"Pacem in terris": Pohled Jana XXIII.
Alessandro De Carolis - Vatican News
I velká partitura potřebuje první tón, aby se stala mistrovským dílem. První tón Pacem in terris - mistrovského díla Jana XXIII. zazněl v rozhlasovém poselství, sotva dvacetiřádkovém, nesrovnatelně kratším než encyklika, která vyjde o pouhých šest měsíců později. Přesto je právě toto poselství prvním tónem. Takříkajíc poznámka, která již v zárodku obsahuje celý dokument předurčený k tomu, aby vzbudil velké mezinárodní uznání, kritiku a diskusi, a který i 60 let po svém vydání zůstává základním kamenem papežského magisteria o míru.
Jiskra
Je 25. října 1962, vrcholí kubánská krize, okamžik, kdy se prst obou supervelmocí, USA a SSSR, dotýká tlačítka jaderného holocaustu. Den předtím se americký systém varování přepnul na stupeň DEFCON 2, tedy ten, který je bezprostředně pod úrovní atomové války, a tak se Jan XXIII. v době, kdy se svět chvěje, rozhodne adresovat "těm, kdo mají odpovědnost za výkon moci", skutečnou prosbu. Mluví francouzsky, jazykem mezinárodní diplomacie, a cituje myšlenku, kterou vyslovil v jiné souvislosti a která zní takto:
"La main sur la conscience....
S rukou na svědomí naslouchejte útrpnému volání, které ze všech míst na zemi, od nevinných dětí po staré lidi, od jednotlivců po společenství, stoupá k nebi: Mír! Mír!"
Pak na svých kolenou opakuje:
"Nous supplions tous les gouvernants.....
Prosíme všechny vlády, aby nezůstaly hluché k tomuto volání lidstva.”
Papež Roncalli: zde je důvod, proč je to nové
Jak historici bohatě dokumentují, tato slova spustila velmi rychlý tvůrčí proces. Mons. Pietro Pavan - odborník na sociální nauku církve, kterého Jan Pavel II. později jmenuje kardinálem - napsal první návrh encykliky, papež Roncalli jej podrobil různým revizím, až text spatřil světlo světa 11. dubna 1963. Od té chvíle - či spíše od okamžiku podpisu - si Jan XXIII. nenechal ujít příležitost, aby o dokumentu promluvil, a sám zdůrazňoval některé aspekty, které je po 60 letech zajímavé znovu číst a poslouchat.
O dva dny dříve, 9. dubna, se papež ve svém krátkém projevu k podpisu encykliky mění téměř v kronikáře a mimo jiné poukazuje na to, co je jednou z největších novinek Pacem in terris, a proč se rozhodl oslovit nejen věřící, ale kohokoli, jako nikdy předtím:
Vysvětluje to novinku, která je vlastní tomuto dokumentu, jenž je adresován nejen episkopátu univerzální církve, duchovenstvu a věřícím na celém světě, ale také "všem lidem dobré vůle". Všeobecný mír je dobro, které se týká všech bez rozdílu; všem jsme proto otevřeli své srdce.
Návrat domů a mír
13. dubna je neděle Zmrtvýchvstání Páně a Jan XXIII. vysílá dlouhé rozhlasové poselství, v němž jsou úvahy o právě vyhlášené encyklice. Slovo "mír" se vrací asi třicetkrát, papež Roncalli nazývá Pacem in terris "naším velikonočním darem roku Páně 1963" a končí modlitbou, která je opět dozvukem jeho první výzvy k vládcům:
Vládce národů osvěcuj, aby vedle spravedlivé péče o blaho svých bratří zaručovali a hájili velký poklad míru; rozněcuj vůli všech k překonávání překážek, které rozdělují, k posilování pout vzájemné lásky, k ochotě chápat, litovat a odpouštět.
Uplynou necelé dva týdny a přijde 24. duben, den generální audience. Jestliže 9. září "dobrý papež" přiznal "hluboké pohnutí" při předložení encykliky, před lidmi, kteří mu naslouchali v bazilice, se podělil o "velkou radost" z mnoha pozitivních ohlasů, které k němu přicházejí. Vysvětluje, že volba jejího zveřejnění na Zelený čtvrtek se shoduje s Ježíšovým poselstvím učedníkům ve Večeřadle - "Zanechávám vám pokoj, dávám vám svůj pokoj" - a poté uvádí návrh, který svým tónem a slovy kopíruje jeho již velmi populární "měsíční řeč" z 11. října '62, z večera zahajovacího dne koncilu. Tentokrát však po stejném úvodu o "návratu domů" následuje méně jemná a náročnější výzva:
Vracejíce se do své vlasti, do svého domova, buďte všude nositeli pokoje: pokoje s Bohem ve svatyni svého svědomí; pokoje ve své rodině; pokoje ve svém povolání; pokoje se všemi lidmi, pokud to závisí na vás: tak si zajistíte úctu a vděčnost všech a přízeň nebe i země. Buďte vždy poutníky míru!
"V myslích a srdcích všech"
Jan XXIII. je šťastný, ale také velmi zkoušený nemocí a unavený. Přesto má příležitost znovu promluvit o Pacem in terris v rámci svého posledního oficiálního vystoupení, které se uskuteční 11. května na Quirinale při příležitosti předání ceny, kterou mu předal italský prezident Antonio Segni, udělené Balzanovou nadací "za humanitu, mír a bratrství mezi národy". Den předtím se při téže příležitosti konaly dvě akce, jedna v Sala Regia Apoštolského paláce a poté v bazilice svatého Petra za účasti kardinálů a různých osobností literárního a vědeckého světa. Na prvním z obou setkání, při kterém děkoval za udělení ceny, pronesl papež Roncalli prohlášení, přesvědčivé čtení toho, co se děje:
Touha po spravedlivém míru, které jsme dnes šťastnými svědky, pronikla do myslí a srdcí všech, bez rozdílu, ale zdá se, že s výraznějším důrazem v dělnických třídách.
Mír tedy již není výsadou pouze svědomí "vládců národů", ale je to povědomí, které, jak se zdá, rozšířilo svou základnu, jež nyní zahrnuje i obyčejné lidi, a to jistě díky ohlasu, který dokument měl. O čtyřiadvacet dní později Jan XXIII. zemřel, ale partitura jeho Pacem in terris zůstává univerzální symfonií. Zůstává jí od prvního tónu onoho krátkého rozhlasového poselství z roku 62, které se dnes vrací jako ozvěna mnoha Františkových výzev k představitelům mezinárodního společenství v době světové války po částech:
Ať udělají vše, co je v jejich silách, aby zachránili mír. Ušetří tak svět hrůz války, jejíž děsivé následky nikdo nedokáže předvídat.
