Martin Staněk: O nečekané Boží blízkosti
Milí přátelé, dovolte mi pár slov o nečekané Boží blízkosti.
Stojíme stále ještě v počátcích nového roku, rok 2022 je ještě mladý, čerstvý. A na tomto začátku jsme jako obvykle četli při bohoslužbách z prologu Janova evangelia. Pojďme si jej znovu připomenout, je totiž permanentně aktuální.
Samotný počátek, zrození světa, Boží sebesdělení. Nádherný hymnus na Boží blízkost, na skutečnost, že Bůh není škodolibě skrytý za kulisami světa, začíná známými slovy: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.”
Ta slova jsme možná slyšeli již tolikrát, že nás již nemají čím překvapit. Krásný starobylý text s nádechem poezie, …..ale co má do činění s reálným životem?
Zaprvé nás může uklidnit, že svět má smysl, je přímo nesen tím smyslem, principem, oživujícím slovem. To není zrovna málo, a kdybychom si udělali průzkum v okolní společnosti, není to vůbec samozřejmé. Ono „Na počátku” z Janova prologu také připomíná stejné „na počátku” z knihy Genesis. Bůh tvoří z ničeho, ex nihilo, a bez něj se ve světě nepohne ani molekula.
Jsme tedy ujišťováni, že nežijeme v náhodném chaosu, svět je v dobrých rukou a země je hezké místo k životu. A tak by to zdánlivě mohlo stačit.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň si tam. A my zůstaneme zase na zemi, která bývá tak hezká,” píše francouzský básník Jacques Prévert v duchu jakéhosi „zarmouceného ateismu” a chce si Bohu za všechny postěžovat, že se o nás nestará, je daleko, když jej nejvíce potřebujeme, je jako otec na věčné služební cestě. A to je koneckonců také zkušenost z reálného života.
To, že svět je stvořen jako dobrý, ba velmi dobrý, ještě nic nevypovídá o nějaké konkrétní, hmatatelné Boží přítomnosti.
Je třeba pokročit v četbě prologu dále. Tam se totiž dozvídáme docela skandální fakt, a to, že: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi”.
Takže ten všepořádající ale i trochu odtažitý Bůh se zapletl s hmotou, s masem, tělesností a vydal se do světa doslova po svých! To bylo, je a možná i bude mnohým myslitelům tím největším rouháním. To by přece vznešený, solitérní Bůh nikdy neudělal! Naprosté většině současníků je to však nejspíš úplně jedno.
Hmota, tělo, svět, radosti, bolesti, vztahy, to vše je tedy posvěceno Božím vtělením. Vše nese pečeť Stvořitele a je to velmi, velmi dobré. Jsme nositeli Boží DNA, chcete-li.
To také zakládá nejen Boží blízkost, ale i naši zodpovědnost. Má proto hluboký smysl chránit přírodu, vše živé i neživé, vždyť ve všem je určitým způsobem Kristus přítomen (ve vyznání víry říkáme, že „skrze něho všechno je stvořeno”). I v intencích poslední papežské encykliky Fratelli tutti (česky: Všichni jsme si bratry) má smysl pečovat o vztahy skutečně se všemi lidmi, vždyť každý v sobě skrývá obraz Krista („Cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších lidí, mně jste učinili...", říká Ježíš).
Logos se tedy v tomto smyslu nikdy nepřestává stávat tělem, i my jsme každodenními svědky tohoto vtělení, a bytostně se nás to týká.
Je-li někomu Bůh jen policistou, soudcem či nezaujatým voyerem života, pak ať si raději opravdu zůstane na svých nebesích, ať si pozoruje nebo trestá, naše trápení i radosti stejně neponese s námi. Řekněme si však na rovinu - je to dost smutná představa.
V Pavlově dopise Filipanům čteme podobně jako v prologu: „Nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti.”
To už není jen roztomilé vánoční poselství o narození Jezulátka kdesi na Předním východě, to je radikální odhalení Boží blízkosti, které zašlo skutečně daleko. Mistr Eckhart, německý dominikánský mystik, tuto blízkost formuloval takto: „Oko, kterým vidím Boha, je totéž oko, kterým Bůh vidí mne“.
Při vnímání Boha coby policisty je ta představa poněkud strašidelná. Ale vezmeme-li v potaz tento příměr, nedělí nás v podstatě ani ta tenká sítnice nebo rohovka, taková je to blízkost.
Svatý Augustin ty naše mnohdy falešné představy o Bohu vzdáleném a netečném také nešetří a prohlásí, že „Bůh je nám bližší než naše vlastní srdce.”
Takže ten trůnící nezaujatý pantokrator, císař světa, tolik podobný sebestředným necitlivým otcům, trpělivě naslouchá našemu tepu…
A teď se s tím nějak popasujme sami, dalo by se dodat.
Prolog, začátek Janova evangelia, je tedy radostným přivítáním Boha blízkého, toho, který je u počátku nejen vesmíru, ale i našeho života.
Je to on, kdo se dívá našima očima, vstupuje společně s námi do nejistot a obav z toho, co další rok přinese … a současně je zdrojem úlevné naděje, že to někdo tak blízký a přitom velkorysý rád ponese s námi.
ThLic. Mgr. Martin Staněk je religionista a pastorační referent Římskokatolické akademické farnosti Praha.