Domorodci, evangelizace a my

Andrea Tornielli

Jádrem „kající pouti“ papeže Františka do Kanady je jeho osobní blízkost k původním obyvatelům a prosba o odpuštění za katastrofy způsobené koloniální mentalitou, která se snažila zlikvidovat tradiční kultury, mimo jiné prostřednictvím dramatického experimentu internátních škol, které si přála vláda a které provozovaly křesťanské církve. Setkání s původními národy provázela každou etapu cesty a byla dojemná. Pochopitelné soustředění na utrpení domorodých národů a na nastoupenou cestu smíření zastínilo některé cenné náznaky roztroušené ve Františkových promluvách, které nabízejí užitečné cesty pro evangelizaci dnes a v každé zeměpisné šířce.

Papež vyslovil zahandbení nad věřícími, kteří „zesvětštěli a namísto smíření vnucovali svůj vlastní kulturní model“, a zdůraznil, že se „tento postoj těžko odbourává, a to i z náboženského hlediska“. Přesunul tak své úvahy, které vycházely z minulých událostí, do současnosti. To znamená, že je to mentalita, která je stále přítomná. „Zdálo by se, že je pohodlnější vštěpovat lidem Boha, než jim umožnit, aby se k němu přiblížili. To však nikdy nefunguje, protože Pán takto nejedná: nenutí, nedusí a neutiskuje, ale vždy miluje a osvobozuje. Svým Duchem nepodporuje ty, kdo si podmaňují druhé, kdo si pletou evangelium smíření s proselytismem. Nelze totiž hlásat Boha způsobem, který mu protiřečí“.

I dnes, říká Petrův nástupce, existuje riziko záměny hlásání evangelia s proselytismem, protože pokušení moci, snaha o společenskou a kulturní relevanci, stejně jako evangelizační projekty založené na náboženských marketingových strategiích a technikách jsou aktuální jevy. „Zatímco Bůh se prostě a pokorně nabízí, my jsme vždy v pokušení vnucovat jeho jménem jeho i sebe. Je to světské pokušení snést ho z kříže, aby se projevil mocí a vnějškovým zdáním. Ježíš však usmiřuje na kříži, nikoli tím, že sestoupí z kříže“. I dnes existuje pokušení projevit Ježíše mocí a vlivem instituce či jejích struktur, zdáním projektů, o nichž se domníváme, že je můžeme uskutečnit „bez Boha, pouze lidskými silami“.

Místo toho papež navrhl jinou cestu: „nerozhodovat za druhé, nezaškatulkovávat všechny do předem stanovených schémat, ale postavit se před Ukřižovaného a před svého bratra, abychom se naučili jít společně“. Je to tvář církve, která se snaží stále více držet evangelia a která nemá soubor idejí a předpisů, jež by měla lidem vštěpovat, ale umí být pro všechny přívětivým domovem a svědčit o Ježíši, „jak si to On sám přeje, ve svobodě a v lásce“.

Evangelizovat v době poznamenané sekularismem a lhostejností, připomíná František, znamená nabídnout prvotní zvěst. Protože radost z víry se nesděluje „tím, že se těm, kteří ještě nepřijali Pána do svého života, předkládají druhotné aspekty, nebo jen opakováním určitých praktik či replikováním pastoračních forem minulosti“. Musíme hledat nové cesty, příležitosti k naslouchání, dialogu a setkání a nechat prostor Bohu a jeho iniciativě, nikoliv našemu protagonismu. A tím se vracíme „k podstatě a nadšení Skutků apoštolů“.