Pavel Ambros SJ: Boží lid kráčející k plnosti dovršení

„Zanechme sporů, abychom společně naslouchali tomu, co Duch říká církvi, opatrujme společenství a nadále obdivujme krásu liturgie. Byla nám dána pascha, velikonoční beránek,  nechť nás chrání Pánova stálá touha jíst ho s námi.“ To je poslední věta čerstvě vydaného, nevšedně podnětného apoštolského listu papeže Františka o liturgické formaci Božího lidu. Začíná veršem z Lukášova evangelia: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.“ (Lk 22,15) Tato biblická věta je klíčem k porozumění významu přítomnosti Krista pro lidstvo v období církve po seslání Ducha Svatého o Letnicích. Tato přítomnost nejen že nezanikla Kristovou smrtí. Právě naopak. Projevuje se nově: v liturgii, v Písmu, tradici. Nahlížíme ji v ikonách i v dogmatech víry. Prožíváme ji, když přijímáme za své posvátné kánony, praktické směrnice či řád církve. Je viditelná v darech a plodech Ducha Svatého. Bohoslužba vyjadřuje navenek praxi víry Božího lidu, který čeká a jde vstříc svému Pánu. To nejpodstatnější od dob stvoření se v dějinách událo v Kristu jednou provždy (ἐφάπαξ, Žd 7,27) a trvá jako nezrušitelné Kristovo vítězství, které se postupně naplňuje. Jak? Každý křesťan ve křtu umírá hříchu a vstává k novému životu. Děje se v srdci člověka, činnou účast věřících (participatio actuosa fidelium), která je mu vždy znovu při slavení bohoslužby darována. V liturgii tato událost spásy trvá. Hovoříme o eschatologickém obsahu křesťanského poselství, o účinnosti slova v symbolech, o přítomnosti Krista formou liturgie. A zde můžeme hledat kořen liturgických hádek. To ovšem žádá krátké vysvětlení.

Událost Krista – přechod do vzkříšení, pascha – se stává událostí života každého křesťana. Tato celostní událost našeho vzkříšení se v životě člověka stává očekáváním Kristova příchodu ve slávě. Jaký je důsledek? Tento pozemský život může být radikálně odmítán, protože se zdá, že pozemský život sám o sobě nemá cenu. První křesťané byli přesvědčeni, že žijí v „poslední době“ (1Petr 1,20). U některých to vedlo k tomu, že „nepracovali“ a byli zaměstnáni zbytečnostmi (1Sol 3,11). Odpovědí na tuto mylnou interpretaci druhého příchodu se stala liturgická norma: „To konejte na mou památku.“ Nyní je čas přípravy. Každá nová generace křesťanů se musela vypořádat s otázkou, jak často a jakým způsobem. Najít bohoslužebnou formu. Žijeme v poslední době. Ale ono jak navenek vyjádřit eschatologický obsah křesťanského poselství formou liturgie, viditelně, je vždy novým úkolem! Forma liturgie je důležitá právě proto, že má napomáhat tomuto obsahu víry. Liturgická forma však není samotná událost, je zprostředkováním.

Apoštolský list Desiderio desideravi není formální instrukcí. Předkládá všem, biskupům, kněžím, řeholníkům, laikům body k meditaci. Podle ní je formace k liturgii především formace srdce skrze krásu  liturgie samotné. Již před rokem papež napsal biskupům (Traditionis custodes, 16. 7. 2021), proč ukončil, řekněme bez vytáček, dočasný experiment ponechat knězi samotnému, bez dalšího, možnost rozhodnout, zda bude sloužit mši svatou podle misálu před koncilem nebo po něm. Bohužel, toto pojetí výběru slavení formy posvátných tajemství se stávalo nástrojem odporu vůči autoritě papeže, prostředkem restauracionismu, nezakryté zpátečnické tendence s cílem zeslabit obnovu církve podle zásad vytýčených Duchem Svatým, cum Petro a sub Petro, s Petrem a pod Petrem, na Druhém vatikánském koncilu. Dokonce k otevřenému obviňování papeže, s využitím technik manipulace veřejným míněním. Láska k tradici byla znevážena záměrem, který nemusel být na první pohled všem zřejmý. Papež František si je vědom rizikových tendencí: Současným problémem církve je právě plné přijetí koncilu. Biskupové nyní vědí, co mají dělat. „Přeji si, aby tato jednota byla obnovena v celé církvi římského ritu,“ (DD 61) Restriktivní přístup však nestačí. Papež nám nabízí body k liturgické formaci nás všech.

Liturgická formace Božího lidu, jak ji předkládá papež František, ukazuje na klíčové rozlišení obsahu plnosti víry a liturgické formy dnes pro nás. Je nutné je od sebe rozlišovat tak, aby vynikla jejich vzájemná, nerozdělitelná propojenost. Proto je tak důležitá. Z tohoto důvodu jsou mnozí ochotni vykopat rychle válečnou sekeru. A čím větší nepoučenost, tím litější boje. Ale nemylme se, že bychom se tím lišili od minulých dob. Liturgické záležitosti se stávaly velmi rychle jablkem sváru, ba vedly i k rozdělení celých církevních společenství. Otázkou zůstává: jak máme prohlubovat naši liturgickou inteligenci, učit se rozumět symbolickému jazyku liturgie, být ve světě a mít napsána jména v nebi?

Prvotní účel liturgie není sebestředně zážitkový nebo vzdělávací, nýbrž očišťující, posilující a dovršující životní zaměření člověka. Řečeno biblicky v liturgii žijeme smrt starého člověka, to čemu musíme zemřít, a jsme uváděni to stále trvajícího zázraku zrození nového člověka v Kristu, jinak řečeno k čemu se máme narodit.  Porozumět plně liturgii, stejně i postihnout smysl Písma svatého, dynamiku tradice, porozumět dále povaze krásy ikon, porozumět svobodě, jíž se člověku dostává dogmaty víry či dokonce přijmout pozitivně předpisy církevních kánonů, k tomu nedojdeme poznáním historie nebo politických dějin. K tomu dojdeme duchovním rozlišování, ke kterému liturgická formace Božího lidu má vést. Jaký hlavní argument k této, pro nás nezbytně potřebné meditaci papež předkládá? Argumentuje touhou Krista. Ono biblické „tužbou jsem zatoužil“ (Ἐπιθυμίᾳ ἐπεθύμησα) není rétorickým prostředkem. Jedná se o teologický argument, který nevyžaduje nic menšího než obrácení intelektu. Liturgická krize je ve skutečnosti krizí rozumu ve vztahu ke Kristovu tajemství zde a nyní. Před našima očima, uprostřed Božího lidu.

V této perspektivě se liturgie představuje především jako celostní postoj: osvojujeme si v ní způsob bytí, jednání, které není v opozici ke světu, ale je od něj odlišné. Liturgie nás učí jednat jinak, s odlišností, kterou vnáší křest, totiž jako Kristus. Použijeme-li Františkovu formuli, liturgie nás učí umění žít jako křesťané. (DD 41) Pečlivé studium tohoto nejnovějšího listu papeže Františka nelze jinak než vřele doporučit.

Prof. Pavel Ambros SJ působí v Olomouci.