Samuel Prívara SJ: Porazit chaos

Vážení posluchači Vatikánského rozhlasu,

Pěkně vás vítám u poslechu tohoto velikonočního autorského komentáře. Dovolte mi, abych začal od Adama – a to doslovně. I když možná ještě o něco dřív. Na prvních stránkách Genesis v příběhu o stvoření světa se dočteme, že Bůh vnesl řád do chaotického světa pomocí svého Slova. Z chaosu vzniká řád. Zároveň se říká, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu – má tedy za úkol pokračovat v Božím stvořitelském díle. Svět je neuvěřitelně komplexní, složitý. Známe jen malou část a víme, že hodně toho nevíme. A to ještě nemluvím o té části, o které ani nevíme, že ji neznáme. Aby se člověk vypořádal s tak velikou komplexností, abychom to byli vůbec schopni zvládnout, tvoříme náš malý mikrokosmos, malý vesmír, ve kterém se cítíme bezpečně, protože ho známe a víme, co můžeme od něho očekávat. Většina pacientů nepřijde k psychologovi nebo terapeutovi, protože je opravdu psychicky nemocných, ale protože mají problém se zvládáním komplexity. Každý z nás máme limitované schopnosti – někdo zvládne víc, někdo míň, ale každý má hranice – a někdy je toho na nás prostě příliš. Základním přírodním zdrojem tohoto mikrokosmu je důvěra. Naši rodina, naši přátele, náš partner – tito všichni nám pomáhají vypořádat se se složitostí světa. Z jistého hlediska se vlastně jedná o eden, ráj – tedy zahradu za zdí, co je význam slova eden – ve které si přes všechno utrpení a bolest světa, žijeme relativně dobře a v bezpečí. Přestože tušíme, že za zdmi této zahrady se skrývá chaos, často si to nepřipouštíme, protože je to tak bezpečnější a jednodušší. Dostojevský ve své knize Zápisky z podzemí mluví o tom, že v utopické vizi dokonalosti je něco velmi patologického a nelidského: pokud by se nějaká utopie uskutečnila a lidé by nemuseli dělat nic než pít, jíst a bavit se, prvním důsledkem tohoto zdánlivého ráje by bylo to, že se velká část zblázní a vzbouří se proti celému systému. MY totiž nejenom, že nechceme utopickou pohodu a jistoty, my potřebujeme v jistém slova smyslu dobrodružství a nejistotu. Jistě, jenom v rozumné míře. Dokonce náš mozek je tomu přizpůsoben: Jeden ze způsobů, jak konceptualizovat rozdíl mezi jeho dvěma hemisférami je, že levá operuje v známém prostoru, pravá v neznámem. Levá v doméně řádu, pravá v doméně chaosu. Levá v doméně detailů, pravá v doméně větší perspektivy. Člověk potřebuje jednoduše řád, ale jednou nohou musí vykročit do neznáma. Když se podíváme na různé pohádky a mýty světa, vidíme ve všech možných kulturách opakující se námět boje s drakem. Udatný princ, hrdina, nebo obyčejný sedlák se postaví drakovi, který stráží buď unesenou dívku nebo zlatý poklad. Vidíme tady symbolické vyjádření toho chaotického, neznámého, něčeho, co ohrožuje naše jistoty, naši oplocenou zahradu, náš mikrosvět. Řešením není skrýt se nebo utéct, ale vyjít ze sebe a draka konfrontovat. Když hrdina přemůže strach a setká se tváří v tvář s neznámým, jde mu o život. Potenciální odměnou je ale poznání nového, rozšíření obzorů – symbolicky je to ta dívka nebo zlatý poklad. Velmi důležitým elementem v těchto pohádkách, ale i v reálném životě je, zda se jedná o dobrovolné konfrontování nebo něco, co nám přišlo zvenku, něco, co odmítáme, něco, před čím se skrýváme nebo utíkáme. Pouze dobrovolné přijetí výzvy, dobrovolné riskování střetu s neznámým totiž vede k odměně v podobě větší zralosti, většího lidství.

Mluvili jsme o zahradě, o potřebě jistoty a našem mikrokosmu, ve kterém důvěra je tím, co ho vytváří a drží po kupě. V knize Božská komedie od Danteho je peklo představeno v několika vrstvách nebo stupních. V tom nejhlubším stupni jsou odsouzeni lidé za zradu. Věřím, že Dante výborně vystihl podstatu věci: celý náš mikrokosmos, naše pečlivě budovaná zahrada, místo jistoty bez chaosu se v tom okamžiku, když nás někdo podvede, když nás někdo zradí, ocitne na pokraji katastrofy. Pokud to byla blízká osoba, všechny jistoty v to, co máme, se zřítí. Najednou nemáme důvěru v to, co jsme vybudovali, ztratíme jistoty ve všem, nevíme ani, kdo jsme my sami. Vážně hrozí, že nás pohltí původní chaos, chaos, který byl spoután stvořitelským slovem. Nemálo lidi v této situaci reaguje agresí – ať už pasivní či aktivní. Přirozenou lidskou reakcí je úzkost, stres a velmi často agrese. Právě tady se vynořuje příběh Kaina a Ábela, právě tady se v nás probouzí Kain. Psychologie a antropologie říkají, že cestou ven není útěk, nýbrž právě konfrontace tohoto chaosu, a následné odpuštění.

Ježíš Kristus byl zrazen svými přáteli. Byl zrazen těmi nejbližšími, se kterými chodil, jedl, smál se, sdílel svůj život. Místo útěku nebo agrese zvolil jinou cestu: dobrovolně na sebe vzal utrpení. Vzal na sebe důsledky všech generací lidí, kteří nezvládli právě různé křivdy a zrady, různá zranění. Ukázal, že je možná i jiná cesta než zvednout obviňující prst, nebo zaťatou pěst. Odpustil. Nebylo to pouze levné odpuštění ve slovu, ale odpuštění, které bylo doprovázeno utrpením a dokonce smrtí. V Bibli jsou minimálně dva příklady, ve kterých je odpuštění Ježíše krásně vidět. Prvním je okamžik, v němž se jeho pohled setkává s pohledem Petra, když si ten uvědomil vlastní zradu. Pohled, který neodsuzuje, ale odpouští. Díky tomu pohledu byl Petr schopný zaplakat, litovat a vrátit se na správnou cestu. A druhý příklad, opět s Petrem, když se po zmrtvýchvstání setkávají na rybách. Třikrát se ptá Ježíš Petra, zda ho miluje a ten si bolestivě uvědomuje a připomíná svou trojí zradu. Ví, že mu bylo odpuštěno, ale pocit viny v něm ještě hlodá. Právě tento dialog ho ujišťuje, že mu bylo nejenom odpuštěno, nýbrž že Ježíš s ním počítá dál – dokonce na významnou roli v nadcházející církvi – a má ho navíc rád. Ozdravný proces, který začal Ježíšovým pohledem, teď významně pokročil kupředu.

Ježíšova smrt ukázala, že zemřít znamená znovuzrodit se ve službě vyššímu dobru. My všichni jsme v životě dříve nebo později konfrontování s nějakou zradou důvěry, kdy se nám zatřesou všechny jistoty, kdy se opět připomene Leviathan hlubokých moří. Ježíšův příběh, jeho život, smrt a zmrtvýchvstání nám dává naději a ukazuje cestu vpřed. Život nemusí končit zradou ani naší přirozenou reakcí na ni. Je možné podívat se tváří v tvář drakovi neznámého, chaosu, který ohrožuje celý náš život a naše jistoty. Když se neztratíme přílišným zahleděním se do sebe, příliš velkou sebelítostí a zahleděností do vlastní situace, když místo toho, upřeme oči na Krista, může i ta největší životní zrada vést k novému životu. Životu zralejšímu, životu bohatšímu i když s jizvami, které budou vždy připomínat, že znovuzrození nebylo zdarma. Tyto rány nezmizí podobně jako nezmizely rány z Kristova boku a rukou. Už ale nebolí, a jsou svědky nové naděje.

Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha