Tomáš Sixta: S Kristem na hraniční linii

Jeden z největších křesťanských teologů a filozofů 20. století Paul Tillich, původem Němec, který však posléze působil ve Spojených státech, napsal mnoho pozoruhodných knih, ať už i do češtiny přeloženou vynikající knihu Odvaha být nebo třísvazkovou Systematickou teologii. Do češtiny byla také přeložena některá jeho kázání a kratší studie. Kniha, kterou jsem si vzal jako východisko své dnešní úvahy, je však spíše útlá, je silně autobiografická a Tillich ji napsal po svém příjezdu do Ameriky u příležitosti svých padesátin. Kniha má v angličtině název On the boundary, což by se dalo přeložit jako Na hranici. Vzhledem k tomu, že v českém prostředí by název knihy protestantského teologa Na hranici mohl být lehce dvojznačný, někdy se její název překládá také jako Na hraniční linii. Pointou knihy je však to, že Tillich při pohledu nazpět deklaruje, že se celý život myšlenkově i životně pohybuje na nejrůznějších hranicích: mezi dvěma temperamenty, které se v něm sváří, mezi městem a venkovem, mezi sociálními třídami, mezi realitou a imaginací, na hranici mezi teologií a filozofií. Církví a společností, náboženstvím a kulturou a tak dále, a tak dále. Hranice je podle něj místem, kde se nejlépe získává poznání – právě pro otevřenost na několik stran. Je místem dialogu, nikoli monologu, místem napětí a pohybu. A zároveň hranice je místo, kde má křesťan dneška stát: jak říká Tillich na jiném místě, a zde vlastně říká to co potvrdí konstituce II. Vatikánského koncilu Gaudium et spes, církev musí být v kontaktu s lidmi, kteří žijí vně jejích strukturních a oficiálních hranic.

Podržme toto v hlavě a pojďme zkusit pojem hranice naťuknout z jiné strany. Jaká je naše běžná zkušenost se slovem hranice? Odhaduji, že většině z nás se vybaví hranice států. V kontextu války, která probíhá na Ukrajině jsme svědky nerespektujícího překročení hranice, které je třeba jasně odsoudit. Vidíme radikální zlo bez respektu. To ostatně, zdá se mi, dobře umí papež František, který si všímá toho, když někdo bezohledně překračuje všechny meze – ať už jde o války, či nespravedlivé ekonomické systémy či společenské nebo mezilidské mechanismy a posléze papež tato nerespektující zla jasně pojmenovává a odsuzuje. I my někdy říkáme, že někdo „překročil všechny hranice“, nebo že nějaká nespravedlnost „překračuje všechny meze“. Podobně někdy mluvím o tom, že někdo někomu stanovil nějaké hranice – typicky třeba ve vztahu muže a ženy, zvláště na jeho počátku, ale i v jiných životních situacích. A pokud někdo takto stanovené hranice svévolně překročí, jedná se o akt násilí, bezohlednost, jedná se o hřích.  A v tom případě se jako křesťané musíme ozvat, nesmíme mlčet!

Zde vidíme hranici jako smysluplný koncept zajišťující nám bezpečí. Také si přeci někdy „stanovujeme hranice“, kolik toho ještě zvládneme udělat a kolik už ne, abychom se nezhroutili. To je také zdravá hranice. Na druhou stranu krom těchto přirozených a prospěšných hranic máme zkušenost s hranicemi uměle vytvořenými. Já už to naštěstí znám pouze z vyprávění, ale mnohým posluchačům či čtenářům asi nemusím vyprávět jaké peklo jsou zavřené hranice obehnané ostnatým drátem. Kolik odvahy stálo tyto hranice zbořit a jak se nám, od našeho začlenění do schengenského prostoru, lépe dýchá v otevřeném světě důvěry bez hraničních a pasových kontrol. To mi přijde jako velmi ilustrativní. Už nejsme jako národy pro sebe podezřelí: je jedno zda jsi Čech, Španěl, Ital nebo Dán. Hranice sice existují, ale důvěřujeme si, a i přes naši rozdílnost si je otvíráme.

Podobně i když přistupujeme k druhý lidem: respektujeme jejich hranice, nikoho k ničemu nemůžeme tlačit tzv. „na sílu“, ale zároveň musíme nějaké věci zbořit, třeba svoje předsudky, nebo svoji nenávist či křivdu. Někdy také musíme druhým dát prostor, aby rozšířili hranice toho co považujeme za běžné. Možná by se to dalo vyjádřit slovy: zachovat hranice, ale bořit zdi.

Téma hranice je silně přítomné i v nekřesťanských starověkých mýtech a náboženstvích, ať už v eposu o Gilgamešovi či v mýtech o bohyně Ištar – v těchto mýtech můžeme sledovat obojí: snahu vystavět hradby a určit hranice tohoto světa a na druhou stranu sledujeme potencialitu překročit hranice a například sestoupit do podsvětí, hraniční, nebo spíše přeshraniční říše, která se nachází za hranicí světa.

Co vidíme v Novém zákoně? Ježíš je mistr překračování hranic! A to i těch nejposvátnějších jako jsou náboženské předpisy o sobotě. Ty pro něj tváří v tvář živému člověku až tolik neznamenají. Říká skandální věci, o kterých jeho posluchači řeknou: „To je tvrdá řeč, kdo to má poslouchat.“ Vzpomeňme na jeho dialog se ženou samařankou, ve kterém naprosto neslýchaně překročí dobové konvence. Naopak svobodu svých učedníků respektuje. „I vy chcete odejít,“ ptá se jich. John D. Caputo, americký teolog se v jedné své knize ptá, jaký je rozdíl mezi Ježíšem z Nazareta jinými velkými mysliteli a učiteli lidstva, třeba se Sokratem či Kantem. A právě v kontextu antiky, zastupované Sokratem, ukazuje zajímavý rozdíl mezi Ježíšovou a antickou morálkou a vůbec přístupem k životu. Antická morálka, jak nám ji přináší zejména Aristoteles, chápe ctnost jako střed mezi dvěma neřestmi, jako vyváženost extrému, jako středovou pozici. Klíčovou ctností je pak umírněnost. Ježíš je naopak extrémně neumírněný, je vzorem toho co později nazve Pavel „bláznovstvím“ – „bláznovstvím kříže“. Ostatně i sám svatý Pavel umí překračovat hranice. Jeden můj kamarád, biblista a filozof mi říkal, že po letech našel v nějaké odborné knize pojetí teologie svatého Pavla, které ho oslovilo. Toto pojetí zdůrazňuje, že to, v čem bychom si ze sv. Pavla měli vzít příklad, je jeho ochota radikálně překročit myšlenkové hranice toho v čem vyrůstal, překročit hranice myšlenkových kontextů židovství a vykročit k velkorysé reformě, ba dokonce zrušení či nahrazení Zákona, což je podstatou jeho teologie.

Ježíš však nepřekračuje jen hranice náboženských předpisů či myšlenkových struktur. Ježíš především ruší hranici mezi Bohem a člověkem. Opona oddělující velesvatyni – místo Boží přítomnosti – se při jeho ukřižování rozpadá. Proto po Ježíšově vzoru a v síle jeho vítězství nad smrtí můžeme, jak to po něm zformuluje autor listu židům „směle přistoupit k trůnu milosti.“

Tak jsme i dnes jako křesťané a křesťanky voláni, po vzoru Ježíše Krista, po vzoru svatého Pavla, po vzoru velkých myslitelů církve jako byl Paul Tillich a mnozí další nebát se překračovat některé hranice a konvence, abychom mohli vejít do svobodnějšího prostoru, do prostoru, který nám i lidem kolem nás umožňuje volněji a svobodněji dýchat, svobodněji naslouchat vanutí svatého Ducha. Nebojme se někdy překročit kulturní konvence a meze jako Ježíš, nebojme se zbořit některé myšlenkové hranice jako Pavel, nebojme se překračovat hranice mezi církví a sekulární společností jako velký teolog 20. století Paul Tillich. Ostatně nám v České republice nic jiného ani nezbývá – je nás tak málo, že je opravdu nesnadné se uzavřít v nějakém církevním ghettu. Naše místo není v uzavřeném církevním akváriu, ale na hraniční linii. To se dá však i využít, vždyť jak jsem již řekl, tato hraniční pozice může být místem obohacujícího poznání. A nebojme se využít toho, že Ježíš naboural hranici mezi Bohem a člověkem, vždyť jen ze sjednocení s Bohem, s tímto principem Života, můžeme mít odvahu a sílu hranice respektovat i překračovat a také mít moudrost rozlišit co z toho kdy zvolit.

A ještě jedna věc. Jestli je na tomto světě a jestli je v křesťanské víře něco absolutně bez jakékoli hranice, pak je to Boží láska.

Tomáš Sixta je doktorandem na katedře systematické teologie a filosofie Katolické teologické fakulty UK a členem redakční rady Salve: revue pro teologii a duchovní život.