P. Samuel Prívara SJ: Kříž jako forma reality
V 17 kapitole Matoušova evangelia se učedníci ptají na příchod Eliáše. Tak jako velká část židů prvního století, i oni žijí vzrušením z možného příchodu mesiáše a hledají různé znamení, které by potvrdili jeho příchod. Spekulují, že Ježíš by mohl být tímto mesiášem, nicméně dávná proroctví vyžadovaly, jak potvrzují i mimobiblické židovské spisy, že před samotným mesiášem by se měl vrátit prorok Eliáš.
Zkusme si v krátkosti nejdřív říct, kdo byl Eliáš a proč je jeho zmínka důležitá pro pochopení daného textu, pak se zkusíme podívat na kontext našeho textu, vysvětlíme si, co znamená Ježíšova odpověď učedníkům, ale hlavně se podíváme na to, co to znamená pro nás dnes.
Eliáš je prorok z 9. století před Kristem, tedy z období, kdy už není jednotné království jako bylo za časů Davida a Šalamouna, které ale ještě žije památkou na toto období jako idealizace toho, jak má vypadat království. Eliáš je prorok, který žije v Severním království a je asi ze všech starozákonních proroků nejčastěji porovnáván s Mojžíšem, tedy největším židovským prorokem. Eliáš je prototypem proroka, který brání monoteismus a exklusivitu Hospodina v době, kdy v Izraeli ještě historicky v žádném případě monoteismus nevyhrál. Když se podíváme do 1. Knihy královské, kde se popisuje život a skutky Eliáše, zůstaneme s velkou pravděpodobností hodně překvapení: Eliáš totiž od 17. kapitoly vytahuje z pomyslného klobouku jeden zázrak za druhým – chudé vdově zabezpečí neubývající olej a mouku, tedy syroviny, z kterých ona pak peče chleba a může se svým synem přežít hladomor. Dále pak Eliáš křísí z mrtvých syna této vdovy, způsobuje dlouhé sucho a pak zase dává zemi vláhu, zapálí bez ohně oběť na oltáři, podobně jako Mojžíš mluví s Bohem na vrchu Horeb, a nakonec je vzat do nebe na ohnivém oři.
Zmiňuji tuto stručnou historii Eliáše proto, protože jsem přesvědčen, že to pomůže mnohem lépe pochopit dnešní text z Matoušova evangelia. Matouš píše své evangelium pro židovské publikum, které dokonale zná Mojžíšův zákon a proroctví a snaží se tedy ukázat, že Ježíš je ten, na kterém se vyplňují všechny proroctví z dávných dob. Víme, že Mojžíš měl 5 ucelených teologických vyprávění, které dnes nazýváme Pentateuch, neboli 5 knih Mojžíšových. Evangelium podle Matouše obsahuje 5 diskurzů nebo řečí Ježíše, přičemž každá končí právě citací některého z dávných proroctví. Teologický záměr Matouše je naprosto jasný: ukázat, že Ježíš nepřišel zrušit zákon, ale ho naplnit, že on je ten mesiáš, o kterém mluví všichni proroci, on je naplněním zákona. A proto se také v tomto evangeliu mluví o Eliášovi, který měl přijít před Mesiášem, aby všechno obnovil. Možná se teď lépe chápe struktura a teologická logika Matoušova evangelia: evangelista se snaží ukázat, že Ježíš jako dlouho očekáván mesiáš také dělal zázraky jako Eliáš – rozmnožuje chleby a sytí obrovské zástupy lidí, křísí z mrtvých a dává nový život, léči nemoci a navrací zrak. Navíc ale deklaruje Ježíš, že je Boží Syn: všichni proroci, bez ohledu na velikost činů, které dělali, všechno, co dělali, činili vždy ve jménu Hospodina, a jeho autoritou. Typická věta, kterou můžeme slyšet je: tak praví Hospodin, Bůh zástupů. Nicméně evangelista ukazuje, že Ježíš sice umí všechno to, co uměli proroci – dokáže vidět realitu Božíma očima, nebojí se zasáhnout proti nespravedlnosti, hájí chudých a bezmocných, dělá zmiňované zázraky – ale je někdo mnohem víc. On totiž toto všechno činí ne na základě delegované síly, pravomoci od někoho, ale prohlašuje, že Bůh je jeho Otec, že On a Otec jsou jedno, že kdo vidí jeho, vidí Otce. Když se modlí před hrobem mrtvého Lazara, kterého se chystá vzkřísit z mrtvých říká, že se modlí ne proto, aby něco dostal – On ví, že Otec ho vyslyší vždy – On se modlí, aby lidé kolem věřili, kdo ho poslal.
Když se tedy vrátíme do dnešního textu, kdy učedníci spekulují nad identitou Ježíše a ptají se ho na nutný příchod Eliáše před tím, než se objeví Mesiáš, Ježíš zmiňuje, že bude muset trpět, podobně jako proroci před ním. Kdybychom se podívali na kontext našeho kratičkého textu vidíme, že Ježíš byl se svými oblíbenými učedníky na vrchu Tábor, kde byl proměněn, tedy jeho tři učedníci zažili zvláštní dotek Boží, který byl zároveň pro ně indikací toho, kdo Ježíš je, jaká je jeho identita. Petr chce na té hoře zůstat, protože je mu tam dobře, chce rozbít stan a užívat si dosažený stav napořád. Ale Ježíš říká svým učedníkům, že se musí vrátit zpátky dolů, tedy zpátky z toho obláčku na zem, do reality všedního dne. A právě v tomto kontextu, po návratu třech učedníků spolu s Ježíšem ke skupině všech učedníků, Ježíš zmiňuje utrpení, tedy konec, který ho čeká. Když si to představíme, když se vžijeme do situace těch, co s ním byli na vrchu Tábor, musela to být pořádně studená sprcha. Zažili Ježíše v jeho moci, zažili dotek, blízkost samotného Boha a najednou mají poslouchat to, že Ježíše čeká jiný konec než vítězné tažení na Jeruzalém a věčná sláva a panování nad Izraelem – kde se vší skromností byly i jeho učedníci připraveni nabídnout své maličkosti pro funkci nějakého toho ministra. A najednou říká Ježíš ne: toto není můj a tím pádem ani váš osud. Ano, jsem mesiáš, ale jiného typu, než čekáte.
My, tedy ti, co se nazývají křesťané, jsme pozvání k následování Krista, k účasti na jeho životě, ke které je ale nutná účast také na jeho misi na tomto světě. Ježíšovo poselství jeho učedníkům je, že toto následování, tato účast na jeho misí nejde bez kříže. Následování není kříž, ale kříž je nevyhnutnou součástí následování. Kříž není jenom jedinečná událost někdy v historii – není to jenom jednorázová smrt Ježíše na kříži. Je to prohlášení od Boha, že celá naše realita má tvar kříže, že kříž je vzorec reality. Je to projev solidarity Boha nejenom s lidstvím, ale celý stvořením jako něčím, co je kontingentní, konečné a nedokonalé, s něčím, co právě pro tuto svojí konečnost a autonomii, která byla realitě darována, nese v sobě nevyhnutně i jistou neprůhlednost a mnohoznačnost a tím pádem i utrpení. Kříž jako prohlášení solidarity Boha s člověkem je ale také prohlášení, že tato realita není absurdní a nesmyslná, i když mnohokrát ne logická a pochopitelná pro náš rozum. Ježíš řekl své ano tomu, že ponese tajemství univerzálního utrpení. Umožnil, abychom se mohli my vymanit z nekonečného cyklu promítání své bolesti na někoho jiného nebo někam jinam. Každý z nás je zván, opravdu zván a ne nucen, přijmout tvar kříže veškerý reality a realitu v tomto tvaru žít. Je to povolání, je to pozvání žít způsobem jakým žil Ježíš, s jeho hodnotami a postoji. Je to přijetí nejednoznačnosti této reality, je to ano tomu, že se nebudeme schovávat před temnou stránkou věcí nebo před těmi, kteří jsou odmítáni a vylučováni. Takový člověk souhlasí, že bude přijímat nedokonalost tohoto světa a dává takovým situacím možnost změnit se zevnitř. Následování Ježíše je povolání k podílu na Božím předurčení pro život tohoto světa. Ti, kteří řeknou své ano, ti, kteří přijmou, ponesou to, co nese Bůh, ti, kteří za smíření dobrého a zlého v sobě zaplatí, jsou následovníky Ježíše Krista. Jsou těmi, které Bůh používá k proměně světa. Kříž je obrazem toho, co obnáší být použitelný pro Boha. Já vám všem přeji hodně odvahy a radosti z tohoto pozvání, které není v první řadě utrpení, ale pozvání žít život spolu s Bohem – i když to nese na tomto světě jisté překážky.
