Hledejte

 Petr Vizina Petr Vizina  Komentář

Petr Vizina: Rozum a víra si vyměňují dary

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
Petr Vizina – Rozum a víra si vyměňují dary

Zdánlivě nebudu mluvit o věcech víry. Ze začátku se to tak může jevit, ale brzy se vyjasní. V Česku nejméně dvacet let doutná spor o smysl humanitních věd. Zkráceně, to jsou ty, kde většinu práce vykoná hlava, tedy myšlení. Ruce pak jen zapisují, k čemu vědkyně nebo vědec dojdou. Filosofové, překladatelé, znalci jazyků, dějin nebo kultur mají na některých fakultách univerzit tak nízké platy, až se stydí. Stud polévá člověka, když sleduje veřejnou debatu třeba k nízkým platům filosofů. Z neznámého důvodu, tedy já jej neznám, nízké platy pro filosofy jitří emoce nejen samotných vzdělanců – ti je mají spíš pod kontrolou – ale popouzí hlavně přihlížející z davu na sociálních sítích. Dočítám se často, že filosofie, sociologie, antropologie nebo genderová studia jsou úplně zbytečné obory. Existenci takových oborů by snad ospravedlnilo leda to, že by si na sebe bádáním dokázaly vydělat, ale i tak skončí ti, kdo je vystudovali, buďto jako obsluha v řetězcích rychlého občerstvení, nebo rovnou jako nezaměstnaní. Data z průzkumů nic takového nenaznačují, naopak vysokoškoláci jsou nezaměstnaností ohroženi nejméně. Jenomže představa jednoduchého studia, které je ve výsledku vlastně k ničemu, se nás jako společnosti úporně drží.  

Pozoruhodné v této debatě je i to, že k humanitním vědám, které pěstují rozumové poznání skutečnosti, se řadí i teologie.  „Věřím, abych porozuměl,“ zní krédo teologa, svatého Augustina, v raném středověku. „Toužím porozumět tvé pravdě, kterou mé srdce věří,“ vezme to z opačného konce Anselm z Canterbury během vrcholného středověku o nějakých šest století později.  

Platí ale, že už prvotní křesťanství mělo s rozumem, jak jej chápala kultura tehdejší doby, své nevyřízené účty. „Pro rozum tohoto světa je moudrost kříže bláznovstvím,“ vymezuje se apoštol Pavel v dopisu do Korintu proti myšlenkovému světu řecké antiky. „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva,“ říkají si epikurejci a stoikové, když slyší Pavla v Aténách kázat o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. Božstva racionalisticky založených Řeků jsou konfrontována s hebrejským Hospodinem víry. Ta se vyznačuje ochotou vyjít do neznáma, učinit krok víry do tmy, jak povolává člověka Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, Otec Ježíše Krista. Jako bychom od té doby trpěli pokušením stavět proti sobě nesmiřitelnou dvojici rozumu a víry.

Dokonce jsem zaznamenal názor, že studovat teologii, tedy racionálně uvažovat o víře, jak o tom mluvil Anselm z Canterbury, znamená riskovat, že člověk o svou víru přijde. Pochopitelně existuje také myšlení, které je mylné a zavádějící; jenže stejně tak existuje mylná a zavádějící víra.

Odmala slýcháváme, že myslet znamená málo vědět. Většinou v situacích, kdy musíme znát, nikoliv odhadovat nebo si dokonce vymýšlet, vzorce a fakta. Potíž je, že to pořekadlo myšlení jako lidskou činnost vůbec nebere vážně. Jako karikatura se propsalo i do současné kultury. Že má někdo zdravý nebo selský rozum obvykle znamená, že svými názory vyhovuje těm, které zastáváme my sami. Rozumné názory nepřekvapivě bývají podobné těm našim. Jenomže názory a rozum souvisí obvykle jen volně, často vůbec.

Rozumem se myslí něco jiného, totiž nestranný, ale důsledný zápas o pochopení toho, co dělá lidský život důstojnějším. Podle všeho jsou lidská víra a rozum spojenci. Poslechněte si tohle: „Víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Touhu poznat pravdu, a nakonec poznat Boha samého vložil totiž do lidského srdce Bůh, aby člověk tím, že pozná a bude milovat Boha, mohl dosáhnout také plné pravdy o sobě samém.“ Úvod k encyklice Jana Pavla II. nazvané Fides et ratio mi vždycky připadal jako vstupní fanfáry poutavé symfonické skladby, ve které se víra s lidským rozumem doplňují v mnohohlasu; někdy v kontrapunktu a jindy slyšíme unisono.

Víra už do sebe dávno vstřebala židovské i klasické řecké myšlení. Ve světě víry dokáže rozum přijmout, že existují tajemství. Naopak v racionálně uvažujícím světě je místo pro víru jako úběžník našeho usilování nebo jako společně sdílený příběh.

Vraťme se ještě jednou k humanitním vědcům, kterými jsme naši úvahu začali, a vezměme si na pomoc jeden z klíčových textů víry, něco na způsob ústavy Božího království:

„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“

Abychom porozuměli, co zachytil evangelista v Ježíšově horském kázání, prvně je někdo musel přeložit ze staré řečtiny. Ejhle, k tomu jsou na světě překladatelé. K pochopení toho, co se ve verších myslí blažeností, budeme potřebovat filosofky a filosofy, a historičky a historiky filosofie, kteří nám dovedou přiblížit představy o blaženosti, které mělo Ježíšovo publikum, a možná se pokusí najít spojnice s tím, co si jako blaženost představujeme my, posluchači v jedenadvacátém století. Teoložky a teologové, specializovaní na texty bible, nejspíš rozpoznají symboliku v Ježíšově vystoupení na horu – jako souvislost s Mojžíšem, který z hory přinesl desky zákona. A zbyde ještě vysvětlit, co se myslí chudobou ducha, což bude obzvlášť prospěšné, protože to jistě neznamená lidskou prostotu nebo dokonce hloupost, jak se při výkladu tohoto blahoslavenství omylem traduje. Shrnuto, naše porozumění posvátným textům se odehrává v oblasti rozumu. Plnost významu ale naše porozumění dostane, až když se stane součástí naší víry. Proč se radovat z tichosti, chudoby ducha nebo dokonce z pláče, kdybychom nežili v naději, že Bůh nakonec setře zarmouceným každou slzu z očí?

Je rozumné věřit? Na takovou otázku je těžké odpovědět, protože souvisí s rozhodnutím, k němuž nás může přivést jedině Duch svatý. „Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli,“ zpívá žalmista a slovo rozum se pak v mudroslovných knihách Bible objevuje jako jedno z nejčastějších. S jistotou můžeme vědět, že je nerozumné lidský rozum odmítat jako „děvku ďáblovu“, což jsou slova připisovaná reformátoru Martinu Lutherovi. Rozum a víra jsou spojenci, kteří se navzájem obdarovávají. Dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy, jak jsme slyšeli. Jaké místo dáme vedle tak vznešené pravdy poněkud přízemní debatě o platech humanitních učenců? Můžeme v Matoušově evangeliu zalistovat po blahoslavenstvích o tři kapitoly dopředu. „Hoden je dělník své mzdy.“ 

Petr Vizina je český novinář. Působil jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize. Byl členem redakcí Lidových a Hospodářských novin, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu, působí i v Českém rozhlase. Pro Českou televizi připravoval pořad Musicblok, moderoval pořad Před půlnocí, či literární pořad U zavěšené knihy. Studia Katolické teologické fakulty UK dokončil prací o současné české literatuře a fundamentální teologii.

18. března 2023, 08:45