Elva Frouz: O různorodosti a propojení
„Komunita Noe je společenstvím lidí, kteří vnímají faru v západočeské obci Holostřevy jako svůj domov, zázemí pro osobní a duchovní růst, místo pro setkávání a službu druhým. Styl či spiritualita komunity vychází z kontemplace jako postoje láskyplné pozornosti vůči Bohu, lidem a celému stvoření. V tomto duchu komunita vědomě pěstuje a podporuje různorodost spolu s hledáním a nalézáním toho, co nás jako lidské bytosti navzájem propojuje,“ píše se v proklamaci, kterou naše komunita ve zkratce sděluje, jaká je její identita a co nabízí církvi a světu.
Mívám někdy potíže vysvětlit, co je tím přesně míněno, jak takovou neobvyklou službu prakticky představit. Co může například znamenat „podpora různorodosti“? A jak souvisí s kontemplací?
Žijeme v čase, který přináší spíše rozdělování, vymezování a často nesmiřitelné konflikty podél nejrůznějších názorových front. Jednoznačnost a jasné hranice mají v mnoha ohledech zásadní význam – jen je jich možná až příliš a jsou mnohdy na úkor aspoň bazálnímu porozumění a důvěře. Snaha propojovat, dokonce „podporovat různorodost“, se v takovém světě snadno jeví jako podezřelá. Může zavánět rozbředlostí, kompromisnictvím, neochotou zaujmout jasný postoj. Mám porozumění pro tento typ námitek, mám je na zřeteli, vnímám naše dílo i v jejich světle. Přesto krok za krokem a rok za rokem vidím, v čem může být různorodost v kombinaci s hledáním jednoty požehnáním.
Letní prázdniny mám už po léta spojeny s několikadenním setkáním, které u nás umožňuje tohle požehnání opakovaně zakusit, prožít – a být za něj vděčný. Jmenuje se Scholé ve stodole, nebo také Velká letní scholé. Řecké slovo scholé mimo jiné znamená „rozjímání nad světem“ či „vyšší činnosti volného času pro dosahování duševního blaha“. No a stodola, to je prostě barokní stodola na naší farní zahradě, ve které se během setkání konají přednášky, semináře a dílny. V žertu říkávám, že Velká letní scholé je něčím mezi universitou, klášterem a chalupařením – a opravdu v sobě spojuje něco ze všech tak odlišně působících světů. Vznešenějším jazykem do pozvánky píšeme, že jde o „setkání pro hlubší poznání“, které má tři pilíře či ingredience: vzdělání jako snahu o kultivaci duše a dialog, kontemplaci jako cestu k hlubšímu prožívání a práci rukou jako podíl na dotváření světa.
Prakticky to znamená, že dny mají během Scholé pravidelný rytmus: Ráno, před obědem a před večeří se scházíme v kostele k půlhodinové tiché modlitbě. Na jejím začátku zpíváme zpěv z Taizé, na konci zní modlitba Páně. Dopoledne, odpoledne a večer se sejdeme ve stodole, abychom vyslechli přednášku, zúčastnili se semináře nebo se podíleli na výtvarné, textové či rukodělné dílně. Některé tyto bloky jsou věnovány prosté fyzické práci na zahradě či v domě. Po večerním bloku pak ještě dlouho zní volné hovory, pokračování závažných dialogů i písně všeho druhu v kruhu kolem ohně.
Rytmus dne nás drží a strukturuje čas. Jak dny jdou, dostává se nám do těla i do organismu celé pospolitosti. Střídání úplného ztišení s živým dialogem, fyzickou aktivitou, tvorbou, spočinutím, časem pro spolubytí i pro samotu přináší stabilitu a živost zároveň.
Na přednášky, semináře a dílny zveme lektory z širokého spektra oborů. Byli u nás filosofové i lékaři, religionisté i přírodovědci, duchovní různých tradic i ekologičtí aktivisté. Když se domlouváme na tématu, říkávám, že jím může být cokoli, čím daný člověk žije a co může být sdělné pro různorodé a otevřené auditorium. Jde o osobní ručení za řečené a předvedené, o snahu proniknout k základům a východiskům probíraného tématu. Často tak vznikne rozprava, která jde na dřeň, a ve které často i přednášející získá nový náhled na obor svého zájmu. To, že po sebevyhrocenějším sporu následuje společné ztišení v kostele, po něm společné stolování a společný čas pod vysokou letní oblohou, má na povahu rozhovorů blahodárný vliv.
Scholé nikdy nemá jedno předem dané téma. Přesto se opakovaně stává, že se objeví cosi jako spojující motiv, linka, spodní proud. Letos jím byla situace člověka a světa, který se ocitá v mezní situaci, a otázka, jak takové situaci čelit a jak jí projít. Nikoli náhodou byl vícekrát v různých souvislostech zmiňován Jobův příběh.
Tentokrát nás na Scholé bylo přes šedesát. Lidé již tradičně přijeli z celé republiky – nejbližší byli přímo z Holostřev a okolí, nejvzdálenější z Brna. Byli mezi námi katoličtí i evangeličtí křesťané, lidé z různých duchovních tradic, hledači i ti, pro které náboženství není zásadním tématem. Přesto (nebo i právě proto?) bylo až hmatatelné, jak k sobě máme blízko, jak respekt a přijetí otevírá srdce. Na závěrečné bohoslužbě slova jsme se sešli všichni, a tohle propojení a radost z něj tam byly zjevné.
Velkou část účastníků tvořily rodiny, takže farním areálem se pohybovaly také proměnlivé dětské klany. Větší děti se bohatě zabavily samy, pro mladší tu v čase přednášek a seminářů byly mladí pomocníci a opatrovatelky. Farní zahrada, ve které stály stany účastníků, tak zároveň připomínala indiánskou vesnici či skautský tábor pro celé rodiny.
Tohle prolnutí generací a sociálních prostředí je pro celkovou tvář Scholé charakteristické, obohacuje nás a inspiruje.
Část lidí přijíždí na Scholé i jiná komunitní setkání opakovaně, vždy je tu ale celá řada nových tváří. Je pozoruhodné, jak během několika dnů vznikne z jakoby náhodného seskupení dýchající a fungující pospolitost, ve které si každý může najít své místo. Nejen já to vždycky znovu považuji za milost a zázrak.
Odvažuji se s vámi o zkušenost Velké letní scholé podělit. Odvažuji se, protože také já někdy cítím bezradnost, smutek a úzkost nad roztříštěným a dále se tříštícím světem. Vnímám ústup mnoha lidí za hradby ideologií, předpojatostí, fixovaných obrazů světa. Děsí mne, jak zpoza těchto hradeb létají čím dál ostřejší slova – a mnohdy už nejen ta. Učím se žít s možností, že ztratíme schopnost se aspoň základně dorozumět o čemkoli, co nás spojuje.
Scholé je pro mě v tom všem zdrojem naděje. Je také jedním příkladem z mnoha, že je možné dotýkat se vlastní křehkosti i odvahy, schopnosti hledat osvobozující pravdu – a nezapomenout přitom na lásku. Je svědectvím, že hořčičné zrno, kvas v těstě jsou stále tady a konají své dílo.
Elva Frouz je stálý jáhen, provozuje spolu se svou ženou a okruhem přátel Dům Komunity Noe v Holostřevech.
