Hledejte

Tomáš Sixta Tomáš Sixta 

Tomáš Sixta: Pláč aneb „Daruj mi dar slz…“

Autorský komentář pro Vatikánský rozhlas
POSLECHNĚTE SI: Tomáš Sixta: Nevýslovně šťastní jste…

Jako správný začínající akademik jsem vycepovaný v tom uvádět u všech textů a přednášek zdroje svých myšlenek. Tak tedy učiním i nyní a uvedu „zdroj“ tohoto komentáře pro Vatikánský rozhlas: koncept tohoto zamyšlení mě napadl, prosím pěkně, pozdě v noci v hudebním klubu Cross v pražských Holešovicích, kde jsem byl se svými přáteli na benefičním koncertu na podporu uprchlíků na polsko-ukrajinských hranicích. Možná se vám pod pojmem „benefiční koncert“ vybaví Mozart, Haydn či Dvořák, leč myšlenka tohoto textu přišla zčistajasna při poslechu něčeho, co by se dalo označit jako „techno“ a její definitivní osnovu jsem si poznamenal u jiného pódia, kde se provozovalo něco, co se asi nazývá „hardcore punk“. Nevím, nejsem v tom zběhlý, leč budiž nám to připomenutím, že Duch Boží vane kudy chce a že naším úkolem je slovy svatého Ignáce „nacházet Boha ve všech věcech“. A ostatně anglický název klubu „cross“ znamená krom jiného „kříž“, a to se do postní doby celkem hodí. Tolik úvodem spíše pro odlehčení.

Domnívám se, že nám někdy pomůže vzít si jeden nějaký pojem, fenomén a jeho pohledem se podívat na křesťanství. Změna úhlu pohledu nám někdy může vyjevit nečekané. Ostatně známe to i z běžného života, nějaká věc se nám může jevit jako čistá, ale když si stoupneme z trochu jiného úhlu odhalíme skryté nečistoty, které je potřeba umýt. Dnes bych jako takovýto specifický úhel pohledu chtěl nabídnout pláč.

Pláč nejčastěji chápeme jako vnější projev určitého utrpení, a tedy jako něco čemu se chceme vyhnout. Bible však nabízí mnohem pestřejší pohled na pláč, který v posledku dobře odráží určité typické rysy křesťanské interpretace světa. Nabídnu čtyři různé biblické postoje:

1)      Pláč a skřípení zubů. První postoj jsem nazval „pláč a skřípení zubů“ (srov. např. Mt 8,12). Tak Ježíš líčí peklo a tento postoj se nejvíce blíží našemu pohledu na tuto emoci jako na výraz utrpení. Pláč v pekle je pláčem oddělení od Boha a bližních, je pláčem beznaděje, kterou jsme si zavinili sami svým sobectvím: vždyť do pekla Bůh nikoho nepošle, můžeme se do něj poslat jen my sami svým sobectvím a uzavřením se druhým a lásce, a to již za našeho života. Pak nám opravdu zbývá jen pláč zoufalství.  

2)      Blahoslavení plačící. Druhý postoj je mnohem překvapivější. Ježíš říká v Lukášových blahoslavenstvích „Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.“ (Lk, 6,21) Jednou z možností výkladu toho, proč by mělo být blaze těm, kteří pláčou je ten, že lidé plačící jsou ti, kteří jsou ještě citliví na utrpení svoje a druhých, nejsou to lidé uzavření před světem, před bolestí, nejsou to lidé emocionálně okoralí, ale jsou schopni autentického citu. Jinými slovy z Písma: nemají srdce kamenná, ale mají srdce z masa (srov. Ez 36,26). Ostatně i Ignác z Loyoly a jiní křesťané v průběhu dějin mluví o „daru slz“, který se dostavuje v modlitbě nebo při setkání s utrpením druhých. Papež František ho v jednom svém kázání spojil s obrácením, což se nám krásně hodí do postní doby. V kázání na mexických hranicích, tváří v tvář uprchlíkům papež v roce 2016 řekl: „Prosme našeho Boha o dar obrácení, o dar slz. Prosme jej, abychom měli otevřené srdce – jako lidé v Ninive – vůči jeho výzvě, která se odráží v trpící tváří tolika mužů a žen. Již nikdy více smrt a zneužívání! Je stále čas ke změně, stále existuje cesta ven a příležitost, stále je čas prosit o Boží milosrdenství,“ a posléze, jak jsem se dočetl, na sociální sít Twitter napsal: „Slzy mohou vytvořit zlom, který je schopný nás otevřít vůči obrácení.“[1] Pláč by tedy měl být něčím co je v tomto smyslu pro toho kdo se setkal s Bohem něčím co přesahuje pouhý projev vlastní bolesti.

3)      Boží pláč. Třetím pojmem, který bych rád zmínil je „Boží pláč“. Ano Ježíš pláče nad smrtí Lazara (srov. Jn 11,35) a je nám to svědectvím nejen o jeho osobnosti, ale také o Bohu. Je problematické představovat si Boha příliš antropomorfně, jako takového staršího silnějšího brášku za závojem světa a připisování emocí Bohu je prostě problematické: není to totiž ani nějaký vrtošivý stařík, či emocemi cloumaný puberťák. Přesto lze říci, a říká to Joseph Ratzinger ve svém Úvodu do křesťanství, že Bůh má emoce. Podle Ratzingera Bůh není „bezcitná geometrie vesmíru, neutrální spravedlnost, která by se nenechala ovlivnit srdcem a jeho afekty a měla nade vším nadhled. Ne: On srdce, stojí tu jako ten, kdo nás miluje, jako ten kdo nás miluje se vší úžasností Milujícího.“[2]

Současný americký postmoderní teolog a filozof John D. Caputo však ukazuje ještě jednu tvářnost Božího pláče. Ve své knize Co by Ježíš dekonstruoval si pohrává s představou, co by asi tak Ježíš dělal, kdyby přišel zpátky na zem. A jedna z jeho odpovědí je, že by plakal: plakal by nad tím jak násilným a povrchním způsobem dnešní křesťané žijí jeho poselství.[3]

4)      Pláč, který bude utěšen. Dalším pojmem, který bych vybral je „pláč, který bude utěšen“. Mluví o tom Ježíš u Matouše: plačící budou potěšeni (srov. Mt 5,4). A známý je též výrok z poslední knihy křesťanské Bible Zjevení apoštola Jana, ve kterém se píše: „A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,3-4) Ano náš příběh je součástí velkého příběhu, na jehož konci už nebude žádné utrpení a žádný pláč: tedy ne ve smyslu absence citu, ale ve smyslu absence bolesti a těžkostí. To nás může utěšovat i tváří v tvář válce, kde nám radikalita zla také často vhání slzy do očí. Zmiňovaný úryvek z Janova Zjevení dobře vystihla středověká mystička Juliana z Norwiche, jejíž výrok mi nedávno na Facebooku připomněl jeden z nejlepších současných českých teologů, který je, což není samozřejmost, také skutečně duchovním člověkem, docent David Vopřada. Juliana z Norwiche po jednom ze svých vidění Boha řekla: „Všechno dobře dopadne, všechno dobře dopadne, všechno dobře dopadne.“

Jistě by se dalo pokračovat dál a mluvit třeba o slzách nad svými hříchy, nebo o jiných druzích slz, ale to už nechávám na vašem domyšlení. Jen ještě jednu poznámku závěrem: nejde zde o nějaké hysterické vytváření si emocí na sílu. Nejde zde v žádném případě o žádné duchovní striptýz, které by bylo okázale dáváno najevo. Nejde zde o nic k chlubení, o nic, co by mělo být nějak vidět. Nejde zde o zbožné sebedojímání. Jde o to integrovat svoje prožívání do celku našeho života, který je skryt v Bohu, ve kterém se pohybujeme, žijeme a jsme (srov. Sk 17,28).

Můžeme dnes zkoumat, zda jsme spíše skleslí, zoufalí a smutní a potřebujeme potěšit, či zda jsme plní sil, a naopak nám hrozí, že se ve své suverénnosti staneme bezcitnými a slepými vůči utrpení druhých.  Obojí lze otevřít v modlitbě před Bohem, obojí lze integrovat do našeho života s Ním.

Dovolte mi zakončit dnešní komentář básní německé teoložky a básnířky Dorothey Sölle, která reflektuje zkušenost vlastního sobectví a uzavřenosti do sebe. Báseň se jmenuje Daruj mi dar slz můj Bože, daruj mi dar řeči.

„odveď mě z domu lží
omyj mě od mé výchovy
osvoboď mě od dcery mé matky
zdolej mé obranné valy
zboř hrad mého myšlení
očisti mě od mlčení
daruj mi slova jimiž dosáhnu k druhým
připomeň mi slzy malé studentky v Göttingen
jak mohu mluvit když jsem zapomněla plakat
zavlaž mě
už mě neskrývej
daruj mi dar slz můj bože
daruj mi dar řeči
rozdrť mou pýchu dej mi prostotu
dej ať jsem vodou která se dá pít
jak mohu mluvit když mám slzy jen pro sebe
zbav mě soukromého vlastnictví i touhy po něm
daruj a já se to už naučím
daruj mi dar slz můj bože
daruj mi dar řeči
daruj mi vodu života“[4]
 

Tomáš Sixta je doktorandem na katedře systematické teologie a filosofie Katolické teologické fakulty UK a členem redakční rady Salve: revue pro teologii a duchovní život.

 

[1] Srov. https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/160318papez-na-hranici-mexiko-usa-prosme-o-dar-slz

[2] RATZINGER, Joseph. Úvod do křesťanství: výklad apoštolského vyznání víry: s novou vstupní esejí autora z roku 2000. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 99.

[3] [3] Srov. J. D. CAPUTO: What Would Jesus Deconstruct? The Good News of Postmodernity for the Church. Grand Rapids, Michigan, Baker Academic, s. 93.

[4] SÖLLE, Dorothee. Daruj mi dar plačícího boha. Přeložil Magdaléna ŠIPKA. Praha: Biblion, 2019, s. 21-23.

26. března 2022, 08:03