Pavel Banďouch SJ: Čas ke smíření

Pokud by se dělal průzkum veřejného mínění ohledně toho, jaké svátky jsou nejoblíbenější, nejspíš by s přehledem zvítězily Vánoce. Myslím, že by v tom byli zajedno jak křesťané, tak i ostatní. A to přesto, že z pohledu liturgie jsou mnohem významnější velikonoční svátky. V tomto komentáři bych se chtěl zamyslet nad tím, jaké jsou důvody této obliby, a jak bychom mohli pojmenovat smysl tohoto svátku. V čem nás Vánoce tak oslovují; a proč se tak dotýkají našeho srdce?

Vlastně se nedomnívám, že by témata Velikonoc a Vánoc byla až tolik odlišná. Obojí hovoří o vítězství Lásky, která stvořila a řídí tento svět, nad egoismem a vším, co člověka uzavírá do sebe samého. Jistě, narození dítěte a umučení na kříži jsou, pokud se zapomene na následné vzkříšení, dvě události s dosti odlišným obsahem. V obojím je ale poselství naděje, která je pro každého z nás tolik potřebná. Proč se ale Velikonoce zdaleka netěší, pokud nebereme fakt, že lidé jsou šťastní, že mají volno, takové oblibě?

Můj subjektivní dojem je ten, že Velikonoce, včetně jim předcházejícího postního období, mám tendenci vnímat spíše jako příběh Ježíše jakožto jednotlivce. Od chvíle, kdy byl pokoušen od Satana na pustém místě, až po jeho vzkříšení. Jako bych vnímal až jeho zjevení více jako něco sdíleného: dává se poznat Máří Magdaleně, učedníkům na cestě do Emauz a i dalším apoštolům. Ježíš následně žije dále v nich, jeho vzkříšení se stává neoddělitelnou součástí života těch, které povolal. Oni sami se stávají zjevením. Jeho Život je jejich životem.

Ježíš se nám ale často zdá jako nedostižný vzor a ideál. Jakoby zastiňoval vše ostatní. Díky jeho zvláštnímu původu a vztahu s Bohem tomu tak svým způsobem i je, a vzkříšení nám to ukazuje jasně, byť zůstává tajemstvím.

O Vánocích jakoby tomu bylo malinko jinak. Advent, doba, kdy se chystáme na slavení Vánoc, je mi skoro více příběhem Marie a Josefa, než Ježíše. A myslím, že právě v tom tkví jejich obliba a síla. Je to doba očekávání příchodu Mesiáše: ale, vcítíme-li se do tohoto liturgického období seriózně, nevíme, kdo tento Mesiáš bude. Víme, že Marie byla kvůli jeho početí vystavena potupě a i Josef ji chtěl, byť bez skandálu, nechat jít. Josefovo rozhodnutí, ke kterému dochází díky setkání s Božím andělem – můžeme říci: ve chvíli hluboké modlitby a naslouchání Bohu – je vlastně skandální. Je z hlediska Starého zákona ilegální a porušuje pořádek. Láska Boží ke každé částečce tohoto světa, kterou Josef zakouší na vlastní kůži, je příčinou toho, že svou snoubenku nechává u sebe. Ať si ostatní myslí, co chtějí.

Domnívám se, že toto je vlastně onen silný moment, který vnímají všichni lidé: láska je silnější než zákon, zájem o individuální situaci osoby, kterou milujeme, je důležitější než dobře myšlená přísná opatření příslušných autorit. Místo kamenování polibek, místo smrti přijetí nového života. Všichni víme, i když si to často nechceme nebo nedokážeme přiznat, že toto je něco, co Bůh chce a čemu žehná. Chce milosrdenství, nikoli oběť.

Josef a Marie jsou dva proti všem, ale mají na své straně Boha. Je jejich Synem, rostoucím v Mariině lůně, protože mu naslouchali jako Otci a dali se vést jeho Duchem. Noc světa, který je nepřijímá ani ve chvíli, kdy se má Ježíšek narodit, je ozářena světlem jejich osobního odhodlání, založeného na důvěře v Boha.

Vánoce nás oslovují, jelikož v nich nacházíme i naše rodiče, naše otce a matky. Nebáli se nás přijmout, nebáli se říci „ano“ životu. Jistě, za jiných okolností a často ne idylických: ale v zrovna tak neidylických okolnostech se vtělil i Bůh, aby se ztotožnil nejen s našimi radostmi a nadějemi, ale i s našimi smutky a úzkostmi.

Na Štědrý den vzpomínáme na to krásné, co jsme mohli zažít s našimi rodiči, ale i ostatními příbuznými, jako děti. Mnozí možná zažili spíše zlé věci: když slyšíme, kolik je případů zneužívání a týrání, běhá nám mráz po zádech. Přichází na mysl proto fakt, že v příběhu betlémského dítěte nic z toho nenacházíme. Všechno zlo přichází zvnějšku, nikoli zevnitř: nepřijetí Marie ze strany Josefovy rodiny, odmítnutí pohostinství v Betlémě, Herodův strach o ztrátu moci a zabití nevinných dětí. Není to ale zlo uvnitř rodiny, není to zneužití moci vůči někomu, kdo je nám svěřen, není to zranění od těch, kteří nás mají chránit.

Žádná rodina není dokonalá, což se nevylučuje s tím, že může být svatá. Asi i mezi Marií a Josefem byla nedorozumění a únava. Ale to není hřích, to je náš lidský úděl, s nímž žijeme. Věděli, z jakého důvodu spolu jdou životem: plodem jejich osobních povolání je Ježíš, který se najednou v Betlémě dostává jako světlo Boží na světlo světa. Nebyl vidět, ale byl s nimi celou dobu.

To, že nejde o světlo, které bychom si vymysleli, je zjevné z toho, že se chodí dívat na jesličky a často i na tzv. „Půlnoční“ i lidé, co o sobě prohlašují, že jsou ateisté. Přitahuje je příběh, který dává naději, ale zároveň nás zve k reflexi toho, kdo jsme a jak žijeme. Jakoby zvýrazňoval všechno to, co v ten den cítíme: vzpomínky nás o to více bolí, nebo jsou o to hezčí. Objímáme své bližní o to silněji, nebo si odsedáme o kousek dál. Smutek je palčivější a radost veselejší. S okoralým salátem a dvěma studenými kousky smaženého kapra další den se pomalu znovu dostáváme do klasické rovnováhy. A to je, možná, škoda.

Vánoce nám dávají pohlédnout na naší současnost skrze to, kým jsme byli, na naše dětství. Na dobu, kdy jsme i my byli nevinní. To, buďme upřímní, už dávno nejsme. A tím už v nás tak nějak začíná růst i tajemství Velikonoc: i když jsme my, nebo naše rodiny, nikdy nebyli perfektní, i když jsme si třeba ublížili, je možné si odpustit. Je třeba si odpustit. Ne lacině, ale doopravdy. Nemusíme na to čekat až do Velikonoc.

Ježíš po svém vzkříšení přichází sám a odpouští. Ne, jako ten, kdo je slabý a musí se doprošovat, ale jako ten, kdo má moc a sílu odpustit. Nezastaví ho ani zavřené dveře. Možná, že o letošních Vánocích budeme sedět v našich rodinách, nebo o vánočních večírcích s našimi přáteli či kolegy vedle sebe, ale budeme mít srdce stejně zavřená, jako byla srdce Heroda, obyvatel Betléma, nebo těch, kteří se Ježíšovi posmívali cestou na Golgotu. Prosme o sílu, abychom dokázali naše srdce otevřít. Abychom dokázali odpustit, nebo prosit o odpuštění. To už záleží na situaci každého z nás. Udělejme svaté rodině a pokoji, který přináší, v našem nitru místo.

Vlastně tím dostáváme nový pohled na to, o čem jsme hovořil na začátku. Osobně nedokážu říci, jestli mám raději Vánoce nebo Velikonoce. Jsou spolu tak spojeny, že jedno bez druhého nemůže být. To, co slavíme, je skutečně jedno: tajemství lásky, která neodplácí zlo, a která si vždycky najde cestu. Je s námi, i když ji nevidíme a dává smysl všemu, co je a co jsme. Otevřme jí své srdce: ať se nám všem stane podle Jejího Slova.