Petr Vizina: Naše představy o Duchu Svatém
Na svátek Letnic, považovaný za narozeniny církve, se ohlížíme za událostmi v jeruzalémském večeřadle. Po příchodu z Olivetské hory očekávali apoštolové společně s Matkou Boží a Ježíšovými sourozenci na křest Duchem Svatým, jak jim Ježíš přikázal. Řečeno dnešním jazykem, biblický záznam toho dne se čte jako strhující reportáž. Popisuje hukot, jako by se z nebe řítil prudký vítr. Ohnivé jazyky, které spočinuly na každém z apoštolů. I to, jak apoštolové začali promlouvat rozličnými jazyky. Pisatel má smysl pro barvitý detail. Poznamenává, že hlasy z lidu považovaly projevy Ducha Svatého u apoštolů za opilost mladým vínem. Že jde o úplně jiný druh změny stavu, je jasné nejpozději ve chvíli, kdy se ujme řeči apoštol Petr. Střízlivě a dopodrobna vysvětluje, co se přihodilo. Řečeno znovu současným jazykem, apoštol uvádí posluchače do širšího kontextu. Cituje Židům, kteří se v Jeruzalémě sešli na svátky, dobře známé pasáže z proroků a Žalmů. Petr dosvědčuje, že Bůh je živý a sesláním Ducha Svatého plní, co slíbil.
Teď když se ke dni vylití Ducha Svatého vracím, dochází mi zvláštnost toho popisu v knize Skutků. Ačkoliv nás od té události dělí zhruba dva tisíce let, jsme v tom obrazu, v té reportáži přítomni. Přestože jsme toho dne v Jeruzalémě samozřejmě nebyli. My jsme církví, která toho dne dostala svého Přímluvce a Utěšitele.
„Je pro vás dobré, abych odešel,“ řekl Ježíš apoštolům při poslední večeři. „Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde.“ Písmo odhaluje podivuhodné působení Ducha Svatého jako zprostředkovatele Synova spásného díla podle Otcova plánu. Když nenacházíme slova, Duch sám se v nás modlí a přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Vede nás k pokání a učí nás citlivosti ke kairosu, příhodnému času. Posvátné texty jsou dílem svatopisců puzených Duchem, říká samotná Bible. Když čteme posvátná slova, díky Duchu ožívají. Zároveň Ducha Svatého nikdy nemůžeme zapřáhnout do svých plánů, i když vypadají zbožně. Je strážcem lidské svobody, vane, kam chce. Nedá se přivolat správným heslem, koupit nebo usmlouvat. Je ručitelem pravdivosti, jak připomíná výstražná historka o Ananiáši a Zafíře v kapitole apoštolských Skutků. „Žádný prorok, který v Duchu přikazuje připravit stůl pro chudé, nebude z něho jíst. Pakli ano, je falešným prorokem,“ mluví o spravedlnosti coby ovoci Ducha raně křesťanský text Didaché.
Pravděpodobně neexistuje křesťan, který by netoužil být plný Ducha Svatého. Máme ale rozdílné představy o tom, jak takový život prakticky vypadá. Slovo „představy“ možná nemá nejlepší pověst. Myslí se tím pouhé přeludy mysli. Fantazie, které mají jen málo společného s realitou.
Jenomže doba, která se tak často odvolává na lidský rozum, nakonec kulhá na jednu nohu. Přestali jsme brát vážně imaginaci, představivost a snění. S lidmi ale nehýbou sloupce čísel a faktů. Daleko větší význam mají právě naše představy.
Soudím, že se naše představy o Duchu Svatém odvíjejí od toho, jak rozumíme slovu dar. A od toho, jaký v sobě chováme obraz Boha. Jedno s druhým totiž úzce souvisí. Duch Svatý nakonec naše představy o plnosti stejně vždy překonává. Vždyť „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Přesto je důležité, abychom o našich představách alespoň uvažovali.
Hospodin je Bůh, který se nám daruje, připomínáme si zvlášť na velké svátky Velikonoc, Vánoc i v den Letnic. „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí,“ shrnuje Jan poselství svého evangelia jako Božího daru. Jenomže podle všeho není logika daru z našeho pohledu tak zřejmá. A nemusí jít rovnou o náboženské představy.
Na vysvětlenou: existuje například představa, že musíme být nejprve dost dobří, abychom dar mohli přijmout. Nebo že dar je ve skutečnosti prostředkem či nástrojem k našemu polepšení. K budoucímu výkonu, kterého prozatím ještě nejsme schopni. Ve spojitosti s Duchem Svatým přitom obě představy mají jisté opodstatnění. Bible nás skutečně vyzývá, abychom Ducha svatého nezarmucovali svou tvrdostí srdce. Nerouhali se proti němu a neuhasili jeho plamen. A skutečně platí, že apoštolové zmocnění Duchem Svatým vydávali svědectví o Kristu úplně novým způsobem, jak jim Duch dával promlouvat.
Jde však o to, jestli dokážeme dar přijímat jako dar. Projevuje se to v naší teologii i v praxi. Co bychom si pomysleli o rodině, kde je dárek výhradně odměnou za dostatečný výkon? Nejspíš by pak nešlo o dar, ale o odměnu. A co teprve rodina, v níž je dar pouze maskovaná výzva k polepšení? Nejspíše bychom tedy pro začátek mohli uznat jednoduchou definici, že je dar vyjádřením vztahu, nikoliv odměnou či zálohou na budoucí protislužbu. Duch Svatý je nevyčerpatelným dárcem, ne odplatou za dobrý výkon. Je naším svrchovaným Pánem, nikoliv obsílkou k plnění povinnosti.
V angličtině existuje pořekadlo, že k opravdovému daru nevedou žádné šňůrky. Rozuměj lanka, kterými by darující mohl vodit darovaného jako loutku. Lano, které nás poutá k nebi, použijeme-li tuto metaforu, je právě skutečným darem. Přejdeme-li od řeči víry k jazyku práva, je dar něco cenného nebo žádoucího, zač neplatíme. To není výzva k pasivitě. Letnice jsou příležitostí uvědomit si, že Bůh vždy byl a je tím, kdo jedná první. „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky,“ zaslíbil Ježíš učedníkům při poslední večeři. Samotný Bůh je na naší straně! Že Bůh z lásky k nám jedná jako první, tedy jako dárce, připomíná apoštol Pavel v listu do Efezu. „Bůh bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy“ Boží láska, nikoliv náš výkon či vidina polepšení je onou logikou daru, kterou si připomínáme v den Letnic.
Představte si dobrého Dárce. Boha, který daruje sám sebe. Zkuste si představit, jak vypadá vztah s Dárcem, který je nevyčerpatelný a věčný. Slýcháme každoročně čtení, jak první Letnice zažili s hukotem a ohněm apoštolové v Jeruzalémě. Duch Svatý je přirovnáván k živlům, k ohni, větru či vodě. Biblická vyprávění sytí naši představivost. Možná dokážeme zpaměti vyjmenovat ovoce Božího Ducha, o kterých se píše v listu Galatským; totiž lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. Ale dokonce i to, jak tyto ctnosti vypadají v praktickém životě, si nejprve představujeme. Učíme se, jak je rozpoznat.
Vezměme vážně naši imaginaci, představivost a snění. Stejně jako bral vážně představy o Bohu samotný Ježíš. „Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu?“ oslovuje řečnickou otázkou fantazii svých posluchačů. „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“
V příběhu Bohočlověka nevidíme velkého Loutkaře, který vodí na drátkách herce v experimentu jménem lidstvo. Vidíme Boha, který sám sebe dává, riskuje odmítnutí a raduje se z přijetí. „Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ Naše představy o trojičním Bohu se odvíjejí od toho, jak rozumíme slovu dar. A od toho, jaký v sobě chováme obraz Boha. „Naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ Radostného dárce přece miluje Bůh. A teď si představte, že Hospodin sám je tím radostným dárcem.
Pro českou sekci Vatikánského rozhlasu Petr Vizina.
Petr Vizina je český novinář a hudebník. Působil jako vedoucí kulturní redakce zpravodajství České televize. Byl členem redakcí Lidových a Hospodářských novin, psal do Respektu, Reflexu či AD Magazínu, působí i v Českém rozhlase. Pro Českou televizi připravoval pořad Musicblok, moderoval pořad Před půlnocí či literární pořad U zavěšené knihy. Studia Katolické teologické fakulty UK dokončil prací o současné české literatuře a fundamentální teologii.