické roucho. Pak jsem se naučil a zažil, že konkláve je liturgická událost, čas a prostor modlitby, naslouchání Božímu slovu, podnětům Ducha svatého, sténání církve, lidstva a stvoření, osobní a společné očištění pohnutek a uctívání a klanění se Bohu, jehož vůle musí vládnout. Papež František i papež Lev byli zvoleni druhý den. Konkláve nás, ale i naše rodiny, farnosti, diecéze a národy učí, že společenství srdcí a myslí je možné, pokud uctíváme pravého Boha.

V Sixtinské kapli jste seděl vedle kardinála Prevosta. Jak reagoval budoucí papež, když bylo dosaženo dvoutřetinové většiny?

Jeho reakcí byla směs úsměvů a hlubokých nádechů. Bylo to svaté přijetí a posvátná bázeň zároveň. Modlil jsem se za něj v tichosti. V okamžiku, kdy získal potřebný počet hlasů, propukl bouřlivý potlesk, podobně jako při volbě papeže Františka. Kardinálové vyjádřili radost a vděčnost svému bratrovi, kardinálu Prevostovi. Ale byl to také intimní okamžik mezi Ježíšem a ním, do kterého jsme nemohli vstoupit a který jsme nesměli rušit. Řekl jsem si: „Nechme Ježíše a Petra, ať je obklopí posvátné ticho.“

Po synovi svatého Ignáce syn svatého Augustina. Co podle vás znamená, že v církvi následují po sobě dva papežové patřící k významným řádům, po jezuitovi augustinián?

Svatý Augustin a svatý Ignác měli mnoho společného. Oba prošli světským životem a prožili neklid, který je vedl k dobrodružným hledáním. Pak, v době určené Bohem, našli v Ježíši to, po čem jejich srdce toužilo. „Krásu vždy starou a vždy novou“, „Věčného Pána všeho“. Augustiniánská a ignaciánská „škola“ vycházejí ze společného základu Boží milosti a milosrdenství, které osvobozuje srdce, aby milovalo, sloužilo a vydávalo se na misii. Papež Lev, zachovávající augustiniánského ducha, bude odrážet ignaciánského ducha papeže Františka. Myslím, že z jejich darů bude těžit celá církev i celé lidstvo. Koneckonců, svatý Augustin a svatý Ignác (a všichni svatí) jsou pokladem celé církve.

Prevost byl misionářský biskup, který se narodil a vyrůstal ve Spojených státech, ale jako kněz a pastýř se formoval v Peru. Někdo ho nazval „papežem dvou světů“. Jak vnímají takového papeže lidé v Asii, odkud pocházíte?

Aniž bych popíral prvenství milosti ve službě papeže Lva, domnívám se, že jeho lidská, kulturní, náboženská a misijní formace mohou jeho službě vtisknout jedinečný ráz. To však platí pro všechny papeže. Petrův úřad, kterým je utvrzování bratrů a sester ve víře v Ježíše, Syna živého Boha, zůstává neměnný, ale každý papež jej prožívá a vykonává ve své jedinečné lidskosti. Multikontinentální a multikulturní zkušenost papeže Lva mu jistě pomůže v jeho službě a bude prospěšná pro církev. Lidé v Asii milují papeže jako takového, bez ohledu na to, z jaké země pochází. Milují ho nejen katolíci, ale i ostatní křesťané a stoupenci jiných náboženství.

Mnozí vás „podporovali“ v naději, že se stanete papežem. Jak jste to prožíval? Byl jste si vědom toho, že jste, jak se v italštině říká, jedním z hlavních „papabili“, kandidátů na papeže?

Jelikož nejsem člověk, který se rád vystavuje na odiv, byla pro mě pozornost upřená na mou osobu poněkud znepokojující. Snažil jsem sebrat všechny duchovní i lidské síly, abych se nenechal vtáhnout do víru událostí. Hodně jsem přemýšlel o slovech apoštolské konstituce Universi Dominici Gregis o „velmi těžkém úkolu, který na nich [kardinálech] leží, a tedy o nutnosti jednat se správným úmyslem pro dobro celé církve, solum Deum prae oculis habentes“. Při odevzdání svého hlasovacího lístku každý kardinál říká: „Vzývám jako svědka Krista Pána, který mě bude soudit, že svůj hlas dávám tomu, koho podle Boží vůle považuji za toho, kdo má být zvolen“. Je jasné, že zde nejsou kandidáti ve „světském smyslu“ politických voleb, kde váš hlas pro jednoho kandidáta je hlasem proti jinému kandidátovi. Když hledáme dobro všeobecné církve, nehledáme vítěze a poražené. Tento princip očišťuje mysl a dodává klid.

Blíží se první měsíc od úmrtí papeže Františka. Jaké bude podle vás nejhlubší a nejtrvalejší dědictví, které tento papež zanechal církvi a lidstvu?

Mé srdce se raduje z četných svědectví katolických věřících, nekatolických křesťanských společenství a příslušníků jiných náboženství o učení a odkazu papeže Františka. Doufám, že těchto svědectví bude přibývat a že budou „shromážděna“ jako součást našeho chápání nejen papeže Františka, ale i petrovského úřadu. Z mé strany bych chtěl zdůraznit dar lidskosti, dar být člověkem pro druhé, který charakterizoval pontifikát papeže Františka. Pokud má někdo osobní příběh, který by o něm mohl vyprávět, ať tak učiní. Náš svět potřebuje znovu objevit a pěstovat krásu a hodnotu autentického lidství. Papež František svou prostou a dokonce křehkou lidskostí významně přispěl k tomuto hledání, nikoli ke své slávě, ale k větší slávě Boha, který se v Ježíši stal plně člověkem.