Arcibiskup Gallagher: Válka na Ukrajině je krutá, církev si uchovává sen o míru

Svitlana Duchovyč – Vatican News

Rok po ruské invazi na Ukrajinu vypráví arcibiskup Paul Richard Gallagher, sekretář pro vztahy se státy a mezinárodními organizacemi, vatikánským médiím o diplomatických krocích Svatého stolce, které mají pomoci ukončit tuto strašlivou válku. Tuto činnost podle něj oživuje neutuchající "iniciativa Svatého otce" s jeho neustálými "výzvami k míru na Ukrajině". Snažme se nedopustit, aby lidé zapomněli na "zvěrstva, krutost této války", říká arcibiskup a doufá v "případné jednání", které povede k míru. Vzpomíná na svou návštěvu Ukrajiny v květnu loňského roku, říká, že ho "hluboce změnila", a vysvětluje, že pobyt apoštolského nuncia v Kyjevě navzdory válce znamená vůli sdílet utrpení ukrajinského lidu: rozhodnutí, které patří k podstatě diplomacie Svatého stolce.

Vaše Excelence, před rokem, 24. února začala rozsáhlá invaze Ruské federace na Ukrajinu. Nezdá se, že by se válka zastavila. V jakých oblastech se diplomacie Svatého stolce pohybuje, aby pomohla ukončit tuto válku a nastolit mír?

Diplomacie Svatého stolce je vedena a oživována především iniciativou Svatého otce: je to on, kdo se ve svých modlitbách a promluvách - při generálních audiencích i při mariánské modlitbě Anděl Páně každou neděli - neustále vrací k výzvám za mír na Ukrajině. A my ho následujeme. Stále se snažíme mít na paměti, stejně jako mnozí jiní, krutost, zuřivost této války, která pokračuje za cenu mnoha obětí, tolika mrtvých, tolika zraněných, rozptýlených rodin. Vždy zachováváme určitou vstřícnost vůči aktérům možného jednání, které by mělo tuto strašnou válku ukončit. Věřím, že to je naše úloha. I když je pro samotnou Ukrajinu a pro mnohé další těžké mluvit o dialogu a míru, o usmíření, je to něco, co může a musí dělat církev, Svatý stolec a Svatý otec, a to je zásadní: udržovat sen o míru v přítomnosti. Chápeme, že v této době utrpení je pro mnohé obtížné myslet na mír v těchto termínech, ale někdo to udělat musí, protože jednou nastane konec této strašné války a my doufáme, že tento konec přijde brzy.

Jaké jsou z hlediska diplomatického působení Svatého stolce aspekty, které činí tuto válku na Ukrajině zvláštní ve srovnání s jinými válkami?

Především musíme říci, že se jedná o válku v Evropě. My Evropané jsme si po zkušenostech z druhé světové války mysleli, že válka už nikdy nebude, a nyní vidíme realitu. To je důležité. Dále je to válka mezi dvěma zeměmi, které mají společnou dlouhou historii, mnoho kulturních aspektů a v neposlední řadě náboženský rozměr. Proto je tato válka obzvláště problematická. Všechny války jsou hrozné, ale tato válka nás staví před situaci, která je pro všechny velmi obtížná, protože i když si uvědomujeme závažnost ruského jednání, vidíme, že Rusko je velmi důležitá země, země s dlouhou historií, a my nakonec musíme v budoucnu obnovit mír, vztahy s tímto Ruskem. A to také činí vedení války obzvláště obtížným.

V květnu loňského roku jste navštívil Ukrajinu, jaký význam pro vás tato návštěva měla?

Mělo to pro mě velmi hluboký dopad. Když jedete a dotknete se utrpení lidí, když vidíte, jako jsem viděl v Buči a v dalších zemích, fakta, pravdu o válce, utrpení lidí, nemůže to nemít velmi hluboký dopad. Když se dotknete ran tohoto lidu, navždy vás to změní, není to něco teoretického, něco ve zprávách: je to pravda, utrpení lidu. To je to, co se mi stalo. Zkušenost, že jsem tam byl, mě hluboce změnila, když jsem viděl to utrpení, viděl jsem také odvahu těch lidí a také složitost situace.

Vaše Excelence, od prvního dne války byl apoštolský nuncius na Ukrajině, arcibiskup Visvaldas Kulbokas, jedním ze tří diplomatů, kteří nepřestali pracovat v Kyjevě. Jak bylo toto rozhodnutí přijato a jaký význam mělo pro Svatý stolec, že tam nuncius, zůstal?

Vlastně nikdy nepadlo žádné rozhodnutí, bylo to spontánní. Všichni jsme velmi hrdí na biskupa Visvaldase, který tuto misi vykonává s velkou odvahou, s velkým odhodláním, spolu se svými spolupracovníky. Je to součást tradice naší diplomacie. Vzpomeňte si také na kardinála Zenariho v syrském Damašku: i on je tam už více než deset let, myslím, že téměř dvanáct let, navzdory této válce v Sýrii. Je to součást naší tradice, protože náš závazek není - řekněme - politickým závazkem v čistě diplomatickém smyslu, je to závazek vůči lidu, vůči církvi. A jestliže někdy, z historického hlediska, byli nunciové vyhoštěni, například za druhé světové války a také v nedávné době, tyto věci neděláme dobrovolně, je to běh dění. Můžeme říci, že myšlenka na sdílení utrpení nějakého národa je součástí naší diplomacie. Papež nechce lidem vnucovat oběti a utrpení, ale chce, aby se tento duch solidarity, tato jeho blízkost projevovala prostřednictvím jeho zástupců.

Jak podle vás může ukrajinský lid usilovat o mír tváří v tvář pokračující agresi, o mír, kterého se papež František nepřestává dovolávat?

Nepochybuji o tom, že všichni Ukrajinci sní o míru, to je normální. Když se otcové a matky dívají na své děti, doufají, že budou moci vyrůstat v zemi, kde vládne mír. Tento sen si musí uchovat, navzdory utrpení, navzdory obtížím, navzdory zjevně velmi bolestným vztahům, v této době, s Ruskem a Rusy. Musí si však také zachovat - možná i při vzpomínce na léta svobody, na léta míru, která tato země zažila po získání nezávislosti - musí se dívat do budoucnosti s určitým optimismem a snažit se již nyní myslet na obnovu této země. V této zemi bude třeba mnohé obnovit a usmířit.