Adéla Muchová: Můj příběh a Boží řeč
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (Jan 1,1)
Slovo na počátku, Slovo u Boha, a Slovo Bůh... Tereza přemýšlela, co s tím slovem. Nikdy nebyla žádná velká spisovatelka nebo vypravěčka. A možná právě proto se letos v adventu přihlásila na kurz tvůrčího duchovního psaní. Na škále „píšu ráda a hodně“ a „nepíšu vůbec“ se zařadila kamsi doprostřed – celkem ráda by vlastně psala, ale vůbec na to nemá čas. Ha, tady se poprvé zarazila nad svou formulací „nemám čas.“ A co dělám s tím časem, který teda mám, nebo nemám, nebo mám? Ty úvahy ji trochu rozhodily, koukala do počítače a přemýšlela, jestli by se zase neměla z kurzu odhlásit. Taková zbrklost jí ovšem přišla moc nápadná a možná trochu pošetilá, tak to nechala být – uvidíme, co se z toho vyklube!
Díky tomu tak trávila adventní neděli jinak, než doposud. Nepekla cukroví ani nesháněla dárky, ale seděla v klášteře a psala příběh svého duchovního života. Účastníci kurzu si mohli vybrat žánr dle svého gusta, a Tereza si stále nebyla jistá, co bude vlastně psát… Deník uplynulého roku se zdál sice lákavým námětem, ale zároveň velkým soustem. Na povídku ani poezii se necítila; však už jsme slyšeli, že není spisovatelka.
Kde se můj příběh—zadumala se Tereza nad názvem kurzu—letos protnul s příběhem Božím? Tvořila jsem si ho spíš sama, nebo se nechala doprovázet Bohem? A jak vůbec poznám, pokud do něj Bůh nějak zasahoval? Začetla se znovu do Janova evangelia: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ Bůh, který používá řeč, aby nás oslovil.
Tereza si uvědomila, že sedí v klášterním tichu; je mezi ostatními, ale přece spolu nemluví. Na omezenou dobu tu dobrovolně opustila komunikaci s druhými, aby se mohla ponořit do řeči Boží. Ne snad proto, že by lidská řeč byla sama špatná—je to přece základní nástroj naší lásky k druhým—ale proto, aby mohla zaslechnout řeč Boží. Najednou jí přišlo, že duchovní cvičení jsou vlastně trochu jako jazykový kurz; duchovní cesta také potřebuje osvojení jistého jazyka…
Napadlo ji, že možná Bůh s každým z nás mluví jiným jazykem. Možná se nelze spoléhat na jakési univerzální „Boží esperanto,“ kterým se domluví s Bohem každý stejně! Tedy, nějaké mantinely po ruce jsou: máme bibli, církev, teologii, společenství—ty tvoří jakousi slovní zásobu, gramatiku, stylistiku… Ty všechny mohou být dobrým vodítkem, ale nejsou úplným obrazem. Dobře poskládaná slova ještě nemusí obsahovat dobré poselství. Možná je důležitější naučit se jazyk, kterým mluví Bůh přímo ke mně. Je to jazyk šitý na míru; jazyk někoho blízkého, kdo zná okolnosti mého života, moje radosti i stíny, kdo umí reflektovat mou zkušenost i to, o čem třeba ještě sama nevím, čemu nerozumím. Tereza vzhlédla od svých poznámek a za oknem si všimla drobného sněžení. Ne, není tady na biblickém ani teologickém kurzu, chce spíše číst mezi řádky… Jak ale poznat mezi těmi mnoha hlasy běžného dne jakou podobu má „můj“ Boží jazyk? Je zřetelný nebo sotva slyšitelný? Je spíš poetický nebo přímočarý? A slyším ho vůbec někdy?
Vzpomněla si na letošní léto, kdy musela rušit jednu naplánovanou akci za druhou. Kvůli nemocem v rodině nevyšla ani zahraniční stáž, dovolená, duchovní cvičení, dokonce ani generální úklid domu se nakonec nekonal. Nebyl snad v tomhle Boží hlas? Nemohlo toto být laškovné Boží upozornění na hektický a rozplánovaný život, ve kterém nezbývalo příliš místa pro překvapení a spočinutí? Ano, jistě, měla naplánované i duchovní cvičení, ale co když si Bůh představoval duchovní cvičení trochu jinak než ona? Jak velkou váhu vlastně letos dávala svým představám o životě a práci?
Tereza si uvědomila, že nenachází slova pro to, jakou řečí s ní Bůh v minulosti mluvil. Ale možná to není tím, že by nerozuměla; ale spíše proto, že používal různé způsoby—třeba dle jejího momentálního rozpoložení nebo fáze duchovní zralosti. Učení se Božímu jazyku se zdá celkem dobrodružné, vyžaduje to osobní nasazení a jistou tvořivost. Ano, Tereza už Boží hlas někdy slyšela, ale pak měla tendenci jej přehlušit svou řečí, navíc často zpochybňující předchozí zkušenosti. Možná tedy není na škodu čas od času se uchýlit někam stranou, kde je prostor pro trénink Božího jazyku podobně, jako když se jezdí na jazykový kurz do cizích zemí...
Boží řeč, tak blízká i tak vzdálená… Může mít podobu slov, která ke mně mluví; obrazů, které mi cosi ukazují; je šitá na mou situaci, reflektuje okolnosti mého života. Bůh respektuje naší cestu, vztahy, i profesi; promlouvá k nám v konkrétním kontextu. Proto je nemožné a někdy i nebezpečné vykládat druhým, co jim Bůh říká. Tereza si vzpomněla na pár příhod, kdy jí kdosi tlumočil údajná Boží doporučení: Touto událostí ti přece Bůh říká, že… Bůh Ti ukazuje, že… Tereza se musela pousmát. Možná ano, ale možná taky ne. Tolikrát si v podobných situacích všimla, že někteří lidé často vyjadřují svá přání a umně je halí do biblického jazyka, snad proto, aby dodali svým slovům váhu a důvěryhodnost, aby přesvědčili druhé o svém pohledu na konkrétní situaci. Nejenže to dětinsky vypadá, ale ono to dokonce dětinské je… Přece nepostavím svou komunikaci s Bohem na samozvaných tlumočnících, kteří mu fušují trochu do řemesla!
Tereza přestala psát – možná trochu odbíhá od tématu Slova, které bylo u Boha, které bylo Bůh. Nebo vlastně ne? Co to dneska píše? Snad esej o Božím slově, anebo reflexi toho, jak prožívala setkání se Slovem v uplynulých měsících? Chce psát o ideálech Boží řeči v lidských životech nebo spíš sledovat, jaký reálný prostor měl Bůh v jejím každodenním rozhodování posledních týdnů? Možná by si mohla všimnout toho, co ji posunulo dopředu a co v ní život spíše ubíjelo… Možná by tím získala praktické vodítko pro další rok, který právě začíná…
A pak se Tereza rozepsala zrovna tak, jak jí přišlo pod ruku:
Pane, dávám Ti nový rok se vším...
Co vím i nevím
Co mám i nemám
Co si přeji i čeho se bojím
Co umím i neumím
Na co se těším i z čeho mám obavy
Co čekám i co nečekám
Co znám i neznám
Co přijde i nepřijde
Co poznám i nepoznám
Co se mi líbí i nelíbí
Co plánuji i neplánuji
Co považuji za dobré i za špatné
Dávám Ti nový rok se vším,
čemu porozumím i čemu třeba nikdy neporozumím...
Pro českou sekci Vatikánského rozhlasu Adéla Muchová