Elva Frouz: Pokoj nám
V evangeliu této neděle zazní hned třikrát Ježíšova výzva „pokoj vám“. Učedníci, kteří za zavřenými dveřmi znovu čelí situaci, jež přesahuje jejich dosavadní zkušenost, potřebují upokojit, dodat odvahy, přijmout nečekané. Pro apoštola Tomáše je zpráva o příchodu Vzkříšeného natolik znejisťující, že jí zpočátku odmítá uvěřit.
To všechno známe. Jsme také učedníci, a také k nám boží výzvy často přicházejí způsobem, který nečekáme. A nejen to - realita světa je dnes nabitá zlomovými okamžiky, které těžce zkoušejí naši schopnost neupadnout do zmatku, zůstat pokojnými.
Je zde ovšem užitečné jedno důležité rozlišení: Ten pokoj, o kterém je v Písmu řečeno, že převyšuje každé pomyšlení, je něco jiného než pouhý klid, nebo dokonce „klídek“ či „pohoda“, k jejichž vzývání jsme u nás zvláště náchylní.
Ježíš při vstupu skrze zavřené dveře neříká „uklidněte se“ ani „buďte v pohodě“. Pokoj, ke kterému zve, leží hlouběji, než je momentální pocit klidu či neklidu, komfortu či ohrožení.
Je totiž kolem nás mnoho skutečností, které nás mohou, nebo dokonce přímo mají znepokojovat. Pokud bychom si pletli hluboký pokoj srdce s pouhým emočním klidem, snadno přehlédneme, co má zůstat v našem zorném poli. Přiměřený nepokoj a obavy mají pro naši orientaci v realitě, jejích významech a souřadnicích velký smysl:
Upozorňují, že svět je v mnoha ohledech nebezpečné místo - a tím nás varují před hrozbami, kterým je lépe se vyhnout. Touha po zmírnění obav se někdy stane silou, která nás pohne ke snaze odstranit samotné příčiny strachu. Tréma jako specifický druh obav - před zkoušku, veřejným vystoupením či překročením nějaké nové hranice pak mimo jiné udržuje v bdělosti a vrací k pokoře. Plné uvědomění, že se bojíme, že jsme neklidní, že nám něco hrozí, nutí hledat ty nejhlubší zdroje odvahy a naděje, jež nás uschopní strach překročit a pokračovat dál.
Stav světa by nás vlastně tak docela neměl zanechávat v klidu. Pokud lidé nespravedlivě trpí, pokud zuří téměř na dohled od nás válka, pokud je ohrožena možnost svobodného a důstojného života, nebo pokud je opravdu ohrožena existence života jako takového, nastal snad dokonce i příslovečný „čas panikařit“. Chtít dnes za každou cenu zůstat klidný a zbavit se všech obav může být mnohem spíše výrazem sobectví, než přijetím pozvání k pokoji. Zavírat oči před děsivými aspekty reality je do určité míry sebezáchovné a lidsky pochopitelné, sotva jde ale o projev zralosti a osobní integrity.
Každý hledá sobě přiměřenou úzkou cestu mezi zahlcováním se špatnými zprávami a úplným stažením ze světa. Máme různě rozlehlá „osvětí“ – okruh, který je nám svěřen do pozornosti, modlitby nebo aktivní péče. Není proto potřeba se navzájem soudit za přílišný zájem o proud událostí, nebo naopak za udržování distance. Kde leží hranice „mého“ světa, tam také dosahují legitimní obavy, úzkosti a starost. Odlišnostmi v prožívání se přitom můžeme nechat inspirovat, přijmout je jako příležitost k prozkoumání nových perspektiv.
Svatí a proroci všech dob nebyli vesměs stoickými „kliďasi“. Vidíme je, jak burcují, jak vášnivě volají k obrácení srdce, jak hoří touhou, která proměňuje svět kolem nich i je samotné. Těžko si vážně představit, jak tyhle plamenné muže a ženy vyzýváme, aby se konečně uklidnili. Koneckonců i jejich a náš Mistr zná chvění obav, pohnutí soucitu nebo spravedlivý hněv.
Troufnu si tvrdit, že neklid, hněv, obavy, se dokonce mohou stávat nástroji ve službách pokoje. Není to samozřejmost a není to snadné. Připustíme-li ale, a především zakusíme-li, že zdroj pokoje leží za všemi našimi momentálními náladami, myšlenkami a pocity, pak zjistíme, že Kristovo pozvání vede tam, kde je opravdu plné přijetí a bezpečí. Když ochutnáme tento pokoj, ukáže se, že všechna nebezpečí světa, všechny reálné i fiktivní hrozby jsou relativní vůči Tomu, který je absolutní.
Jsme ve světě, ale nejsme ze světa. Obojí máme brát vážně, protože opravdu žijeme na rozhraní. To nás chrání na jedné straně před únikem před starostmi a nadějemi světa, na straně druhé před přílišnou závislostí na tom, co se právě děje či neděje kolem nás. „Nebýt ze světa“ nám dává přiměřený odstup či nadhled nejen vůči vnějšímu dění, ale právě i vůči proměnám našeho vnitřního rozpoložení. Svoboda, kterou tím získáváme, je až závratná. V ní se smíme rozhodovat, čemu nebo komu se budeme věnovat, a co necháme být. Můžeme si dovolit vidět realitu bez iluzí a přehnaných očekávání, a přesto zůstat lidmi naděje. Jako obyvatelé království pokoje dokonce smíme připustit i pochyby a strach. Pak se nemusíme ani samotného strachu bát. Přijmeme ho jako přítele, který pomáhá rozlišit podstatné od nepodstatného, udržuje v bdělosti, varuje před nebezpečím. Přebývání ve vnitřním pokoji zároveň znova a znova vymezuje strachu přiměřené místo, nenechá se jím zaplavit a ochromit.
„Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě,“ píše se v listu Římanům. Každý z nás jsme milovaným dítětem Božím. Skrze naše nejhlubší nitro nám to dosvědčuje sám Duch svatý. Nejsme otroci, jsme dědicové Kristovi. Z toho plyne nekonečná důstojnost, silnější než všechna naše selhání, slabosti a ubohost.
Neotročme tedy ani svému strachu, ani křečovité snaze se strachu za každou cenu vyhnout. Přijměme Kristovo pozdravení „pokoj vám“ osobně a do důsledků. On přichází vždy znovu, často překvapivým způsobem, důvěrně známě i zcela nově a převratně. Když najde naše dveře zavřené, s razancí i něhou nás volá k důvěře, že Vzkříšení se stalo a že má pro nás reálný, až hmatatelný význam. Jako Tomáše, vyzývá i každého z nás, abychom už nebyli nevěřící, ale věřící. Důvěřovat, že opravdu nejsme sami a opuštění, že opravdu můžeme čelit hrozbám a zasadit se o trochu lepší svět, se učíme s každým důvěryplným nádechem a výdechem, s každým krokem, který jdeme s Ním.
Náš místy velmi nebezpečný svět je vždy zároveň místem, do kterého vstupuje Boží království. Důležitý krok, abychom to uviděli a žili, je uvědomit si a přijmout, že pozvání k pokoji Kristově platí právě teď a právě tady právě pro každého z učedníků, tedy pro každého z nás.
Elva Frouz je stálý jáhen, provozuje spolu se svou ženou a okruhem přátel Dům Komunity Noe v Holostřevech.
