Matka Ignazia Angelini: Každé ráno církev na své cestě především žehná
L´Osservatore Romano
„Stejně jako denně pro církev v modlitbě začíná den požehnáním, tak i natolik významná událost, jakou je synoda, na níž se scházíme, je povolána přijmout a osvojit si svůj krok a svůj denní rytmus z tajemství, které slaví“. Právě na slovo požehnání se zaměřila matka Ignazia Angelini, benediktinská řeholnice, při jedné z pronesených meditací během duchovní obnovy v Sacrofanu poblíž Říma.
Každé ráno církev na své cestě především žehná, zdůraznila řeholnice; a nikdy, nikdy nesmí ztratit ze zřetele tento úkol, jemuž ji Ježíš několikrát naučil. Žehnání totiž shromažďuje a soustřeďuje jako ve vrcholné syntéze každé Ježíšovo slovo, každý pamětní obřad, skrze který zůstává ve své církvi; ta je proto každý den povolána k tomuto elementárnímu úkonu víry na základě volby učiněné na počátku a přijmout Benedictus (Zachariášovo kantikum) jako vademecum a styl vlastního povolání, jímž je být „homo vivens, gloria Dei“ (Ireneus, Adversus haereses, IV., 20, 7). Je to zásadní cvičení, a to proto, abychom neupadli do opačného postoje, jak varovala matka s. Angelini, kterým je kalkulující a manipulující rozum, který hledí na skutečnost, aby ji ovládl prostřednictvím domněnek a strategií, čímž se zbavuje veškerého prostoru pro konfrontaci a manipuluje druhého, situace, stvoření.
Benediktus naopak dokáže s ohromnou symbolickou hutností nabídnout začátek cesty, jak připomíná evangelijní úryvek o Zachariášovi: z nevěřícího, a proto němého kněze, neschopného žehnat lidem, je Zachariáš Duchem proměněn v proroka, který jásavě žehná, zdůraznila řeholnice. Jeho dětské srdce mu dovoluje žehnat, i když patří do světa poníženého rozpadem, stejně jako je k tomu povolána celá církev, aby pokračovala na cestě pokoje.
Účast na synodním shromáždění s jeho napětím a nadějemi a otevřeností vůči možnému i nemožnému nás zavazuje odpovědět na otázku, kterou Ježíš klade svým apoštolům v podobenství o dvou synech: „Co soudíte?“ (Mt 21,28). To bylo téma rozjímání, kterým matka Angelini zdůraznila potřebu příspěvku každého člověka na Pánově vinici. Ze záporné odpovědi syna, který zpočátku odmítá pracovat, vychází naděje, zdůraznila řeholnice. V jeho změně názoru totiž můžeme vidět všechny složité fáze synodálního procesu církve. V podstatě jde o změnu způsobu cítění, o změnu orientace hlubokého citu, životních zájmů, motivujících aspirací, vedenou autoritou mírnosti; ale také o to, nechat se předejít, jak opakovaně učil Ježíš, tím, kdo se zdá být nedostatečný, ale je schopen otevřít cestu. Úkolem církve je pak vnímat očekávání a zjevující sílu této přítomnosti, která nás pobízí a která otevírá cestu.
Synodální církev, zdůraznila řeholnice, je nejen ta, v níž se vzájemně konfrontujeme výměnou názorů, ale především ta, v níž se od počátku stahujeme k Základu. A tímto hlasem, s nímž duch souhlasí, jsou podle svatého Benedikta konkrétně žalmy, kde se vzývání stává zjevením. Zejména v žalmu 117 (118), poznamenala řeholnice, zahrnuje zpěv všechny, maličké i hříšníky, jako jediné obrovské volání: modlící se vyzývá všechny, aby se shromáždili k zahájení, slavnostní cestě, synodě, mohli bychom říci, ve stopách zavrženého kamene a k plnosti církevního života.