Tomáš Holub: Uchovejte dobré víno
Autorem evangelia, které uslyšíme při liturgii této neděle, je apoštol Jan. Vypráví o svatbě v Káni Galilejské, na kterou je také pozván Ježíš společně se svými učedníky a se svou matkou Marií. Je to nádherný příběh, nám všem jistě dobře známý. Příběh, který čtenářům či posluchačům odkrývá Ježíšovu empatii a jeho připravenost pomoci v úplně normální lidského starosti.
Vyprávění je možno chápat i jako jakési doznívání vánočního období, které již jinak bylo liturgicky zakončeno minulou neděli svátkem Křtu Páně.
Proměnění vody ve víno na svatbě v Káni totiž patřilo v raném křesťanství společně se samotným klaněním tří králů a s připomínkou Ježíšova křtu v Jordánu k tématům zmiňovaným o vánočním svátku Epifanie, tedy Zjevení Páně. V současnosti tomu tak stále ještě je na křesťanském Východě. V naší římsko-katolické liturgii narazí na pozůstatky této starobylé tradice ale již jen ti, kteří se modlí denní modlitbu církve, tedy breviář. Tam se totiž v úvodech k modlitbám Benedictus i Magnificat 6. ledna všechny zmíněné tři události na první pohled nepochopitelně spojují.
Antifona k Mariinu chvalozpěvu tohoto dne zní například takto: Slavíme den proslavený třemi divy: dnes přivedla hvězda mudrce k jesličkám, dnes byla na svatbě proměněna voda ve víno, dnes chtěl být Kristus v řece Jordánu pokřtěn od Jana, aby nás vykoupil, aleluja.
Spojení všech tří událostí ale není bezdůvodné. Naopak: ve všech třech se různým způsobem nasvěcuje pro naše vnitřní porozumění ta samá pravda o vtěleném Bohu, který se stává skutečným Emanuelem, tedy Bohem přebývajícím naplno s námi hříšnými lidmi z masa a kostí. Díky spojení těchto událostí je nám umožněno prohloubit své pochopení fascinující pravdy o Božím vtělení. Bůh se nenechává od mudrců z východu poznat pouze jako lidské dítě, ale přijímá také své zcela konkrétní místo v lidské řadě hříšníků, kteří čekají na Janův křest pokání. A navíc – o tom vypráví právě evangelium této neděle v perikopě ze svatby v Káni Galilejské – nechává se v osobě Ježíše Krista přímo vtáhnout do radostí a starostí obyčejného člověka. V nich pak poskytuje nám slabým lidem sílu, aby v pozemském životě dobré věci mohly vytrvat až do konce.
Osobně se musím přiznat, že úryvek Janova evangelia, v němž se jedná o závažný logistický problém novomanželů, kterým dochází na jejich vlastní svatbě víno, jsem až do nedávna četl nepozorně a proto jsem ho i špatně chápal. Pokládal jsem totiž tak nějak automaticky za samozřejmé, že víno, které zázračně po Ježíšově božském zásahu nabízejí služebníci správci svatby, musí být lepší než to, co měli sami svatebčané připraveno z vlastních lidských zásob a co se pilo během svatebního veselí až do chvíle, kdy se Ježíš ujal iniciativy.
Nic takového ale samotný text vůbec neříká. Poznámka správce svatby, když ochutná proměněné víno, vyjadřuje jiné překvapení. Hovoří o neočekávané schopnosti svatebčanů zachovat to, co bylo dobré na začátku, až do samotného konce. Správce neoceňuje nějakou jinou vyšší kvalitu vína, která se neočekávaně objeví v závěru oslav, ale žasne nad připraveností vytrvat až do konce ve vysoké kvalitě začátku: „Vy jste zachovali dobré víno až do konce“!
To je totiž něco z lidského pohledu zcela neobvyklého. Schopnost zachovat kvalitu prvotního nadšení i v okamžiku, kdy vše již nějakou dobu trvá a člověka zmáhá únava. V takové situaci není uchované a nabízené dobré víno nic jiného než důkaz, že sám Bůh stojí nablízku člověku v jeho radostech i starostech.
Svět závislý pouze na lidských schopnostech a silách je totiž jiný. Bez Boží podpory nezadržitelně vždy od nadšení začátku směřuje v lepším případě k neosobní profesionální kvalitě a v horším případě k bezduché rutině. A pak dříve či později ať již v lepším či v horším scénáři nastupuje nezadržitelnou cestu úpadku, aby tak vytvořil nový prostor pro jiskru jiného nově se rodícího nadšení, které však bude poté čekat stejný osud zevšednění a zmaru ve stále se opakujícím beznadějném koloběhu. Uchovat totiž až do konce dobré víno prvotní lásky, prvotní kvality či prvotního nadšení nutně znamená dotýkat se božského, dotýkat se věčnosti.
Ježíšovo vtělení a jeho přítomnost mezi námi zvěstovaná nejen ve vánočních textech ale následně se stejnou intenzitou i v celém Ježíšově evangelijním příběhu, je ale nabídkou od samotného Boha, abychom se nespokojili s málem. Abychom se nechtěli božského pouze dotýkat, ale abychom božské naplno přijali do svého života a otevřeli mu své srdce.
Svědectví evangelia o nalezení královského dítěte třemi mágy z daleké Persie společně s příběhem Ježíšova křtu i s vyprávěným happy endem při nedostatku vína v Káni Galilejské jsou proto pro nás, pro putující Boží lid po celá staletí pozváním uvěřit, že stát se učedníkem či učednicí Ježíše Krista znamená objevit zdroj síly, díky které je možné vytrvat v dobrém až do konce. Uvěřit v Ježíše bytostně orientovaného na trvalé dobro člověka. Uvěřit v lásku, kterou ve vtěleném Božím Synu Trojjediný Bůh nabízí každému z nás. Přijmout poselství těchto příběhů za své pak znamená i možnost stát se autentickými svědky této nadějeplné Boží blízkosti pro své okolí.
A snad jen poznámka na závěr: ne nadarmo si Ježíš pro svůj první zázrak vybral svatbu. Svatba je přece v našem pochybovačném světě možná jednou z mála událostí, při které jsou i mnozí skeptičtí lidé disponováni uvěřit, že to nejkvalitnější a nejopojnější víno lidského bytí, tedy lásku, je možné uchovat až do konce.
Tedy, že je možné dotknout se božského. A snad i víc: objevit Boha, který je láska sama.
Tomáš Holub je sídelním biskupem plzeňské diecéze.
