Petr Mucha: Z Emauz do Jeruzaléma

Milí přátelé,

Rád bych vás dnes pozval do evangelijního příběhu z liturgie 3. neděle velikonoční. Můžeme znovu prožít příběh učedníků jdoucích do Emauz. Příběh, který v něčem kopíruje zkušenost mnohých z nás a který se nám znovu a znovu nabízí k našemu posílení a povzbuzení.

Zkušenost emauzských učedníků má v sobě cosi příkladného, paradigmatického, něco co mnozí důvěrně známe z vlastních životů. Na jedné straně zkušenost zklamání, frustrace, ztráty naděje a důvěry v dobro. Na druhé pak prožitky prozření, povzbuzení, nové energie a motivace. Příběh emauzských učedníků má v sobě cosi terapeutického, něco co platí i pro nás v podobných situacích.

Jednou z možností, jak z něho čerpat, je uchopit jej v duchu ignaciánské metody, používané například v duchovních cvičeních. Můžeme si třeba udělat takové duchovní minicvičení a vstoupit do tohoto úryvku rozjímavým způsobem tak, abychom se otevřeli stejným účinkům, jako emauzští učedníci. Abychom jako oni mohli přijmout posilu, proměnu a sílu ke znovuobrácení a k „návratu do Jeruzaléma našich životů“. Vstupme nejdříve do děje tohoto biblického úryvku.

Dva Kristovi učedníci odcházejí z Jeruzaléma. Jsou plni negativních emocí, zklamání, frustrace, smutku, možná i strachu. Předtím zažili velkou naději. V době náboženské nejistoty, společenského rozdělení a politického ohrožení se objevil Ježíš z Nazareta. Byla to postava zajímavá a překvapivá, která do jejich životů vnesla nová očekávání, novou naději. Postupně je přesvědčil, že on by mohl být řešení všech těch kupících se problémů, nejistot a ohrožení, zkrátka ten očekávaný vykupitel...

A teď to zklamání. Po všech těch nadějeplných zkušenostech, událostech a znameních, která ho provázela, byli svědky jeho popravy, smrti, totálního konce. Selhání programu, ve který doufali. Jsou zmateni, frustrováni, možná i naštvaní. Unikají z Jeruzaléma, z reality, ve které žili a v níž prožili svou deziluzi. Možná se pokouší utéct před zklamáním, možná i před vlastním ohrožením.

A do toho vstupuje on, Kristus. Najednou kráčí s nimi. Zprvu nepoznán, jejich emoce jim zamlžují vnímání. On jim naslouchá, cítí s nimi. Ptá se. Jeho otázka je empatická, ale má v sobě i něco šibalského. „A co se stalo?“, odvětí na jejich poznámku o tom, že je snad jediný, komu ušla událost posledních dní. Na jejich zmatenou odpověď pak Ježíš reaguje tím, že přináší terapii svým slovem. Ponoří je do tajemství Písem. Jeho slova jim otevírají srdce a postupně léčí jejich rány a zraněné emoce. A to takovým způsobem, že později sami řeknou: „což nám nehořela srdce, když k nám na cestě mluvil?“.

A přestože ho ještě nepoznávají, nechtějí se ho pustit, když chce jít svou cestou. „Zůstaň s námi, vždyť se připozdívá a den se nachýlil“. A tady náš příběh vrcholí. Kristus přijímá jejich pozvání a vstupuje do jejich domu, do jejich soukromí, do jejich intimity. A když se s ním učedníci ponoří do společenství modlitby a eucharistie, do prostoru Božího tajemství, najednou ho poznávají, tam se jim otevírají oči. Dostávají se z pout a zatemnění vlastní sebelítosti, beznaděje a strachu. Jsou vysvobozeni.

Jejich reakcí je radostný návrat. Přestávají se bát a schovávat před skutečností. Čteme, že „ještě v tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma“. Vrátili se do reality života, před kterou se snažili uniknout. Vrátili se tam s posílenou vírou a nadějí. Dotek vzkříšeného Krista totiž osvobozuje, uzdravuje, posiluje a osvěcuje. Dotek vzkříšeného vrací do hry, navrací do života.

Tento příběh je dnes aktuální a mnohým z nás blízký. Prožíváme různé osobní krize a deziluze. Možná jsme investovali svou důvěru a naději do nějakého dobra, o něco ušlechtilého jsme usilovali, a výsledek byl zklamáním. Nebo jsme se odevzdali v důvěře Bohu a doufali v nějaký výsledek, nicméně události šly jiným směrem, pro nás nepochopitelným. Jsme frustrováni, protože nechápeme, nerozumíme.

Některé z nás naplňují nejistotou, úzkostí až beznadějí i události a znamení doby. Možná jsme doufali v pokojnější budoucnost, v lepší společenskou situaci, v rozkvět církve. A najednou se na nás valí jedna krize za druhou. Již jsme doufali, že války v Evropě jsou minulostí a najednou brutální ruská agrese na Ukrajině. Ve světě narůstá napětí a posilují diktátorské režimy. Denně jsme rozdělováni záplavami nenávistných dezinformací, sílí politická nestabilita a k tomu zažíváme ohrožující dopady změny klimatu. A do toho všeho krize v církvi, klerikalismus, případy zneužívání a podobně.

To vše útočí na naše kapacity víry a naděje. Možná se nám zdá, že se pod tíhou hroutí, že ji ztrácíme a roste beznaděj. Sílí naše frustrace a výčitky vůči Bohu. Snad bychom před touto realitou nejraději někam utekli, jako učedníci. Uniknout před tíhou skutečnosti do nějaké bezpečné bubliny, schovat se do nějakých „svých Emauz“, stáhnout se do obranných pozic. Ať už mají podobu nevěřit ničemu a nikomu, nebo naopak uvěřit konspiracím a kdejakým dezinformacím. Případně se uzavřít do nějaké podoby politického či náboženského fundamentalismu, či prostě rezignovat na všechno. Takový ten postoj, „dejte mi pokoj, stejně nic nezmůžu, kašlu na všechno...“.

A tady nám biblický příběh emauzských učedníků nabízí východisko a pomoc. Když se do něj vložíme, můžeme zakusit jeho terapeutické účinky, účinky Kristova vzkříšení, proměnění a obrácení, tak jak to zažili naši emauzští učedníci. Udělejme si takové duchovní minicvičení, jak bylo řečeno výše, a vyrazme s nimi na cestu. Třeba si zajděme na malou procházku, ideálně zakončenou ve společenství eucharistie, nebo prostě vstupme do dialogu vnitřní modlitby tam, kde jsme. V meditaci spojme svůj příběh s jejich příběhem a otevřme se setkání se vzkříšeným Kristem.

Představme si nejdříve učedníky na cestě z Jeruzaléma a sami sebe s nimi. Uvědomme si svá zklamání, zranění a beznaděje. Pojmenujme si je. Pak si přiznejme, co jsou ty naše Emauzy, do nichž před bolestnými skutečnostmi a úzkostmi života unikáme. A pak vnímejme Krista kráčejícího po našem boku. Nemusí mít tvář, nemusíme ho zatím poznávat, ale uvědomujme si jeho přítomnost, jeho blízkost. Vnímejme, že si nás všímá, že se o nás zajímá a že se nás ptá jako učedníků „a co se stalo?“.

Vypovězme mu pak, co nás frustruje, z čeho máme strach, proč ztrácíme svou naději. Otevřme mu své bolesti a zklamání. Pusťme ho dovnitř, jako emauzští učedníci do svého domu. Nebojme se vyjádřit, co cítíme. Naše slova, i když třeba pronesená v duchu, mohou být nástrojem, kterým k nám pronikne Kristovo terapeutické slovo poznání. Nebojme se naléhavě ptát na bolestivé otázky, vypovídejme to.

A potom naslouchejme. Spočiňme v jeho přítomnosti. Nechme vložit jeho slovo, jeho povzbuzení, jeho poznání, do svého nitra. Může zde pomoci, když otevřeme Písmo. Nebo si prostě připomeňme nějaký úryvek, který nás oslovuje a nechme ho působit. Postavme se na něj a nechme jím rozehřívat své srdce, jako se rozehřívala srdce emauzských učedníků.

Poté pozvedněme oči a pohlédněme Kristu do tváře. Pusťme svá zklamání, frustrace i strachy, přenechme mu je a hledejme jeho tvář. Může nám pomoci jeho tvář v eucharistii, nebo ve společenství druhých, nebo prostě tvář Kristova přítomná v mém srdci. Naši emauzští učedníci prožijí prozření, až když Krista přijmou do domu svého nitra a setkají se s ním ve své intimitě, tváří v tvář. Stejné pozvání teď platí pro nás. Když pustíme břemena svých strachů a zklamání ze své pozornosti a upneme ji na Krista, otevíráme se proměňujícím účinkům jeho vzkříšení.

Na závěr ještě jedna poznámka. Když se emauzským učedníkům otevřely oči, možná jim všechno ještě nedošlo naplno, nepochopili vše, proč se co stalo. Nicméně potkali a poznali Krista a to proměnilo jejich postoj. Skrze to dostali novou naději a sílu ke svému poslání. Získali novou energii vrátit se do reality, ze které se snažili utéct. Kristovo vzkříšení je i v nejtěžší situaci zdrojem transformativní energie a naděje, že i ze sebetěžší krize může vzejít dobro.

Milí posluchači, pojďme do Emauz a sejdeme se v Jeruzalémě.

Petr Mucha, teolog a vysokoškolský pedagog