Pavel Banďouch SJ: Hostina otce Ludvíka
Milí posluchači, nevím, jaká je vaše zkušenost, ale já osobně si nejsem vůbec jistý, jestli jsem někdy ve svém životě potkal světce. Někdy se ti, kteří jsou na první pohled svatí, totiž ukážou spíše jako „svatoušci“. Pokud bych si ale měl vzpomenout na jednoho člověka, u kterého je velká šance, že je, jak říkáme, „v nebi“, tak by to nejspíš byl otec Ludvík Armbruster, jehož první výročí odchodu z tohoto světa si zítra připomeneme.
Poznal jsem otce Ludvíka až v poměrně pozdním věku, ale přesto zůstával i přes některá omezení způsobená stářím v poměrně dobré kondici skoro až do samého konce v naší komunitě v Praze na Ječné. Dalo by se vzpomínat na historky, které zažil během svého neuvěřitelně bohatého a krásného života, během nichž se dostal z pražských Nuslí do Japonska a na spoustu dalších míst. Jak viděl hořet Emauzy, jak s hrůzou hleděl na kostel sv. Ignáce plný mrtvol poté, co na blízký úkryt spadla bomba, nebo na cestu lodí do východní Asie. Dale by se vzpomenout na nefalšovaný a bezprostřední úsměv, když ráno se slovy „Dobré jitro!“ vstupoval do jídelny. Mohl bych se zastavit i u jeho filozofického a intelektuálního nadání, nebo jeho záliby v dýmkách. To vše by stálo za zmínku. Zastavím se ale u něčeho trochu jiného, co snad může vyznít i poněkud zvláštně: u jeho pohřbu.
Osobně pro mě byla příprava na tuto událost trochu nervózní. Jsem spíše příznivec intimního rozloučení bez velkých obřadů, ale zároveň chápu, že je vhodné vystrojit člověku, o něhož jsme nějakým způsobem přišli a bude nám chybět, důstojnou bohoslužbu. Obzvláště pokud má za sebou tolik důležitých úkolů a funkcí jako otec Ludvík. Bylo mi také jasné, že jakožto jezuita bude vhodné a zároveň užitečné, abych šel ministrovat. Nebyl to ale zvláštní důvod ke stresu, neboť jsem hned v sakristii pochopil, že nás bude mnoho, a tak budu mít jen několik specifických úkolů, čímž se podstatně sníží šance, že něco shodím nebo zapálím, což se obvykle při mé nešikovnosti stává. Každopádně jsem měl většinu času možnost dívat se kolem sebe a sledovat, kdo přišel, nebo co se děje při samotné bohoslužbě.
Musím v tuto přidat lehce odbočit, ale důvod je jediný: motiv a vzpomínka, o které budu hovořit, mi totiž v tu chvíli, když jsem se rozhlížel po kostele sv. Ignáce, tak nějak samy o sobě vyvstaly na mysl. My jezuité máme ve zvyku každý rok konat alespoň osmidenní duchovní cvičení. Nejinak je tomu i ve druhém roce noviciátu, kde se obvykle konají nedlouho před sliby. Já jsem je strávil v Piešťanech. To není tak důležité, ale co je důležité, byla meditace jednoho úseku evangelia podle Matouše, které mi nabídl doprovázející. Asi si většina z vás vzpomene na povolání celníka Matouše. Ježíš ho povolává přímo v celnici a Matouš ho poslechne. Co si možná vybaví méně z vás je to, co po tomto povolání následovalo: byla to hostina. Účastnili se jí Matouš, Ježíš, jeho učedníci a jak uvádí evangelium i hříšníci a celníci. Tedy celkem pestrá společnost. Farizejové, kteří se o tom dozvěděli, se ptali učedníků Ježíše, jak je možné, že jí ve společnosti vyvrhelů společnosti, jakými celníci byli. Odpovídá jim sám Ježíš: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: 'Milosrdenství chci a ne oběť.' Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
Cvičení samotné pak spočívalo v tom představit si tuto hostinu jako symbol mého dosavadního života, a to ne abstraktně, ale velmi konkrétně: jako stůl, kde sedí lidé, se kterými jsem se v životě potkal. A se všemi těmi tam sedí Ježíš. Jak se cítím, když vidím všechny ty tváře společně? Je někdo, jehož přítomnost mi vadí? A co na mé rozpaky říká Ježíš?
Toto je tedy vzpomínka, která mi vyvstala na pohřbu otce Ludvíka. To, co jsem totiž viděl kolem sebe, jakoby bylo tím, co bych chtěl, abych měl ze zmíněného cvičení, až budu jednou stát na konci života. Jedna z generálních kongregací jezuitů použila při snaze o to, jak definovat jezuitu, tato slova: „být jezuitou znamená být hříšníkem, a přesto být povolán k tomu být Ježíšovým společníkem.“ Ano, i papež František, otec Ludvík nebo jakýkoli vám známý jezuita je, ač se možná nemusí zdát, především tímto: hříšníkem povolaným Božím slovem.
Právě toto vědomí nám má dávat snahu přistupovat k lidem s láskou a diskrétností. Otec Ludvík byl jedním z těch, kterým se to, myslím, dařilo. Dokazoval mi to pohled na ostatní účastníky pohřbu. Jistě, bylo možné se dívat na přítomné jako na hříšníky, to je každý člověk. Ale viděl jsem něco jiného, co ale s hříchem vlastně taky souvisí: viděl jsem lidi zraněné. Lidi, kteří se mnohokrát zklamali. Ty, kteří bojují s nemocemi a závislostmi, ať už svými, nebo někoho, kdo je jim blízký. Viděl jsem lidi zraněné stále nenaplněnou touhou, aby mohli všichni křesťané skutečně překonat to, co je rozděluje, a být jednou rodinou. A tak bych mohl pokračovat dále.
Všichni tito zranění tam byli ten den z jednoho prostého důvodu: nacházeli u otce Ludvíka lék, nebo útěchu. Pomoc a pochopení. Úsměv a soucit. Ne oběť, ale milosrdenství. Ve vzduchu byla cítit vděčnost a zahojené, byť třeba znovu se otevírající rány. Abych se vrátil k oné meditaci Matoušova povolání: ano, dá se říci, že toto byla taková hostina života otce Ludvíka. Lidé, do jejichž života nějak zasáhl. Hostina, na které byl vždy přítomen i Ježíš Kristus.
Byla to pochopitelně jen ta část, kterou mé lidské oči mohly spatřit. Ti, kteří byli v nebi, podobně jako, jak věřím, otec Ludvík, tam ale jistě byli také. Měl jsem podobný pocit, jako když se zpívají litanie ke svatým. Jakoby nebe a země na chvíli ukázaly, že se jedná spíše o dvě strany jedné mince, než o dva oddělené světy.
Přál bych každému z nás, ať už je kněz, řeholník, nebo žije v manželství či jinak, aby mohl sedět duchovně na podobné hostině: aby jeho povolání přinášelo Boží lásku do života jeho bližních, tak jako to dokázal otec Ludvík. Tím uctíme jeho památku skutečně hodně a důstojně.
Na začátku jsem říkal, že zítra si připomeneme rok od odchodu otce Ludvíka z tohoto světa. Ale když nyní čtu to, co jsem napsal, zdá se mi, že je tam jedna chyba. Otec Ludvík totiž nikdy z tohoto světa tak úplně neodešel. Žije v těch, kterým sloužil. Jako Ježíš, Ten, který zve na svou hostinu každého z nás.
Pro Vatikánský rozhlas, Pavel Banďouch
