Radim Beránek: Temnota a světlo
Milí posluchači, také na vás a na vaše duševní rozpoložení každý rok zvláštním způsobem působí příchod podzimu a doby adventní? Venkovní teploty klesají, dny se zkracují, příroda se připravuje na zimu, ráno se probouzíme do tmy a než se z práce vrátíme domů, tak je většinou už znovu tma. Není divu, že na spoustu z nás z toho všeho padá splín. Temnota, mráz a opadávání listů ze stromů jsou navíc i určitou připomínkou toho, že i náš život spěje ke konci, ke smrti, kterou často chápeme jako chladnou a neprostupnou temnotu a nicotu. V tomto roce k tomu všemu navíc ještě přicházejí i negativní emoce spojené s temnotou války a utrpením nevinných na Ukrajině a obavy z toho, co s naším světem udělá jeden z těch vůbec nejhorších mrazů – mráz, který přichází z Kremlu. Kde můžeme v takové situaci načerpat povzbuzení a naději?
I podle biblické tradice je na úplném počátku – a tedy i v hlubinné podstatě všech věcí – temnota: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi; země byla pustá a prázdná a nad propastnou hlubinou byla tma,“ čteme v knize Genesis (Gn 1,1-2). A přece nám církevní tradice každý rok skrze adventní dobu a Vánoce připomíná, že ač je temnota na počátku, tak není i na konci všech věcí, že temnota nemá poslední slovo, že Bůh stvořil i světlo a „viděl, že světlo je dobré“ (Gn 1,4). Určitě není náhodou, že termín Vánoc, oslavy narození Ježíše Krista, byl církví stanoven na stejný termín, kdy staří Římané slavily svátek Solis invicti (Slunce nepřemoženého) jako oslavu zimního slunovratu, kdy se dny začínají znovu prodlužovat. Křesťané tehdy tento svátek přeznačili a přejmenovali na Natalis invicti (Narození nepřemoženého). Ve chvíli, kdy zima, mráz a temnota kulminují, nám chce církevní tradice připomenout, že v temnotě betlémské stáje se pro nás zrodilo světlo naděje, zhmotnělé v podobě malého dítěte Ježíše, abychom uvěřili, že Boží láska není pouze nějaká abstraktní idea, ale že se dotýká přímo našeho srdce. Zrovna tak jako v temnotě hrobu vstal Kristus z mrtvých do světla velikonočního rána, abychom uvěřili, že Boží láska je dokonce silnější než smrt. Kalendářně jsou Vánoce oslavou přechodu z temnoty do světla, z pohledu víry jsou Vánoce znamením naděje, že už od počátku světa Boží „světlo svítí v temnotách a tma ho nepohltila“ (J 1,5).
Jsem si moc dobře vědom toho, že pro mnoho našich současníků se vánoční zvěst o vítězství světla nad temnotou může zdát být pouze nějakým mýtickým příběhem, pohádkou pro děti, anebo falešnou útěchou pro naivní a infantilní lidi, kteří tvrdošíjně odmítají pohlédnout do očí pravdě tohoto světa a přiznat si, že všechno, co se děje, je pouze absurdní divadlo, které ve skutečnosti nemá žádný smysl. Možná jste se už také setkali s výčitkami, že my křesťané máme víru jako berličku, že jsme něco jako intelektuálně paralyzovaní jedinci, kteří se nenaučili žít s existenciální nejistotou a nesmyslností života a domnívají se, že potřebují – a díky světlu víry i mají – odpovědi na všechny otázky. Jsou ale tyto výčitky oprávněné? Opravdu si my křesťané myslíme, že jsme díky víře proti ostatním v jakési informační výhodě a máme odpovědi na všechny existenciální otázky? Naprosto chápu, že pro mnohé jsou dnes slova jako „Bůh“, „láska“ nebo „naděje“ vyprázdněná a svým způsobem podezřelá, neboť není jasné, co se jimi míní. Ale ani my jako křesťané nemůžeme předstírat, že úplně přesně víme, o čem mluvíme, když tato slova používáme. Můj oblíbený teolog Herbert McCabe (1926 - 2001) vždy zdůrazňoval, že když teologové mluví o Bohu, tak ve skutečnosti nevědí, o čem mluví, protože, jak nás učí sv. Tomáš Akvinský, „nemůžeme vědět, co Bůh je, ale pouze co není“ (Summa Theologiae I, q. 3, pr.). Ano, je zde určitý paradox: i ve světle křesťanské víry – anebo spíše právě ve světle křesťanské víry – pro nás Bůh zůstává temným a neuchopitelným (a tedy i nemanipulovatelným) Tajemstvím, neboť, jak sv. Tomáš Akvinský dodává: „[Ani] zjevením milosti v tomto životě nepoznáváme to, čím Bůh je, a jsme s ním sjednoceni jako s neznámým (ignoto).“ (Summa Theologiae I, q. 12, a. 13, ad 1.) To, že poklad naší víry nespočívá v nějakých zvláštních vědomostech, které ostatní nemají, ale spíše ve vděčné otevřenosti vůči neuchopitelnému Tajemství bytí, které je skrytě přítomné v hloubi srdce každého člověka a které my křesťané nazýváme „Bůh“, velmi dobře vyjádřil jeden z nejvýznamnějších katolických teologů 20. století Karl Rahner (1904 - 1984), když ke konci svého života napsal: „Moje křesťanství, chápeme-li ho správně, je tedy aktem odvázání a ponoření se do onoho neuchopitelného Tajemství. Moje křesťanství tedy není žádné "vysvětlení" světa a mé existence, je to spíše zákaz považovat jakoukoli jednotlivou zkušenost, jakékoli jednotlivé porozumění (jakkoli dobré a poučné může být) za konečné, za zcela srozumitelné samo o sobě. Křesťan má méně "konečných" odpovědí než kdokoli jiný. Křesťan nemůže Boha zařadit do svého života jako nějakou jasnou a definovanou položku, ale může ho přijmout pouze jako neuchopitelné Tajemství, v mlčení a kontemplaci, a to jako počátek i konec své veškeré naděje, a tedy jako jedinou konečnou a všeobjímající spásu.“
Podle Rahnera tedy skutečná víra není žádnou berličkou. Naopak, podstata víry spočívá spíše v odhození všech berliček a vystavení se božímu Tajemství. Jedním z mých nejoblíbenějších vánočních výjevů, který podle mne velmi dobře ilustruje to, o čem Karl Rahner mluví, je známý obraz Klanění pastýřů z dílny Rembrandta van Rijna. Obraz znázorňuje typickou scénu narození dítěte Ježíše tak, jak si ji většinou představujeme. V temné betlémské stáji vidíme Marii a Josefa s malým Ježíšem zavinutým do plenek, v pozadí ustájená zvířata a v popředí pastýře s dětmi, kteří se přišli poklonit právě narozenému spasiteli. Co je ale na tomto obraze pro mne naprosto jedinečné a fascinující, je ona typická rembrandtovská hra světla a stínu, která zde má ale i hluboký teologický význam. V betlémské stáji na obraze je velká tma, ale zároveň jsou tváře všech lidí rozjasněny intenzivním světlem – světlem, jehož jediným zdrojem je právě narozené dítě, a v jehož jasu bledne i světlo malé lucerny, kterou drží v ruce jeden z pastýřů. Ano, zdrojem veškerého světla, světla veškeré víry, naděje a lásky je Bůh sám. My toto světlo nemáme sami ze sebe, nemůžeme ho – ani jako jednotlivci a ani jako církev – uzavřít do nějaké škatulky, uchovávat si ho a libovolně s ním disponovat. To světlo je – tak jako Boží láska – nevyčerpatelné a všeobjímající, nemusíme o něj mezi sebou soupeřit. To světlo není závislé na nás a našich schopnostech a výkonech, to světlo je absolutní dar, tedy to, co teologie nazývá milost. Můžeme se tomuto světlu pouze s tichou radostí a vděčností vystavit a trpělivě čekat, co s námi udělá. Ano, můžeme to světlo svou láskou a svými dobrými skutky pro druhé odrážet, reflektovat. Ale nemusíme u toho křečovitě a nervózně „tlačit na pilu“ a chovat se, jako by štěstí a spása druhých a celého světa závisela pouze na nás. Vždyť Bůh sám vložil veškeré světlo světa a spásy do malého betlémského dítěte - a tak se nebojme, naplnění Božích příslibů nemůže nic překazit. Bůh je trpělivý, Bůh nespěchá, Bůh pracuje pomalu, dobro, láska a světlo nakonec převládnou, zlo, nenávist a temnota nebudou mít poslední slovo. Sv. František z Assisi kdysi prohlásil, že „veškerá temnota celého světa nedokáže zhasit světlo byť jen jedné jediné svíce.“ A tak přeji vám i sobě, abychom se v adventní době – a nejen v adventní době – uměli čas od času zastavit, zapálit svíčku (a třeba i otevřít víno) a nechat se v tichu a mlčení ozařovat a uzdravovat naše srdce tím světlem, které je naší jedinou nadějí, světlem, které „svítí v temnotách a tma ho nepohltí“ (J 1,5).
Pro Českou sekci Vatikánského rozhlasu - Radim Beránek.
Radim Beránek je profesorem na Ulmské univerzitě.