Irena Göbelová CSTF: Nezoufat

Svatý Atanáš ve své knize o životě svatého Antonína, uvádí jednu obzvláště silnou scénu. Po několika prvních úspěšných zápasech se Antonín rozhodne zavřít do prázdné hrobky, aby se tam cvičil ve ctnosti. Po nějakém čase tam Antonína najdou lidé, zbitého a polomrtvého ho vynesou z hrobky, aby ho zachránili před démony. Antonín, sotva se probere, se ovšem tajně zase vrací, resp. nechává se odnést zpět do temné hrobky, aby tam pokračoval v boji.

Tato scéna na mě velmi zapůsobila. Co vedlo Antonína k tomu, aby se vrátil do tak hrozného místa, kde se tolik natrápil? Není ta jeho horlivost trochu přepjatá? Co je to, co nás vede k tomu vrátit se anebo setrvat v situacích, ve kterých se trápíme a v nejrůznějším slova smyslu schytáváme rány? Co nás vede k tomu pokračovat v boji, nevzdat to, i když z bojů nevycházíme zrovna jako hrdinové?

Je mnoho případů, kdy je jistě zdravé a nutné opustit situace, ve kterých se trápíme. Mnozí lidé zažili, že setrvávání v nejrůznějších patologických prostředích či vztazích nás může činit stále více závislejší a může být pro náš život pastí. Mnohdy je jediným správným řešením takové situace či vztahy opustit.

Jindy však, zdá se, mohou nejrůznější temné hrobky, které se na naší cestě objeví, představovat místo, kde lze vybojovat zásadní životní zápas. Zvláště pokud patříme k lidem, kteří se podobně jako svatý Antonín vydali na cestu následování Krista.
Poznat, o co v našem životě skutečně jde. K jakému zápasu jsme (po)voláni? Najít to, co dává našemu životu smysl, neznamená pouze to zahlédnout v nějakém jednorázovém zážitku. Je třeba se po této cestě skutečně vydat a vybojovat si ji. A je třeba po této cestě kráčet každý den, ať se děje, co se děje. Poznat, o co v našem životě jde a učit se směřovat životní energii tímto směrem. Učit se volit to, co nám na naší cestě pomáhá a odmítat to, co nás z ní odvádí. Jít svou vlastní cestou.

Zdá se, že život nás dříve nebo později do nějaké té temné hrobky nakonec vždycky přivede. Možná, že záleží na tom, v jaké vnitřní situaci nás taková hrobka zastihne. Když víme, o co v našem životě skutečně jde, jsme připravenější pro to něco vydržet. Jsme připravenější a ochotnější v těchto situacích vidět smysl, a ne pouze překážku na cestě. Protože někdy zkrátka v hloubi sebe sama dobře víme, že pokud chceme pokročit, je třeba jistým silám čelit a postavit se jim.

Spokojit se s tím, co na duchovní cestě možná stačilo včera, se navíc zdá dost nebezpečné. Má své kouzlo vzpomínat na zamilovanost počátku vztahu nebo na duchovní zápal našeho mládí. Ale je škoda zůstat pouze u toho. Naše vztahy i naše víra musí růst a prohlubovat se. Jinak nám hrozí, že se ani nenadějeme a zůstane nám pouze vzpomínka.

Zdá se mi, že ačkoliv boj s démony dnes není zrovna populární obraz duchovního života, naše schopnost něco vydržet, něčemu těžkému čelit a statečně tím projít, je evidentně součástí každé duchovní cesty. Asi každý z nás někdy v životě zažil, jak nějaká těžká situace, které jsme nerozuměli a ve které jsme trpěli, nakonec přinesla do našeho života něco dobrého a nečekaného.

„Zanech svou mysl v pekle a nezoufej“ řekl Pán svatému Silvánovi z hory Athos a tím odstartoval jeho velké obrácení. Ve chvíli, kdy tuto větu zaslechl, měl už tento velký Boží přítel za sebou zásadní duchovní zkušenost Boží lásky („Má duše poznala Pána“). A přece se trápil. Přesto byl plný pokušení a neklidu („Trápili mě démoni“).

„Zanech svou mysl v pekle a nezoufej“. Silván pochopil, že se trápí, protože nemá Kristovu pokoru. Ta je podle něj tou zvláštní ingrediencí, která člověku umožňuje nezoufat si i uprostřed nejrůznějších bojů.

Když člověk zažije velkou Boží blízkost a okusí jeho lásku, může se mu lehce stát, že bude mít pocit, ze už něco zažil, že už to má s Pánem Bohem dobrý. Tak se to dělo i Silvánovi. Je snadné někdy získat dojem, že už jaksi není na místě zase pochybovat, váhat, bát se, selhávat… Chtěli bychom být dál, chtěli bychom být svatější, silnější, méně zranitelní. Po tom všem, co jsme už zažili. Po tom všem, co jsme už vybojovali anebo co jsme už Pánu Bohu dali. Můžeme mít dojem, že je na nás něco špatně, a že by se nám to zkrátka nemělo dít. A můžeme být ze sebe zoufalí.

Jako lék a cestu k tomu pokoru získat Silván doporučuje pokořit se a plakat nad vlastními hříchy. I tato výzva nám může připadat, podobně jako boj s démony, jako něco zastaralého, a ne příliš přitažlivého. Příliš nám to dnes zavání onou tzv. „hrbatou pokorou“, která spíše než k Bohu, vede do deprese. Ale pro Silvána pokora znamená něco jiného. Znamená to nezoufat si. Nezoufat si tváří v tváří vlastní bídě.

 „Oplakávat vlastní hříchy“ a nezoufat si znamená vydržet pohled na sebe sama, odvážit se skutečně vidět. Vidět vlastní dary, ale také vidět, jak jsme malí, egoističtí, vyděšení, závislí… Být si vědomi toho, kým jsme. Být si vědomi našich zranění a bolesti, našich limitů, pokušení a hříchů. Být si toho vědomi a nezoufat si. Nic se neděje. Jsme jen normální lidé, normální hříšníci. Nejsme o nic lepší než ostatní, a to i přes nejrůznější dary, které jsme mohli dostat. Jsou to dary, které jsme dostali jen proto, že „Bůh tak velice miluje člověka.“ (jak často opakoval Silván), a ne proto, že bychom si je něčím zasloužili.

A ať už jsou našimi démony jakékoliv vnější či vnitřní síly, nic z toho nebude mít poslední slovo. Nezoufat. Nenechat se zastrašit. Dovolit si být jen člověk. Čelit složitostem života statečně jako sv. Antonín v hrobce a nezoufat si. Opřít se o lásku Boží, která nás z našich bojů vysvobodí, až přijde čas. Možná to je náš zásadní zápas. Nezoufat si.

Česká karmelitka sestra Irena Göbelová CSTF v současné době působí v Římě.