Arcibiskup Gugerotti: Izolace jednoho národa nikomu neprospívá

Antonella Palermo – Vatican News

Skončila návštěva prefekta Dikasteria pro východní církve, arcibiskupa Claudia Gugerottiho, v Sýrii a Turecku, která byla po dohodě s apoštolskými nunciaturami obou zemí zahájena po ničivém zemětřesení, které je postihlo. Zejména během dvou dnů strávených v Aleppu, v sobotu 18. a v neděli 19. února, bylo možné se setkat s mnoha rodinami, které našly dočasné ubytování v prostorách spravovaných náboženskými komunitami, a to jak křesťanskými, tak muslimskými, nebo ve veřejných budovách, jako jsou například školy. Několik obzvláště intenzivních okamžiků zažily osamělé matky, zdravotně postižení a staří lidé.

Kromě reality Aleppa, kde byla aktivována nouzová komise zahrnující všechny křesťanské denominace ve městě, bylo možné prozkoumat i realitu syrského pobřeží a zejména Lattaquie a také provincie Idlib. Po dohodě s apoštolskou nunciaturou v Damašku, jejíž aktivita je neúnavná a nezbytná pro společnou činnost, se bude pracovat na podpoře biskupské komise pro službu milosrdenství, k níž se přidají další kvalifikovaní spolupracovníci.

Zde je rozhovor s mons. Claudiem Gugerottim:

Jaká byla vaše nálada po návratu z návštěvy zemětřesením postiženého Turecka a Sýrie?

Měl jsem pocit, že jsme stále uprostřed dramatu, protože není vůbec jisté, že otřesy skončily. Tamní lidé byli vždy zvyklí na potíže, mají tendenci opouštět své domovy, protože musí, jinak riskují život, pak se zase vrátí, ale musí okamžitě utéct, jakmile přijde další silný otřes. Právě tento druh emocionálního stresu je velmi nápadný, což souvisí i s rozdílnou situací v obou zemích. V Turecku je situace ohraničenější: asi se vyděsíme, až budeme vědět, kolik je skutečně mrtvých, protože máme sice počet nalezených mrtvých, ale právě pod těmi naprosto chatrnými budovami, s nahrubo udělaným betonem, jsou desítky tisíc mrtvých. Turecko dostává mezinárodní pomoc, centralizuje ji prostřednictvím vládní instituce, což na jedné straně činí zásah koordinovanějším a na druhé straně také obtížněji zvládnutelným. Situace v Sýrii je jiná. Je to zničená země. Kvůli dvanácti letům války, a zejména sankcím, jsou tamní lidé nešťastní.

V Sýrii jsem byl naposledy před 25 lety, nepoznával jsem ji, je to třetí svět. Platy jsou téměř směšné, není práce, je tam obrovská emigrace, města jsou zničena bombardováním; nevidím rozdíl mezi bombardováním a pádem kvůli zemětřesení. Lidé zvadli, už nemají naději. Pomáhá trochu orientální fatalismus, kdy lidé říkají "to je v pořádku, stalo se to, doufejme v Boha": říkají to muslimové, křesťané to říkají stejnou formulí v arabštině. Současná válečná situace a sankce jim velmi ztěžují pomoc: trvá dlouho, než dostanou víza, převod peněz je nemožný, pak jsou oblasti, které jsou pod různými kontrolami. A některé skupiny nepředávají nic dál, s výjimkou těch adresátů, o kterých sami rozhodnou. Musí říci, že také mnohé evropské státy využívají těchto místních disidentských skupin, které mají podobné politické pozice, ale pak již neprověřují, komu a kam se peníze dostávají. Kdyby tady nebylo několik františkánů, kteří za pomoci mentálních piruet a nekonečné fantazie, jež dokážou vyvinout pouze obyvatelé Východu, nehledali více či méně legální alternativní kanály, k lidem by se nedostalo vůbec nic. Vydal jsem se tam, abych především přinesl požehnání, blízkost a lásku Svatého otce, ale také kvůli koordinaci konkrétní pomoci, abych pak mohl různým organizacím sdělit, co nemají dělat, pokud chtějí takovou pomoc poslat.

Jaké iniciativy jste na místě podnikl?

Máme zde organizaci ROACO, která sdružuje hlavní humanitární agentury, zejména ty, které se zabývají spíše východním světem. Jsou velmi kompetentní, vědí, jak postupovat, v příštích dnech se setkám se všemi těmito organizacemi, abychom si řekli, co nám biskupové dali najevo, abychom si mohli vybrat správnou cestu. Dikasterium pro východní církve také dalo k dispozici některé nástroje, které mohou odblokovat to, co by jinak mohlo být neprůchodné, a to se týká Sýrie a částečně i Turecka. Aktivujeme účet, který již existuje, takže pomoc bude ukládána na tento účet. Pak konkrétně uvidíme, jak ji tam převést, protože jinak to banky odmítají. Nemají na místě prostředníka, navíc v Libanonu probíhá stávka bank, takže kde ty peníze vezmou? Museli byste tam jet s kufříkem, ale existují limity na množství peněz, které si můžete vzít s sebou, a pak je to velmi nebezpečné kvůli kriminalitě. Jako spolupracovníci Svatého otce musíme umožnit co největšímu počtu lidí, kteří chtějí těmto zemím pomoci, aby tak mohli učinit konkrétně a bezpečně, aniž by peníze cestou zmizely. Samozřejmě je pak dojemné vidět, jak někoho, kdo zastupuje Svatého otce, všichni přijímají s takovým dojetím, s takovou útěchou... Byl jsem například v mešitě, kde přijímali uprchlíky.

Jak reagovali?

Byli šťastní! Ukazovali mi novorozence, kteří se narodili přímo pod zemětřesením. Ty matky byly ustarané, ale také šťastné, že daly život těmto dětem v tak tragické době. Skutečnost, že je někdo navštívil, zvláště pro Syřany, je mimořádná věc, protože kdo dnes jede do Sýrie a jak tam jede? Musíte jet autem z Bejrútu. Nevíte, na koho narazíte, kdo kontroluje ten hraniční post... Jsou tam místní armády, zahraniční armády, je to tak složitá věc, a my jsme si mysleli, že to vyřešíme izolací, ale tak jsme vlastně zničili tamní obyvatelstvo. Sýrii jsem dobře znal, byl to klenot. Byla to docela pospolitá realita, se všemi obtížemi, které jsou známy, to by se nemělo popírat. Měli bychom se zamyslet nad tím, že když pracujeme na změně politické situace, jakou alternativu navrhujeme? Protože alternativou je chaos, naprostá anarchie, a především, když zabráníte dodávkám ropy, nebo se jí zmocníte, nebo nějakým způsobem zabráníte dodávkám paliva, jak má fungovat ekonomika? Uděláte nějaký miniprojekt, abyste křesťany udrželi na místě, například jim poskytli domov a aby se věnovali řemeslům, ale komu to pak prodají? Je to naprosto a tragicky zbídačená společnost, zničená. A to nikomu neprospívá.

Jak najít povzbudivé politické řešení?

Nemohu dát recepty, ale chtěl bych vyzvat všechny, kteří se v této kauze angažují nebo angažovali, aby ověřovali cíle, které mají na paměti nejen politický výsledek, ale situaci konkrétního dobra lidí žijících v této zemi. Protože pokud změním vedení a lidé jsou již mrtví, stává se vládcem ničeho. Když zničíme realitu, nevybudovali jsme demokracii. Ale mám pocit, že velmi často se tento rozměr obecného dobra, chudých, prostých lidí vytrácí tváří v tvář konkrétnímu cíli získat to, co chceme politicky. Takže nedostaneme to, co chceme politicky, a mezitím zhoršujeme situaci, která je neúnosná. Taková je dnes politika všude. Strategické zájmy, stačí se podívat na ukrajinský případ, jsou takové, že platí do ut des: "Pomůžu ti, když...", "Dám ti pomocnou ruku, když...". Vidíme, jak se v těchto zemích na scéně míhají lidé z různých národů, a neuvědomujeme si, že většina z nich se jde velmi často podívat, co jim z toho kyne. Takto nelze dělat mezinárodní politiku. Myslíme si, že máme svět ve svých rukou, ačkoli jsme vyčerpaní, nerodíme děti, nemáme naději, ztratili jsme mnoho hodnot, které drží společnost pohromadě, a přesto jsme stále přesvědčeni, že jsme arbitry mezinárodní situace. Je to v podstatě narcistický sebeklam.

Nyní nás dělí rok od ruské invaze na Ukrajinu, kde jste byl do roku 2020 apoštolským nunciem. Jaké jsou vaše pocity a jaké rezervy pro dialog podle vás dnes existují, aby mohlo být skutečně dosaženo jednání a míru?

Období, které jsem strávil na Ukrajině, bylo již dobou války. Několikrát jsem byl v oblastech s bombardovanými městy.

A nemluvilo se o tom dost?

Ne, rozhodně. Byl jsem tam, kde byl zákaz vycházení, lidé přicházeli do kostela a zůstávali tam až do rána, protože nemohli jít ven, dokonce ani o vánoční vigilii. Velikonoční vigilie se slavila ve čtyři hodiny odpoledne, protože pak začínal zákaz vycházení a už nemohli jít ven. Chci připomenout, že v oblasti Donbasu papež vyčlenil 16 milionů eur na pomoc uprchlíkům a my jsme se dostali k 800 tisícům lidí. Křesťanská Evropa dala konkrétně najevo, jak moc má tu zemi ráda, víc než politickými proklamacemi, které vedou přes vlastní kapsy. A hodně pomoci přišlo z vdovského haléře. Samozřejmě ji dostali všichni ukrajinští občané bez rozdílu. A jsme si jisti, že se dostala k adresátům, a všichni jsou za to papeži vděční, dokonce i strany, které byly mezi sebou v konfliktu. Svatý stolec tedy jednal v dostatečném předstihu před ruskou invazí právě proto, aby zabránil výbuchu již tak mimořádně napjaté situace. Bohužel to nestačilo, protože iniciativa minských dohod se neuskutečnila, nemohla nebo nechtěla být realizována. Vidět perspektivy v současné situaci je nyní velmi obtížné. Především proto, že dobrá vůle nezávisí primárně na Ukrajincích. Ukrajinci prokázali naprosto extrémní odvahu v tom, jak žijí a brání svou vlast, ale dochází k prolínání mezinárodních zájmů, takže tato válka se vede s třetími stranami na ukrajinském území. Pak jsou tu konkrétní problémy obtížného soužití Ruska s Ukrajinou, ale to je jiná otázka. Totéž platí pro Náhorní Karabach, to jsou lokální války, kde proti sobě bojují velmoci prostřednictvím oněch zemí. Kdybychom měli skutečně fungující organizaci OSN, kde by se odstranily některé anachronické struktury, podle kterých lze blokovat všechno, pokud to nevyhovuje něčím zájmům, tak by tam byl kontext, kde by se dalo nějakým způsobem reagovat. Organizace spojených národů není jednotná, ve prospěch určitých hodnot: je tam vydírání, obavy, nepochopení faktorů, které neznáme a nevidíme. Takže neexistuje žádný světový sborový hlas.

Selhala tedy OSN ve svém poslání?

Řekněme, že je téměř nefunkční. Je třeba říci, že na místě dělá hodně po humanitární stránce, ale existuje rozpor mezi humanitárními akcemi a politickou vůlí, a dokud se tyto dvě věci nepotkají, nevidím možnost dialogu. Ostatně, co by to bylo za dialog, kdyby šlo o elitářskou politiku vedenou jednotlivci nebo skupinami, do níž by nebyli zapojeni lidé? Jsem přesvědčen, že kdyby tato válka závisela na válečném úsilí, trvala by ještě dlouho. Svatý otec stále vyzývá k dialogu nejen proto, že dialog je pro nás křesťany nepostradatelným nástrojem. Můžete dát aut-aut zúčastněným národům, pokud chcete získat východisko, ale musí být poctivé. Pokud se nedává proto, aby se zabránilo ztrátě trhů, pak to není čestné a lidé na to nakonec doplatí. Zkrátka, dialog se vede na úrovni politického vedení, které umí být tlumočníkem nálad lidu a lidí, o něž pečuje, bez neustálé výměny urážek a permanentních hrozeb, které způsobují, že úroveň politiky upadá na atmosféru místního trhu. Kvalita politiky se stala tak hulvátskou, že sice rozněcuje lidové nálady, ale neřeší problémy.

Poslední otázka se týká ekumenické výzvy a jejího přínosu k budování míru...

Pravoslaví dnes prožívá dramatické chvíle jako snad nikdy předtím ve svých dějinách: odloučení, rozdělení a dokonce hlubokou zášť. Jedna jeho část stojí stranou, protože neví, jaký postoj zaujmout, a neví, co z toho vyplyne.

Jak vyvrátit spojenectví s politickou mocí, které nevede k dobru, v něž doufáte?

Tím, že se uchýlíme více k evangeliu a méně k politice, ale je to velmi křehká cesta, protože Východ - i Západ v minulosti - vytvořil takovou směs mezi národním cítěním a náboženským aspektem, že se velmi často etnická identita stává nepraktikující náboženskou identitou, která drží kořeny etnické identity, jež je samozřejmě úzce spojena s náboženstvím. Odpoutání se od ztotožnění náboženství a politické moci vychází z cesty občanského vědomí, které umí obnovit nikoli "absurdní" sekularismus, který jsme si vytvořili na Západě, ale vnímání, že existují oblasti zájmu a činnosti, které jsou určovány různými referenčními zdroji. Navíc síla tohoto papeže spočívá právě v tom, že je vykladačem evangelia, oné potřeby radikality Ježíše Krista, Božího syna, který se stal člověkem, aby dal svůj život za svět a vytvořil nový Jeruzalém. Pokud budeme i nadále jednat ve prospěch starého Jeruzaléma, bude nový Jeruzalém eschatologicky apokalyptický.