Velikonoce a víra prostých rybářů

Andrea Tornielli

Javier Cercas vystavěl celý svůj téměř pětisetstránkový román-pravdivou knihu „Boží blázen na konci světa“, věnovaný cestě papeže Františka do Mongolska, kolem jediné otázky o vzkříšení těla. Jeho, zapřísáhlého agnostika a antiklerikálního spisovatele, pohnul akt lásky k nemocné matce a její jistota, že svého již léta mrtvého manžela znovu uvidí v nebi. Čtenář musí absolvovat dlouhou a napínavou cestu, než dospěje, podobně jako v očekávaném závěru detektivního románu, k odpovědi.

Prožíváme předvečer tří nejdůležitějších dnů pro křesťany na celém světě, během nichž si připomínáme událost, která stojí u zrodu naší víry: umučení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Nazaretského, které se odehrály kolem roku 30 ve vzdálené a okrajové provincii římské říše. Je užitečné se zastavit, zamyslet se a položit si tuto otázku, aby nás šokující zprávy a tisíce každodenních starostí neodváděly od podstaty této události.

Kanonická evangelia po staletích nevymysleli autoři zbožné fikce ani zavilí propagátoři náboženské ideologie, ale vycházejí z vyprávění očitých svědků: představují holý popis faktů, mají daleko k tomu, aby líčily zázraky, a nepopisují okamžik zmrtvýchvstání. Nevyprávějí o tom, co se stalo v hrobce Josefa z Arimatie, „propůjčené“ k pohřbení Nazaretského. Vyprávějí pouze to, co je lidsky možné vyprávět a čeho byli svědky: že Člověk, který se jako jediný v dějinách lidstva definoval jako „cesta, pravda a život“ a hlásil se k božské přirozenosti, byl barbarsky pověšen na potupná mučidla kříže jako zločinec a zemřel. Jeho tělo bylo narychlo uloženo a stejně narychlo pohřbeno. Jeho přátelé, až na jednoho, Jana, ho nechali samotného na Kalvárii, kde byly ženy, jak se ukázalo, statečnější než oni. Třetího dne za úsvitu, zatímco apoštolové zůstali vyděšení a zavření ve večeřadle, učinily ženy šokující objev: hrob byl prázdný a Ježíš živý.

Historičnost příběhu o uložení těla do hrobu, stejně jako historičnost zprávy o prázdném hrobě, již není seriózními badateli zpochybňována: proč by si někdo vymýšlel obvinění z krádeže těla, kdyby hrob nebyl prázdný? Ale víra Marie z Magdaly, Petra a Jana, Tomáše a ostatních apoštolů není a nikdy nebyla založena na znameních, byť výmluvných, týkajících se prázdného hrobu a pláten, která zůstala neporušená. Nepřítomnost nestačí k tomu, aby vzniklo tak „bláznivé“ přesvědčení, jako je přesvědčení o vzkříšení těla, kterého se lze dotknout, ale které zároveň žije v jiné dimenzi a může procházet zdmi. Je pravda, že Jan při pohledu na plátna v hrobě „viděl a uvěřil“, ale u zrodu víry oněch dvanácti zmatených mužů a oné malé skupiny žen, které pomáhaly Ježíšově matce pod křížem, mohla být jen mnohem působivější přítomnost než nějaké znamení. Ten, který zemřel a byl pohřben, znovu ožil. A oni ho viděli, mluvili s ním, dotýkali se ho, jedli s ním. Marie z Magdaly a ostatní ženy byly prvními svědkyněmi.

Na počátku křesťanství je velký třesk, který je sociologickými kategoriemi nevysvětlitelný. Co mohlo proměnit malou skupinu vyděšených a zklamaných učedníků v neúnavné hlasatele Kristovy smrti a vzkříšení, ochotné všem dosvědčit, co viděli, a zemřít jako mučedníci, aby o tom mohli vyprávět? O tom, co je pohnulo, svědčí od samého počátku tato Pavlova slova v prvním listu Korinťanům: „Předal jsem vám tedy především to, co jsem přijal i já: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem a že se zjevil Kéfasovi a potom Dvanácti. Později se zjevil více než pěti stům bratřím najednou: většina z nich ještě žije, někteří však zemřeli. Zjevil se také Jakubovi a pak všem apoštolům“. Slova, o nichž se vědci domnívají, že nepocházejí přímo z pera apoštola, ale byla převzata z dřívější tradice sahající do 30. let prvního století křesťanské éry. Evangelia, která byla sepsána později, se s tímto shrnutím velikonočního tajemství ve všech ohledech shodují.

Židovská badatelka Paula Fredriksenová, emeritní profesorka Písma na Bostonské univerzitě, ve své knize „Ježíš Nazaretský: Král Židů“ napsala: „Vím, že v jejich pojetí to, co viděli, byl vzkříšený Ježíš. To říkají učedníci. Všechny historické důkazy, které máme později k dispozici, potvrzují jejich přesvědčení, že viděli právě toto. Netvrdím, že skutečně viděli vzkříšeného Ježíše. Nebyla jsem tam, nevím, co viděli. Ale jako historička vím, že něco vidět museli. Víra učedníků, že viděli vzkříšeného Krista... má historické základy, fakta, která jsou nepochybně známa od prvního společenství po Ježíšově smrti.“

Tehdejší benátský patriarcha Albino Luciani v památné homilii o Velikonocích 1973 poznamenal: „Počáteční nedůvěra tedy nebyla jen u Tomáše, ale u všech apoštolů, zdravých, statných, realistických lidí, alergických na každý výskyt přeludů, kteří kapitulovali až před důkazy faktů. S takovým lidským materiálem bylo také velmi nepravděpodobné přejít od představy Krista hodného duchovního oživení v srdcích k představě tělesného vzkříšení jen na základě úvah a nadšení. Mimochodem, místo nadšení se po Kristově smrti u apoštolů objevila pouhá sklíčenost a zklamání. A pak tu byl také nedostatek času: není přece možné, aby za čtrnáct dní tak silná skupina lidí, nezvyklá na spekulace, en bloc změnila své smýšlení bez opory v pádných důkazech!“.