Odmítání války a blízkost všem obětem
ANDREA TORNIELLI - Vatican News
Již více než sto let Svatý stolec prostřednictvím stále jasnějších výroků, které jsou určovány stále se zhoršujícími hrozbami války a používáním stále sofistikovanějších a ničivějších zbraní, jasně deklaruje své "ne" válce. Od prorockého apelu Benedikta XV. proti "zbytečnému vraždění" ve Velké válce až po slova, která při každé příležitosti opakuje papež František o válce jako porážce lidstva, učitelský úřad papežů objasnil a prohloubil, že neexistují žádné "spravedlivé války" a že i právo na sebeobranu musí být přiměřené, jak učí Katechismus katolické církve.
Již od začátku ruské agresivní války proti Ukrajině a pak znovu v posledních týdnech po nelidském útoku Hamásu s jeho brutalitou proti izraelským civilistům a následné izraelské protiofenzivě, která srovnala se zemí tolik domů v Gaze a zabila tisíce nevinných Palestinců, se na postoj papeže a Svatého stolce snášela kritika. Kritika postoje, který byl již dlouho některými mylně považován za "neutrální", téměř jako by ve Vatikánu kvůli přemíře diplomacie nebyli schopni posoudit křivdy a motivy znepřátelených stran.
Je proto vhodné připomenout - znovu - že Svatý stolec nikdy nebyl tváří v tvář válce "neutrální" nebo "vzdálený všem". Vždy se však snažil být nestranný, to znamená nebýt nebo se nezdát být do konfliktu zapojen, a zároveň "blízký všem", to znamená blízký nikoli těm, kdo války vyvolávají, ale těm, kdo trpí, těm, kdo doplácejí na následky konfliktů na obou frontách, zabitým civilistům, zraněným, matkám a otcům padlých vojáků, nevinným obětem terorismu a represí.
Vatikánská média nemohou než následovat stejnou redakční linii a odmítnout polarizaci, která se zdá být charakteristickým rysem nejen současných válek, ale i obecněji světa, v němž dnes žijeme. Udržovat otevřené kanály dialogu se všemi, nikdy nezavírat dveře v naději na dosažení příměří a následné vyjednávání o spravedlivém míru, starat se o nevinné oběti, ať už jsou na kterékoli straně, zamýšlet se nad více či méně vzdálenými příčinami konfliktu, vyhýbat se používání jazyka nenávisti a démonizace, to v žádném případě neznamená přehlížet skutečnost, že existuje agresor a napadený, ani ignorovat legitimitu sebeobrany. Naopak, znamená to starat se o osud nevinných, nikdy nezhasínat mihotavý plamének naděje na mír, zachytit každý malý náznak otevřenosti, ať už přichází odkudkoli, věřit v diplomacii a především se starat o osud obětí, zmrzačených a vysídlených. Znamená to také vymanit se z logiky polarizace a myšlení založeného jen na jediném bodě.
Je možné odsoudit nelidský teroristický útok Hamásu na izraelské civilisty a zároveň vznášet pochybnosti a otázky ohledně ozbrojené reakce armády Tel Avivu kvůli vysokému počtu způsobených civilních obětí a humanitární tragédii v Gaze?
Existují konflikty, v nichž je hájení jedné strany nanejvýš nevhodné, a ten současný na Blízkém východě mezi ně rozhodně patří: je vyvolaný velmi složitou situací, v níž se odpovědnost jedněch sčítá s odpovědností druhých a neomlouvá je.
Ve snaze informovat o probíhajících válkách a nabídnout podněty k zamyšlení jsou naším majákem prorocká slova současného Petrova nástupce, který nadále varuje celé lidstvo před rizikem globální války a sebezničení. Snažíme se dělat žurnalistiku tak, že oddělujeme fakta od názorů a naše názory od názorů jiných. Podávat zprávy o názorech druhých, dávat hlas osobnostem, které se nám zdají zajímavé, neznamená sdílet tyto názory. Znamená to spíše snažit se porozumět tím, že oceníme ty nejdůležitější a nejméně ideologické hlasy.
