Teolog Serretti: Kříž jako znamení jednoty pro Evropu, rozlomenou válkou vedví

Don Massimo Serretti

Dvojí výjev dvojí reality zdánlivě nesrovatelné a nepoměřitelné závažnosti – na jedné straně vojenská ofenzíva jednoho státu proti jednomu národu, na druhé členové těchto dvou národů, kteří spolu stojí pod křížem. V obou výjevech nechybí krev a smrt – v prvním je to krev zabíjených lidí, v druhém se Krev prolévá za všechny lidi.

Na kříži, pod nímž během jednoho zastavení (XIII.) kráčejí zástupci obou těchto národů, visí tabulka (titulus crucis), s nápisem v „hebrejštině, latině a řečtině“ (Jan 19,20). Rozmanitost a podstata těchto tří jazyků naznačuje různorodost národů, vtažených do události, která se na kříži odehrála. O tom, který visí na kříži, bylo totiž napsáno: „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky“ (Iz 66,18) a „objeví se kořen Jesse jako znamení národům“ (Iz 11,10). O Tom, jehož přibili na kříž, tvrdí starobylý hymnus, že „nad národy teď kraluje Bůh, který visel na dřevě“, a sama tabulka jej nazývá „králem“, „protože Hospodinu náleží vláda, on sám panuje nad národy“ (Žl 22,29). On je Beránek, „Pán pánů a Král králů“ (Zj 17,14) a „na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: Král králů a Pán pánů“ (Zj 19,16). A závěrem se o něm hlásá, že „k Hospodinu se obrátí všechny končiny země, před ním se skloní všechna lidská pokolení“ (Žl 21,28).

Zatímco krveprolití válečného útisku prohlubuje rozdělení, Krev obětovaná Beránkem sjednocuje a obnovuje mír. Pro křesťany se nejedná o tolstojovskou dialektiku mezi „vojnou a mírem“, protože pokoj je pro Židy i křesťany božským atributem a jménem, a jako takový jej nelze stavět do rovnocenného (dialektického) protikladu s lidským konáním. Vraťme se však k Evropě. Všechny evropské státy se historicky zrodily z různých etnických a také jazykových entit a svou jednotu nalezly ve křtu, který se stal podpůrným faktorem utváření národní jednoty a identity. Až do určitého bodu evropských dějin umožňoval tento křesťanský původ jednotlivým národům, aby se navzájem uznávaly v realitě přesahující různé identity, tedy v církvi jako prostoru nadnárodní jednoty, složené již od počátků ze všech národů podle Božího plánu a Kristova poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19). Svatý Augustin spolu s jinými Otci v tomto přilnutí rozličných národů, jazyků a kultur k jediné církvi ohromeně rozpoznával nezvratný ukazatel její jedinečnosti, pravdivosti a přesažného původu.

Velké schizma a rozdělení evropského křesťanství v 16. století proto vyvolalo souvztažnou krizi samotného evropského vědomí. Zrodila se zde ideologie, jíž tolik odporoval John Henry Newman, která přenášela těžiště širší jednoty do politické moci, když se náboženství prokázalo jako rozdělující faktor (viz Zákony o svrchovanosti). Až do našich dnů Evropa nenašla a nechtěla najít svůj pravý styčný bod, jediné možné východisko k jednotě: ten, z něhož vzešla.

Pokud se z tohoto makroscénáře vrátíme k aktuálnímu dění, může být skutečnost, že se pod Kristovým křížem setkávají členové dvou válčících národů (napadeného a agresora), určující vzhledem k cestě, kterou se máme ubírat, byť z hlediska mocenských hrátek se to jeví zcela bezvýznamně. A stále pod křížem se nám ukazuje tajemství, vedoucí k takové jakosti jednoty, která by již nepodléhala zlomům.

Jak vyprávějí evangelia, právě na kříži se Ježíš modlí slovy Žalmu (22), který kromě proroctví Hospodinova panství nade všemi národy (28-29) oznamuje zrod „příštího pokolení“(32). Odumírající zrno „přinese hojný užitek“ (Jan 12,24) a v tomto „lidu, jenž se narodí“ (Žl 22,32),  najdou národy, určované svými dějinami, kulturami a jazyky znamení vyšší jednoty, která bude současně schopna dodat pravdu jejich vlastní výjimečnosti, jak přísluší genetickému zrodu tohoto lidu, zmíněného v Ježíšově modlitbě na kříži. Sv. Pavel VI. říkával, že Boží lid je „lid sui generis“, což doslova znamená, že se odlišuje vzhledem ke své genezi, či spíše svému Stvořiteli. „Budoucí národ“ (Žl 102,19), zrozený z Kristova kříže, z Beránka, který prolévá svou krev a „skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny“ (Žid 9,14). Otec jej opětovně plodí „duchem svatosti a prostřednictvím zmrtvýchvstání“ (Řím 1,4) a všichni lidé i národy mají podíl na tomto novém zrození syna v panenském lůně Církve, která je křtitelnicí (sv. Lev Veliký). Jelikož původ tohoto zrození je svatý, svaté je rovněž pouto, které svazuje všechny, kteří se odsud zrodí. Kvalita této dokonalé vazby je taková, že se nikdy nezlomí, neboť je božské povahy (sacramentum) a je uchována v nebi.

Odsud a jedině odsud se může porušená jednota evropských národů navrátit k životu. A jedině zde se může stvrdit taková jednota lidské rodiny, která by nevěstila násilí a smrt (srov. encyklika Fratelli tutti). Dokud byl Ježíš na kříži, bylo veškeré dění božské, mezi Synem a Otcem a mezi Otcem a Synem. Po sejmutí z kříže je člověk povolán k tomu, aby se ujal činu, a jeho prvním skutkem má být přijetí Božího těla. Toto je cesta, On je cesta, Jeho jednota je cestou: „skrze člověka dospíváš k Bohu“ (sv. Augustin). Snětí z kříže znamená přijetí Kristova těla, které nyní přijímáme v eucharistii ve společenství s církví, která je  Kristovým tělem, a eucharistickém společenství, které je účastí na Krvi a Těle Kristově. Právě nad těmito dvěma způsoby přijímání nepanuje mezi křesťanskými vyznáními naprostá jednota. A to je evropský problém pro pravou jednotu pravé Evropy.

Massimo Serretti, ročník 1956, byl vysvěcen na kněze papežem Janem Pavlem II. Má doktorát z filozofie a teologie. Je profesorem dogmatické teologie na Papežské lateránské univerzitě a dějin náboženského myšlení na Univerzitě Carla Bo v Urbinu. Vyučuje také teologickou antropologii na Vyšším institutu religionistiky Jana Pavla II. v Pesaru. Publikoval řadu knih a článků.

Přeložila Jana Gruberová