Tomáš Sixta: Nevýslovně šťastní jste…
Dnes svoje zamyšlení začnu menší teologickou hádankou. Co myslíte, jsou nějaké části Bible důležitější než jiné? Někdo by možná protestoval: no to rozhodně ne - vždyť každé slovo je inspirované jediným a stejným Bohem. Ano, to rozhodně nemíním popírat, ale přesto… Asi se shodneme - a ostatně je to tak psáno i v Katechismu katolické církve - že evangelia jsou srdcem celého Písma. A ostatně i klasická zásada praví, že vše ve Starém zákoně se musí poměřovat plnějším zjevením zákona Nového. Ale i v evangeliích, které jsou středem Písma, lze nalézt jakási obzvlášť zásadní místa. Co je tedy oním středem středu? Někteří zmiňují třeba podobenství o marnotratném synu (nebo přesněji milosrdném otci), které je nazýváno evangeliem v evangeliu. Ale je ještě jeden úryvek který bývá označován jako Ježíšova programová řeč. Teď už trochu napovídám… Ano, jde o horské kázání a zvláště Ježíšova blahoslavenství. V nich Ježíš oznamuje svůj program. Vlastně mě to docela zaskočilo, když mi to někdo kdysi řekl. Ne že by se Ježíš a jeho zvěst touto řečí vyčerpával, ale má opravdu nezastupitelné místo. A právě proto, že se jim věnuje podle mé zkušenosti pouze malá pozornost zkusím se dnes u nich na chviličku zastavit. Najdeme je u Matouše na začátku páté kapitoly a u Lukáše v polovině kapitoly šesté. Předesílám, že zde nejde o mé originální myšlenky, ale čerpám z práce biblistů ať už z mé domovské Katolické teologické fakulty UK, tak i z jiných fakult a škol. Byť ne ve všem panuje mezi biblisty shoda, takže i toto povídání není jediným možným výkladem. Kdo má zájem o víc, ať si přečte třeba knihu „Kázání na hoře“ biblisty Jiřího Mrázka, ze které zde také mimo jiné vycházím.
Zastavme se hned u samotného slova “blahoslavený”. V normální řeči ho nepoužíváme. Nebo alespoň já jsem nikdy nikomu ze svých přátel neřekl: “Ty jsi ale blahoslavený…” Co tedy Ježíš říká, když shromážděnému zástupu říká: “Blahoslavení jste”? V originálním textu evangelia, psaném řecky, najdeme slovo “makarioi”, což je množné číslo od přídavného jména “makarios”, a to znamená v podstatě „šťastný“. Ale ve staré řečtině bylo toto slovo spojeno převážně s řeckými bohy na Olympu. Jedná se o úplné štěstí. Mohli bychom ho tedy překládat jako “božsky šťastní” nebo “nevýslovně šťastní”. Jaký rozdíl! Zatímco mi často přišlo jako logické číst blahoslavenství jako požadavek, nárok, rozkaz, příp. chválu, ale vždy to bylo spjato s etickým hodnocením, tak tento překlad je spíše konstatováním. Zkusme někdy archaické slovo “blahoslavení” nahradit slovem “nevýslovně šťastní”. Tak například při každé mši kněz před přijímáním říká: “Blahoslavení, kdo jsou pozvání k večeři Beránkově”. Od jisté doby v tom slyším: “Nevýslovně šťastní jste vy, kdo jste pozvání na tuto beránkovu hostinu”. Není to výhružka ani pochvala, je to jakési připomenutí, zaslíbení, konstatování reality, pro kterou někdy nemáme dost otevřené oči. Samozřejmě je zde jisté napětí. Existuje i tradice výkladu blahoslavenství jako vstupních požadavků do Božího království. Nicméně když Ježíš blahoslaví pronásledované, tak vidíme, že to je věc, kterou si nelze vyrobit, která není etickým požadavkem. Blahoslavenství jsou výzvou, ale často opravdu spíše zaslíbením.
A kdo tedy jsou tito nevýslovně šťastní? To je od Ježíše velká provokace. Jsou to výroky plné paradoxů. Jsou to výroky učící nás vidět pod povrch, vidět věci takříkajíc Božíma očima. Jsou to věci, které vidí ti, kdo činí pokání, řecky metanoiu, změnu smýšlení, změnu pohledu na svět. Ano, křesťanství je mimo jiné o interpretaci světa, je specifickým pohledem na události a běh života, a je to Ježíš, který je učitelem tohoto pohledu.
Takže začněme tím prvním, známým a přesto tajemným blahoslavenstvím Matoušova evangelia. Mimochodem je to první věta, kterou Ježíš v tomto evangeliu vyřkne směrem k zástupům. Do té doby mluví jen s Janem Křtitelem, s pokušitelem a je zaznamenáno jeho povolání Šimona a Ondřeje. Zde začíná vyučovat. Tak tedy: představme si situaci. Ježíš shromažďuje učedníky a zástupy, oni ho následují a vystupují na horu. Jdou za ním, zástupy zdecimovaného a okupanty podrobeného národa, z něhož velká část již žije mimo Izrael a ti, kdo tam zůstali, žijí pod římskou nadvládou, musí platit tvrdé daně tak, že dokonce bezpočet lidí žije, jak by se dnes řeklo, z ruky do úst. Ježíš vystoupí na horu posadí se, obrátí se na tento zástup a své učedníky a říká: “Makarioi hoi ptochoi to pneumati, hoti estin he basiliea ton ouranon.” Co tato slova znamenají? Ano jistě: “Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské,” ale jaký je jejich smysl, co to má znamenat? Ten řecký text jsem necitoval, abych ukázal, že jsem měl kdysi na fakultě jedničku z řečtiny, ale proto, že v něm se skrývá tajemství výkladu, alespoň tak, jak jsem to slyšel nebo četl od biblistů Brože, Heryána i Mrázka. Co znamená ono „makarioi“ už jsem řekl. Nevýslovně šťastní. Přiznám se, že vlastně ani nevím, proč to překládáme tím archaickým slovem “blahoslavení”. Jak verš pokračuje dál? Slovy “ptochoi to pneumati”. Do češtiny se to překládá jako “chudí v duchu”. Duch - pneuma - je zde v dativu, ve třetím pádě. A jedná se pravděpodobně o tzv. dativ relationis a ten by se úplně přesně mohl překládat: “chudí co se týče ducha” nebo “chudí pokud jde o ducha”. A pravděpodobně se zde nemyslí Duch svatý, nýbrž lidský duch. Ovšem pneuma může být nejen “duch”, ale také základní princip lidského bytí, to, co činí člověka živým, no a v židovském pojetí, a Matouš píše pro židy, může duch zastupovat celého člověka. A ptochos (chudý) znamená člověka tak chudého, že zcela závisí na milosrdenství druhých, dá se to v jiném kontextu přeložit i jako žebrák. Nechci, aby dnešní povídání připomínalo hodinu matematiky, ale dosaďme tedy za neznámé do vzorečku a podívejme se co nám vyjde. Ježíš vystupuje na horu a svým posluchačům říká: „Nevýslovně šťastní jste vy, kdo jste, pokud jde o váš život, zcela závislí.“ Závislí na kom? Přece na Bohu. Nevýslovně šťastní jsou ti, kteří vědí, že bez Boha nejsou nic, že jsou jen na něj odkázáni, že on je dárce jejich života.
A co je jim zaslíbeno? Království nebeské. Matouš, zřejmě s ohledem na své židovské posluchače nepíše království Boží jako ostatní evangelisté, ale království nebeské, tak nevysloví Boží jméno, jak je u židů z důvodu jeho posvátnosti nařízeno. Ale obsahově jde o totéž. Království Boží je prostorem a stavem, ve kterém je Bůh přítomný a stará se o svůj lid. A všimněme si přítomného času. Tito zvláštně chudí jsou vlastníky a občany Božího království již dnes. Pointou je tak zvláštní paradox: ti kteří se zdají být zcela chudí a závislí různým způsobem na druhých a v posledku na Bohu, nakonec jsou ti, kteří vlastní to největší: Boha samého.
Nebudu už rozebírat další blahoslavenství, ale rád bych řekl dva body závěrem.
Za prvé: chtěl bych vám zopakovat slova našeho Pána: pokud se cítíte zcela závislí na druhých, pokud se cítíte nedostateční a slabí, pak právě vám Boží Syn zaslibuje Boží přítomnost, pal právě vám patří jeho paradoxní a přece hluboce pravdivá slova:
“Nevýslovně šťastní jste vy, kteří jste jako žebráci odkázání na Boží pomoc, vždyť vy žijete pod Boží vládou.”
Za druhé: chtěl jsem tak trochu mimoděk ukázat, že někdy má smysl ponořit se hlouběji do některých úseků Písma, nebát se biblických komentářů a přednášek odborníků, nebát se zůstat delší dobu i s notoricky známým textem, nebát se ptát se, pokud je text pro mě nesrozumitelný. Tak toto byl takový návod, nebo první díl seriálu a zbytek už nechávám na vás.
Přeji Vám, ať jste blahoslavení.
Tomáš Sixta je doktorandem na katedře systematické teologie a filosofie Katolické teologické fakulty UK a členem redakční rady Salve: revue pro teologii a duchovní život.
