PODCAST: Ivana Noble – Bílá sobota
Ivana Noble
Můj kamarád chodíval na Bílou sobotu zpívat velikonoční chvalozpěv stromům do lesa. Považovala jsem to za milou podivnost. Říkal mi, že stromy mají lepší šanci vnímat, co se to děje, protože jejich kořeny jsou hlouběji v zemi. My do hloubky země nedosáhneme. Proto je pro nás Bílá sobota dnem ticha. Možná si představoval lidi jako chodící stromy. Tak o nich mluvil slepec postupně nabývající zraku u Betsaidy, jak vypráví Markovo evangelium. Chodící strom sice může mít větve na kterých chvíli vydrží život, ale bez kořenů, které ho spojí s hlínou, nemá trvání. V hlíně se i pro lidi děje všechno podstatné. Bible používá krásný obraz o tom, jak Bůh uplácal člověka z hlíny a do nosu mu vdechl: žij. A o něco později, když se jeho život trochu zkřivil, řekl mu, že se do té hlíny zase vrátí. Hlína představuje momentální obživu i zaslíbenou zemi. V hlíně odpočívají naši předkové ke kterým směřujeme. Jakmile betsaidský slepec plně prohlédl, viděl už všechno zřetelně. Ale co viděl, o tom evangelium mlčí.
Když se zakládala města, pokoušela se realizovat něco ze zaslíbení. Ale jako v příběhu o stvoření a pádu člověka, i s nimi se něco zvrtlo. Stala se chodícím stromům útočištěm i pastí. Mně se v této souvislosti vybaví dávná cesta autobusem do Frankfurtu. Přijela jsem tam asi ve 4.00 ráno. Město spalo. Šla jsem se po něm projít. A zažila jsem rozhraní mezi nocí a dnem. Nejprve jsem potkávala opilce vracející se z hospod. Jeden z nich měl na noze křiklavě zelenou tenisku, ale jenom jednu. Tu druhou jsem našla o několik hodin později na zídce kostela. Jak se tam asi dostala. Další vrstvu města tvořily prostitutky vracející se z práce. Některé v halasném hovoru. Jiné sotva šly. Pak se začal objevovat tehdejší „proletariát“, lidé cestující za svou nekvalifikovanou a patrně málo placenou prací. S jistým časovým odstupem se mi zjevilo další a jiné město: pánové v oblecích spěchající do svých kanceláří. Občas nějaká paní v kostýmku. A zase s odstupem, školáci a matky s dětmi. Říkala jsem si, že každá z těch skupin obývá vlastně jiné město. Prolínají se jen do malé míry.
Konec jednoho a začátek nového dne na mne dýchly zvláštní melancholií. Navzdory jejich hluku a různým společnostem, bylo v nich tolik nevysloveného, byla v nich samota. Spojení s hlínou snad kromě parků a zahrad zakrýval asfalt a beton, občas dlažba.
Jak se v takovém městě asi děje sestoupení do pekel a vystoupení ven? A jak se děje dnes, když přibylo lidí se strachem ze zítřka, s úzkostí ze situací, se kterými si nevíme rady?
Bílá sobota je dnem ztracených ovcí, obyvatelů temnot nesoucích v tvářích nebo v gestech stíny smrti. A její liturgické texty jsou krásné v tom, že nevysvětlují nevysvětlitelné. Anonymní starověká homilie na Bílou sobotu opěvuje, to, co mezi nocí a dnem koná vtělený Bůh, Král probouzející se ze spánku a vtahující do tohoto probuzení vězně podsvětí, počínaje Adamem a Evou. Koho všeho má ale kazatel na mysli, když v jeho slovech Kristus poroučí těm, kdo byli v poutech: Vyjděte ven. A těm, kdo byli v temnotě: Mějte světlo. A spícím: Vstaňte? Toho pána vracejícího se z hospody jen s jednou zelenou teniskou na noze? Prostitutku, která se sotva drží na nohou? Podnikatele a jeho úhlednou rodinu? Tebe a mne?
Když v těchto dnech zní velikonoční chvalozpěv, je to příležitost nechat jej sestoupit až k našim kořenům, abychom tam někde v hloubce, pod vrstvami různých samot, ran a strachů mohli zaslechnout: žij! Bůh přece takhle znovu tvoří svět.
Prof. Ivana Noble je teoložka, vede Ekumenický Institut na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, univerzitní Centrum péče o duši, a je husitská farářka.
