Samuel Prívara: Ovocnářský perfekcionismus
I když je to už řada let, pamatujete na tu radost, když hokejisté vyhráli olympiádu v Naganu – nikdo nemluvil o ničem jiném. Všichni školáci, lidé na ulici, v práci, úplně všude – všude se slavilo, všude se projevovala ta radost, která vyvěrala zevnitř. Nebo o několik let později, pamatuje to zděšení a paniku, které zavládly po 11. září, když padli newyorská „Dvojčata“? Málokdo to považoval v prvním momentě za skutečné. Dlouho jsme nemohli uvěřit, že se to děje. Jako by to byl symbol, že nic na není jisté, nic není posvátné, nic není nedotknutelné. Nemusíme ale mluvit jenom o celospolečenských tématech s velkým dopadem. Který rodič nemá zkušenost s tím, jak se jeho dítě vrátí ze školy nebo nějaké volnočasové aktivity a oči mu září a s nadšením vypráví o své zkušenosti. Nebo když zažijeme něco hezkého nebo zajímavého, nevíme se dočkat až se s tím podělíme se svými nejbližšími. Všichni máme zkušenost, že máme potřebu mluvit o tom, čím naše srdce přetéká. Právě o tom mluví dnešní evangelium, ve kterém Ježíš říká, že ze srdce vynášíme to, co tam je. Že dobrý strom nemůže dávat špatné ovoce a naopak. Naše ústa přece mluví o tom, čím naše srdce přetéká.
Tento příběh zmiňuje ve svém evangeliu jak Lukáš, tak Matouš: oba evangelisté poukazují na důležitost skutků, ale oba se malinko liší ve své formulaci. Zatímco Matouš poukazuje na důležitost toho, aby naše skutky byly v souladu s Boží vůlí, myšleno vůli Otce, u Lukáše je to poukaz na Ježíšovo slovo. Slovo, které je mocné, slovo, které stačí vyslovit a stane se.
Nechme tyto drobné rozdíly v obou evangeliích stranou a podívejme se podrobněji na metaforu s ovocem. Toto vyprávění může být v dnešní době orientované na výkon a efektivitu velmi snadno špatně pochopené. Zvláště ti z nás, kteří mají sklony k výkonovosti a perfekcionismu mohou velmi lehce sklouznout k aktivismu, k honění se za výsledky a nepochopení toho, co je opravdu důležité. Je potřeba znovu zopakovat to, co již bylo řečeno mnohokrát: křesťanství není v první řadě náboženství etiky, konání dobrých skutků, není to náboženství pravidel a dodržování zákona. A to přesto, že etika, pravidla, zákon a dobré skutky ke křesťanství samozřejmě patří. V křesťanství jde nicméně v první řadě o osobu, o osobní vztah s Ježíšem Kristem. Ale také to není imitace historické osoby Ježíše. My všichni jsme spíše zváni k účasti na jeho misi, na budování jeho Království na tomto světě. Jsme zváni kráčet za Kristem a s Kristem. Nejedná se tedy jednoduše o napodobování jeho vnějšího chování, jeho skutků. To opravdu důležité je naše vnitro. Naše základní orientace by měla být zaměřena na Něho jako osobu a jeho hodnoty. Víra v Krista je cesta důvěry a odvahy zároveň, lásky a věrnosti. Zároveň je dobré pamatovat na to, že se jedná o cestu, tedy o něco dynamického, něco, co se vyvíjí a rozvíjí, něco, co jsme zváni budovat celý život a s čím nebudeme jen tak hotoví.
V jazyku dnešního podobenství by to mohlo znít možná takto: to podstatné, to, na čem opravdu záleží, je stát se dobrým stromem, růst a rozvíjet se jako dobrý strom. To je to, na čem záleží, protože dříve nebo později každý dobrý strom ponese dobré ovoce. Je to v jeho přirozenosti. Naším životním úkolem a cílem je tedy růst a stávat se tímto dobrým stromem, to ovoce přijde automaticky. Když se naopak soustředíme na ovoce, když se soustředíme na produkci výsledků, uniká nám něco podstatného. Velmi často upadáme do aktivismu. Co hůř, motivace našeho konání se orientuje pořád víc na plození ovoce, které je co nejviditelnější, protože jsme za to obdivováni, možná oblíbeni. Možná to děláme, abychom umlčeli hlas vnitřního kritika. Nebo splnili požadavky, které na sebe sami klademe. Nebo naše okolí. Primární orientace na plození ovoce způsobuje také to, že se až příliš často zaměřujeme na to, abychom zamaskovali naše bodláky a jehličí za vábivé ovoce. Nejde jenom o to, že se snažíme prezentovat před ostatními lépe, než je skutečnost – to je asi normální součást naší lidské povahy. Nemalým problémem při přílišné orientace na ovoce, tedy na výsledky, je postupně stávání se závislými na pohledu druhých na nás, na jejich schválení či neschválení. Hodnocení podle kvality či kvantity ovoce je navíc velmi ošidné. Nikdo z nás nevidí to srdce toho druhého, neznáme motivace a okolnosti, proč někteří konají tak, jak konají. Nevíme, jaký má druhý potenciál, kolik mu bylo dáno, kolik ovoce může reálně produkovat. Někteří jsme byli velmi obdarováni, jiní méně a Hospodin přece nepožaduje od různých lidí stejné výsledky, stejnou produkci. Ježíšovo povídání je zakončeno příkladem dvojice lidí, přičemž ten první jeho slova slyší, zatímco ten druhý ne. Říká, že ten, kdo slyší jeho slova, je jako člověk, který postavil dům s dobrým základem, který je schopný odolat i nepřízni počasí. Naopak, člověk, který neslyší Ježíšovo slovo staví dům na písku, dům bez základů a různé okolnosti života ho mohou velmi snadno zničit. I tady je dobré si uvědomit, že se nemluví o pádu domu jako trestu za nedodržování pravidel, či nedodání dostatečného množství ovoce. Pád domu je přirozený důsledek kombinace špatné stavby bez základů a nepříznivých okolností, není to žádný trest. Slyšet a řídit se Ježíšovým slovem spíše pomáhá orientovat se v složité realitě, pomáhá proplouvat různými nástrahami života.
Náš primární úkol a zároveň návod, ke kterému nás zve dnešní evangelium není úporná snaha o produkci ovoce, ale opečovávání stromu, ne tedy důraz na skutky, ale mnohem spíše vnitřní soulad našich hodnot s hodnotami Krista, našeho života s jeho životem. Dobrý strom produkuje automaticky dobré ovoce a špatný strom špatné.
P. Samuel Prívara SJ je kaplanem Akademické farnosti Praha.