Jan Krbec: Bůh, hřích a trest

Vstoupili jsme do postní doby do času, který nám má pomoci vytvořit ve svém životě větší prostor pro Boha. Chci tedy nabídnout zamyšlení nad hříchem a trestem a jakou roli v tom všem hraje Bůh.

Nejprve ale pojďme na začátek, a to i v kapitolách Bible. Na začátku je tu Boží láska, láska, která má touhu se dělit, láska, která má touhu tvořit, láska, která se raduje ze svého stvoření. Život, ať už celého stvoření nebo život člověka samotného, je jedním z projevů Boží lásky.

Známe velice dobře to narušení Boží lásky člověkem a vpád zla a hříchu do života člověka. Zastavím se u tak zvaného zákazu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, který byl pak přestoupen a který se stal onou tragédií v životě člověka a celého stvoření. „A Hospodin Bůh člověku přikázal: 'Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.’“ (Gn 2, 16 – 17).

Pokud si dobře pamatuji přednášku z biblistiky, ono nejez, které máme v hlavě jako rozkaz či zákaz, zní v hebrejštině: „ať nejíš.“ Je to přání, prosba, naléhavé varování. Můj milovaný člověče, je tu věc, před kterou tě musím varovat. Buď opatrný, dávej na sebe pozor. V tomto případě ti hrozí nebezpečí, jehož koncem je smrt. Je to tedy láskyplné varování Boha směřující k jeho tvoru – projev lásky. Jako by Bůh mohl jinak…

Ďábel však vnese pochybnost, nahodí udici a člověk se chytne. A propadne smrti. Boží reakce? Kde jsi, Adame? Kde jsi, můj milovaný člověče… Ačkoli Bůh ví, co se stalo, a nemusí se na nic ptát. Otázka: „Kde jsi, Adame?“ vyjadřuje hledání, touhu Boha po člověku.

Dalším projevem Boží neutuchající lásky k člověku jsou tři obdarování, která po prvotním hříchu Bůh člověku dává. Zákaz vstupu ke stromu života, kožená suknice a příslib spasitele. I když by stálo za to se u těchto darů zastavit, pojďme dnes dále.

Ať člověk udělá cokoli, z Boží strany se nic nemění. Jednou se rozhodl člověka milovat a od té chvíle nemůže jinak.

Na mnoha místech slyšíme v Písmu o Božím trestu, a to i v novozákonních spisech. Pro mě jsou však rozhodující svědectví evangelií a zvláště jeden text z Lukášova evangelia, kde nám Ježíš, vrcholný zjevitel Boží Otcovy tváře, ukazuje, jak Bůh trestá a jak toto potrestání probíhá.

„Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.’ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ (Lk 15, 18-20)

Běžel k němu, objal ho a políbil. Tak jedná Bůh vůči člověku, který se proti Bohu provinil a který zatoužil po návratu do otcovského domu, nikoli z lítosti nad svými hříchy, ale čistě zištně, protože doma se měl lépe, než se má teď. Bůh trestá člověka tak, že se k němu přibližuje a pak jej objímá a líbá. To je Boží trest. Tak Bůh trestá člověka, který alespoň minimálně touží být v otcovském domě.

Největším trestem pro člověka je, že se sám dobrovolně vzdaluje Bohu a jeho lásce. Proč by měl Bůh trestat znovu toho, kdo se již trestá sám tím, že na sebe Boží lásku nenechá působit a ve svém životě růst. Běžel k němu, objal ho a políbil - to je Boží trest.

Slyšíme-li někdy o Božím hněvu a trestu, musíme si dávat pozor, jak tuto lidskou kategorií emocí a jednání Bohu připisujeme. Až moc totiž si do Boha projektujeme své vlastní emoce, své vlastní přesvědčení a své vlastní způsoby jednání. Ale Bůh nikdy nemůže jednat jako člověk, zvláště pokud jde o kategorie emocí nebo jednání, které jsou čistě negativní.

Pokud bych Bohu byl ochoten přeci jenom dvě kategorie z lidského jednání připsat, tak je to smutek a rozhořčení.

Bůh se nikdy nemůže smířit s hříchem. Bůh se nikdy nemůže smířit se smrtí, která se obrací proti jeho plánu lásky a života, se kterým přišel. Proti hříchu a smrti jistě plane velké Boží rozhořčení.

A to minimálně z jednoho důvodu, protože hřích a smrt ubližuje jeho milovaným dětem. A tady se dostávám k oné druhé emoci, kterou si dovolím Bohu připsat, a tou je smutek. Koho na prvním místě jímá lítost nad tím, že si jeho milované dítě ubližuje, je Bůh sám.

Kterého rodiče nebolí, jako by to byla jeho vlastní rána, když jeho dítě spadne a rozbije si koleno. Který rodič, když vidí své dítě v horečce, by si raději nepřál, aby sám byl nemocný, jen aby se jeho dítěti udělalo lépe. A který rodič by raději sám nepoložil život, než aby viděl umírat své milované dítě. A Boží láska by měla být menší?

Často slyším, že to či ono, nebo ta či ona událost je Božím trestem za hříchy lidí. A v tu chvílí jímá rozhořčení a smutek mě.

Nedokážu vysvětlit, proč zrovna tito lidé trpí pod ta strašným zemětřesením, proč právě této mamince zemřelo dítě, proč právě na tomto místě zuří válka. Ale myslet si, že je to Boží trest, mi přijde hrůzostrašné. Myslet si, že dobrý otec či maminka, kteří učí své dítě jezdit na kole, by je seřezali řemenem za to, že při učení z onoho kola spadlo, mi připadá úchylné.

Myslet si, že by Bůh se sadistickou chutí sesílá na člověka nebo určitou skupinu obyvatel nějakou hrůzu jako trest, mi připadá hrůzostrašné a úchylné.

Pokud bychom měli Boha za něco odprošovat, tak je to to, že jej stále nevnímáme jako milujícího Otce, který pro naše uzdravení dal svého Syna Ježíše Krista a který trpí tehdy, když si jeho milované dítě ubližuje, nebo když jeho milované dítě ubližuje jinému jeho milovanému dítěti.

Bůh mě trestá objetím a políbením, já se trestám nepřijetím jeho lásky.

P. Jan Krbec je farářem v Rokytnici nad Rokytnou a moderuje podcast „Na okraji“.