„Poslední“ z evangelia budou těmi posledními, kdo papeže přivítají
Andrea Tornielli
A tak „poslední“ budou těmi posledními, kdo papeže přivítají na prahu baziliky Santa Maria Maggiore, která uchovává ikonu Salus Populi Romani, pod jejímž mateřským pohledem bude František pohřben. Na konci své pozemské cesty jako biskup Říma, který přišel téměř z konce světa, ho neobklopí mocní, ale chudí, migranti, bezdomovci, marginalizovaní, kteří byli ústředním tématem mnoha stránek jeho učení a kteří jsou středem každé stránky evangelia.
Již slova, která pronesl v pondělí ráno kardinál komoří Kevin Joseph Farrell, když oznámil nečekanou smrt papeže Františka, zdůraznila tento základní prvek jeho učení: „Naučil nás žít hodnoty evangelia s věrností, odvahou a univerzální láskou, zejména ve prospěch nejchudších a vyřazovaných.“
„Jak bych si přál chudou církev a církev pro chudé,“ řekl František na začátku svého pontifikátu. „Pro církev je volba chudých teologickou kategorií, která má přednost před kategorií kulturní, sociologickou, politickou nebo filozofickou. Bůh jim uděluje své první milosrdenství“. Tato Boží preference má důsledky v životě víry všech křesťanů, kteří jsou povoláni, aby měli „stejné city jako Ježíš“, napsal v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium, dokumentu, který ještě musíme plně pochopit a který vytyčil směr jeho služby jako nástupce svatého Petra.
Jsou to slova, která byla vždy doprovázena konkrétními činy a rozhodnutími. Byl prvním papežem, který si vybral jméno světce z Assisi, a navázal tak na učení svých předchůdců, jako byl sv. Jan XXIII., který měsíc před zahájením II. vatikánského ekumenického koncilu řekl: „Církev se ukazuje taková, jaká je a jaká chce být, jako církev všech, a zvláště církev chudých.“ Toto učení skrze slova a gesta vycházelo u prvního jihoamerického papeže z evangelia a učení prvních otců církve. Stejně jako svatý Ambrož, který řekl: „Neodevzdáváš chudým to, co je tvé; vracíš jim jen to, co jim patří. Neboť to, co je společné a určené pro všechny, si přivlastňuješ. Země je dána všem, nejen bohatým.“ Díky těmto slovům mohl svatý Pavel VI. v encyklice Populorum progressio prohlásit, že soukromé vlastnictví není pro nikoho bezpodmínečným a absolutním právem a že nikdo nemá právo vyhrazovat si pro svou výlučnou potřebu to, co přesahuje jeho potřeby, když jiní nemají to nejnutnější. Nebo jako svatý Jan Zlatoústý, který ve své slavné homilii řekl: „Chceš ctít Kristovo tělo? Nedovol, aby bylo předmětem pohrdání v jeho údech, to jest v chudých, kteří nemají co na sebe. Necti Krista zde v kostele hedvábnými rouchy, zatímco venku ho opomíjíš, když trpí zimou a nahotou. Ten, který řekl: Toto je mé tělo, řekl také: Viděli jste mě hladového a nedali jste mi jíst.“
Církev se zdržuje ideologických interpretací a nemá žádné politické zájmy, které by hájila, když vyzývá k překonání toho, co František nazval „globalizací lhostejnosti“. Papež, veden pouze slovy evangelia a opíraje se o tradici církevních otců, vyzval, abychom obrátili svůj pohled k „posledním“, které Ježíš miloval. K těm „posledním“, kteří ho doprovodí svým objetím na poslední cestě.
