Elva Frouz: Příliš mnoho osobních i pracovních úspěchů

V dobách, kdy jsem byl středoškolským učitelem, jsem se pravidelně netěšil na oficiální proslovy, které museli poslouchat oktaváni u slavnostní předmaturitní večeře, pak během zahájení a zakončení maturit, a nakonec při předávání vysvědčení na městském úřadě. V různých obměnách zaznívalo, že definitivně končí bezstarostné mládí a začíná opravdový život, že se budou už napořád muset snažit, aby to v životě někam dotáhli a aby z nich něco bylo, a že jim všichni přejí hodně osobních, studijních, a později i pracovních úspěchů.

Netvrdím, že taková přání nemají smysl, jen jsou poněkud jednostranná a z celé šíře a hloubky lidských možností vybírají jen nepatrný výsek – sociální role a nutnost v nich úspěšně obstát.

To, že  každý z nás je mnohem, mnohem víc, než jen soubor svých sociálních rolí, že jsme například také mystérium a nekonečná touha, to bohužel uniká nejen řadě autorů slavnostních řečí k mladým lidem. Často i jako křesťané podléháme iluzi, že aby z nás konečně něco bylo, musíme se napřed moc a moc snažit. Úspěch ve vnějším světě se pak nenápadně stává naším hlavním kritériem a motivační silou. Neustálá potřeba se porovnávat s druhými, pokušení vytvářet si hierarchie bližních podle jejich společenské prestiže, sklon k závislosti na vlastním výkonu a úspěchu jsou jen přirozeným důsledkem takového zaměření.

Cesta, na kterou jsme pozváni, je radikálně jiná. Neruší potřebu nacházet si svoje místo v síti rolí a vztahů, ale posouvá těžiště, a všemu našemu snažení tím dává úplně novou perspektivu. Blahoslavenství, která zaznívají z Lukášova evangelia tuto neděli, můžeme slyšet jako určité  programové prohlášení této jiné cesty:

„Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům!“

Na první pohled jde o dokonalé popření snahy o světský úspěch – zvláště když jsou blahoslavenství doplněna patřičnými protiklady: „Běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"
Bude potřeba trochu poodstoupit od prvního dojmu, abychom text nevnímali jen jako příslib jakési výměny rolí, jako výstrahu před odvetou pro ty, kdo jsou příliš úspěšní.

Samotný fakt hmotného bohatství, sytosti a spokojenosti nám o vnitřních postojích člověka mnoho neřekne. Stejně tak hmotná nouze, smutek nebo marginalizace samy o sobě rozhodně nejsou receptem na Boží přízeň.

Jak nám tedy blahoslavenství mohou reálně pomoci zorientovat se v množství hlasů, nabízejících kvalitní život?  Věříme, že máme nejprve hledat Boží království. Známe podobenství o vzácné perle nebo o pokladu v poli. Je nám povědomé Augustinovo „stvořil jsi nás pro sebe, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě“. Jsme-li však uvyklí odvozovat svoji hodnotu od vlastnictví a úspěchu, snadno se pro nás všechny tyhle obrazy stanou jen dobře znějícími slovy. Plné nasazení a vášeň pro hledání Království odkládáme na později nebo necháváme uležet mezi pouze teoretickými přesvědčeními.

Vlastnictví, kterým se chráníme proti naléhavosti proměny, může mít mnoho různých podob – hmotný majetek, vzhled, kontakty, ta správná přesvědčení, ale také dobrá pověst, obětavost pro druhé nebo zbožnost, chápeme-li je jako důvod cítit se lepšími než jiní lidé. Kdo je takto zabezpečen, ten Boží blízkost nijak intenzivně nehledá. Majetek všeho druhu je mu sice pevností bezpečí, ale zároveň  ho izoluje od volání k hloubce. Kdo chce být majitelem vlastního sebeobrazu, interpretace vlastní minulosti i plánů a projektů budoucnosti, nebo chce dokonce držet v rukou obraz Boha, ten už vlastně obrácení nepotřebuje.

Blahoslavenství přitom naznačují praktický postoj, skrze který můžeme z takových pastí vykročit a opravdu vyrazit za pokladem, najít perlu, spočinout v Bohu.

Připustit si chudobu a nezajištěnost je prvním krokem - uvidět, zažít, že všechny důvody k sebejistotě prostě dříve či později pomíjejí. Vždyť můžeme rázem přijít nejen o své domy a konta. Jako liché a iluzorní se někdy zničehonic vyjeví i přesvědčení o vlastní hodnotě nebo váze oblíbených myšlenkových konstrukcí. Zažité podoby zbožnosti nás v období vyprahlosti přestanou sytit nebo dočista vyvanou.

Všechno, na co ve světě spoléháme, může kdykoli nebýt a my staneme nazí a bezmocní.  Je ale riskantní a zbytečné čekat na katastrofu,  která nemilosrdně odhalí, jak ubozí jsme. Do postoje chudoby lze vstoupit  odkudkoli, nejlépe právě dnes a právě teď.

Jsme-li pravdiví k sobě, uvidíme jistě celou řadu slabostí, skrze jejichž přijetí se dotkneme hloubky své chudoby. Jsme-li pravdiví ke stavu světa i vlastního srdce, snadno budeme chtít plakat. Pokud se to stane, kéž je pláč bez sebelítosti a bez zoufání. A uvědomíme-li si nepřijetí a samotu mezi lidmi, kéž nás to vede k reálné lásce, která překračuje hranice zalíbení a která je svobodná od potřeby ovládat a vlastnit.

Blahoslavenství jsou ujištěním, že právě takových se nás Bůh ujme. Dokonce víc než to – jako Syn se s námi v chudobě, pláči a opuštěnosti identifikuje. Vždyť blahoslavenství lze číst také jako zprávu o tom, kým je Kristus, kým byl v těle na této zemi.

Bez Krista by vzývání pláče zavánělo masochismem. Ve spojení s Ním odhaluje nejhlubší touhu, touhu po přijetí bez podmínek, po štěstí, které v přítomné chvíli ochutnáváme a v jehož završení věříme.

Lidé, kteří jsou opravdu v hmotné nouzi, nemocní, bezmocní vůči násilí, všichni, po jejichž důstojnosti někdo šlape, všichni zrazovaní a vyhánění jsou našimi spojenci a učiteli na cestě. Nečekají už mnoho od lidí, před svou nahotou mohou jen těžko uhýbat, ví o své vydanosti. Být jim nablízku znamená být nablízku sobě.

Přesto můžeme dál přát druhým i sobě mnoho osobních a pracovních úspěchů. Není to falešné přání. Jen je dobré a užitečné vidět jeho relativitu a dočasnost. Přejme si tedy, aby nám naše případné úspěchy nezakryly výhled na to, co je podstatné – na Boží království, do kterého jako první vstupují chudí, plačící a opuštění.

Elva Frouz je stálým jáhnem plzeňské diecéze.