Hledejte

Třetí adventní kázání, 17. prosince 2021 Třetí adventní kázání, 17. prosince 2021 

Cantalamessa: "Narozený z ženy"

Kazatel papežské domu, kardinál Raniero Cantalamessa, pronesl dnes v aule Pavle VI. třetí adventní kázání pro Svatého otce a římskou kurií. Jak napovídá jeho titul “Narozen z ženy”, zamýšlel se nad Mariiným mateřstvím. V duchu církevních otců církve je vztahuje také na církev a lidskou duši, které mají stejně jako Matka Boží “rodit Krista”.

Johana Bronková - Vatikán

“Když se naplnil čas, Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy.” Skutečnost “zrození z ženy” nepokrytě odkazuje k Ježíšovu přijetí lidské situace. Pokud bychom škrtli tato slova, z Krista by se stalo jakési nebeské zjevení. “Maria je tou, která zakotvila navěky Božího syna v lidstvu a v dějinách,” předeslal papežský kazatel v úvodu své promluvy. Církevní otcové, nucení bojovat proti gnostickým a dokétistickým herezím, rozvinuli tuto myšlenku. Takže Ignác z Antiochie dochází k závratnému konstatování, že Ježíš “se narodil z Marie a z Boha” (Ignác Antiochijský, Efezanům, 7,1), neboť v celém vesmíru se jedině Maria může obrátit k Ježíši stejnými slovy jako Nebeský otec: “Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil”. A sv. Lev Veliký v listu Flaviánovi označuje Pavlův výrok o narození z ženy za jasný důkaz Kristovy lidské přirozenosti (Srov. Lev Veliký, 28. list Flaviánovi, 4).

“V návaznosti na Pavlův výraz “narozený z ženy” se rozvíjí velký exegetický princip formulovaný sv. Řehořem Velikým, že totiž “Písmo roste v té míře, v jaké je čteno” (Řehoře Veliký, Komentář ke knize Job, XX,1). Již sv. Irenej čte slova “narozeného z ženy” z listu Galaťanům (4,4) ve světle Geneze 3,15 “Mezi tebe a ženu položím nepřátelství” (Irenej, Adv. Haer. IV, 40,3). Maria je žena, která přichází na místo Evy, matky všech živých! Nejde tu však o jakousi okrajovou epizodu, o postavu, která vstoupí na scénu, aby se opět rozplynula. Je to vyústění biblické tradice, která prochází od začátku do konce celou Biblí. Počíná ženou “Siónskou dcerou”, jež personifikací celého izraelského národa a končí “ženou oděnou sluncem s měsícem pod nohama” z Janova Zjevení (Zj 12,1), která představuje Církev.”

Kardinál Cantalamessa připomíná, že oslovení “ženo”, zaznívá z Ježíšových úst v Káni a na kříži. “Je obtížné, ne-li nemožné, nevidět v Janově myšlení spojnici mezi oběma ženami: symbolickou ženou, kterou je Církev, a reálnou, kterou je Maria.” Reflexi tohoto vztahu pak najdeme v konstituci Lumen gentium, dodává papežský kazatel.

***

Mnoho se dnes mluví o důstojnosti ženy, avšak nikdy nemůžeme dostihnout to, co učinil v této věci Bůh, když si vyvolil Marii za matku svého Syna. Tato žena totiž představuje celou Církev, všechny muže a ženy bez rozdílu. A tak jako se Ježíš tělesně narodil z Marie, tak se nyní má duchovně rodit z církve a z každého věřícího. Jak říká Origenes “Maria, vel Ecclesia, vel anima” (Maria, tedy Církev, tedy duše). Dobře to  ilustruje pravoslavná ikona zvaná Panhagia, tedy Celá Svatá, na níž stojí Maria a na jejích prsou, téměř jakoby vystupoval z nitra , se objevuje Dítě Ježíš. A ona, s pozvednutými pažemi, jako by vybízela, abychom hleděli k němu, dělali mu místo:

“Taková by měla být církev. Kdo na ni hledí, neměl by se u ní zastavovat, ale vidět Ježíše. V tom spočívá boj proti sebevztažnosti církve, na který tak často naléhali poslední dva papežové: Benedikt XVI. a papež František.”

Kardinál Cantalamessa na tomto místě ocitoval dlouhou pasáž z povídky Franze Kafky “Císařské poselství”, v níž umírající vladař pošeptá jistému muži poselství a odešle ho pryč. Poslechněme si tedy úryvek, který dnes zněl aulou Pavla VI.

 “Posel se ihned vydal na cestu; silný, nezdolný muž; napřahuje před sebe hned jednu, hned druhou paži, klestí si cestu zástupem; narazí-li na odpor, ukáže na prsa, jež nesou znamení slunce; postupuje též bez nesnází kupředu jak nikdo druhý. Avšak zástup je převeliký; jeho příbytky neberou konce. Jak by letěl, kdyby se před ním otevřelo volné pole, a brzy bys asi na svých dveřích uslyšel nádherné bušení jeho pěstí. Avšak místo toho, jak nadarmo se lopotí, stále ještě se prodírá komnatami vnitřního paláce; nikdy je nezdolá; a i kdyby se mu to podařilo, nic by se tím nezískalo; musil by se probojovat dolů po schodech; a i kdyby se mu to podařilo, nic by se tím nezískalo; bylo by třeba přejít dvory; a za dvory druhý palác, který obemyká první; a opět schody a dvory; a opět palác; a tak dál skrze tisíciletí -; a kdyby nakonec vyrazil poslední branou ven a - to však se nikdy, nikdy nemůže stát -, leží před ním teprve sídelní město, střed světa, zaplavené svou sedlinou. Tudy nepronikne nikdo, natož s poselstvím nebožtíkovým, - Ty však sedíš u svého okna a sníš o něm, když se blíží večer.” (Franz Kafka, Císařské poselství, orig. Eine kaiserliche Botschaft, 1919)

Papežskému kazateli Kafkova povídka připomíná Krista, který svěřil církvi své poselství a pověřil ji hlásat radostnou zprávu všemu tvorstvu, ale také všechny ty, kdo “zasněně stojí u okna a aniž by o tom věděli, sní o Jeho poselství”.

“Musíme učinit všechno, co je pro nás možné, aby se církev nikdy nestala složitým a zataraseným palácem, jaký popisuje Kafka, a aby její poselství mohlo vycházet svobodně a radostně jako ve chvíli, kdy na zahájilo svůj běh. Víme, jaké “dělící zdi” mohou zadržet posla. Jsou to především zdi rozdělující různé křesťanské církve, dále přehnaná byrokracie, zbytky ceremoniálů, které pozbyly smyslu, kýčovitosti, zastaralá pravidla a spory, z nichž se stala sedlina.”

Kardinál Cantalamessa připomněl, že tuto  Kafkovu povídku citoval již v roce 2013 ve svém Velkopátečním kázání  a dodal, že její dnešní opakování má být poděkováním Bohu za kroky, které církev učinila, aby vyšla ze sebe a nesla Kristovo poselství na existenciální periferie dnešního světa.

***

“Kristus se vždy mysticky rodí v duši, bere si tělo těch, kdo byli spaseni, a z duše, jež ho plodí, činí panenskou matku,” citoval papežský kazatel sv. Maxima Vyznavače (Komentář k Otče náš, PG 90, 889) v úvodu třetí části své promluvy o zrození Krista v duši. Tak jako přirozené mateřství může být poznamenáno neúplností, když počatý život nedojde k porodu a je potracen, nebo naopak,  když dojde k porodu dítěte bez jeho početí, jako v případě dětí ze zkumavky nebo pronájmů dělohy, podobně neúplné může být také duchovní mateřství, pokračoval kardinál Cantalamessa.

“Ježíše počne avšak neporodí ten, kdo přijme Slovo, ale neuvádí ho do života; kdo pokračuje v jednom duchovním potratu za druhým, dává si předsevzetí o obrácení, která pak systematicky zapomíná a opouští v půli cesty (…) Naopak Krista porodí aniž by ho počal ten, kdo činí mnoho věcí, rovněž dobrých,k ale nevycházejí ze srdce, z lásky k Bohu a z ryzích úmyslů, ale spíše ze zvyku, pokrytectví, hledání vlastní slávy a vlastního zájmu nebo zkrátka z uspokojení, které dává činorodost.”

Jak se tedy v duchovní rovině můžeme přiblížit mateřství, z něhož se rodí Ježíš? Kardinál Cantalamessa cituje sv. Františka, který mluví o nošení Krista v srdci a jeho početí skrze svaté skutky, které ho vyjevují světu. A sv. Bonaventura dále rozvíjí jeho myšlenku v díle nadepsaném “O pěti svátcích Dítěte Ježíše” (De quinque festibus Pueri Jesu), kde mluví o početí Ježíše v duši, když se duše nespokojená s dosavadním životem rezolutně odtrhne od starých zvyklostí a chyb a v milosti Ducha svatého se odhodlá k novému životu.

“Je však nezbytně nutné trvat na tom, aby se toto předsevzetí k novému životu bezodkladně proměnilo v něco konkrétního, ve změnu, pokud možno také vnější a vidětelnou v našem životě a v našich zvyklostech. Není-li předsevzetí uvedeno v čin, Ježíš je počat, ale nenarodí se. Je to jeden z mnoha duchovních potratů. Takto se nikdy nebude slavit “druhý svátek” Dítěte Ježíše, kterým jsou Vánoce!”

Jako první krok k tomu, abychom v životě nešli od odkladu k odkladu svých dobrých předsevzetí, doporučuje kardinál Cantalamessa, abychom si vytvořili “trochu ticha kolem sebe i v sobě,” jak o tom mluvil papež František ve středeční katechezi o sv. Josefovi. Umlčet hluk uvnitř, zastavit nepřetržitý tok procesů ve své mysli, namísto obviňování druhých, vyzkoušet roli jejich obhájců, vcítit se do jejich kůže, slyšet druhou stranu.

“Vraťme se v myšlenkách k Marii. Tolstoj má jeden postřeh o těhotných ženách, který nám může pomoci k porozumění a následování Panny Marie v tomto závěru adventní doby. Pohled ženy čekající dítě, říká, má zvláštní lahodnost a je obrácen spíše dovnitř než ven, protože pro ni je ta nejkrásnější věc na světě v jejím nitru. Takový byl pohled Marie, která v sobě nesla Stvořitele vesmíru. Následujme ji a vyvzdorujme si v sobě pár okamžiku skutečného usebrání, aby se Ježíš mohl narodit v našem srdci. Nejlepší odpovědí na pokusy sekularizované kultury vymazat vánoce ze společnosti je jejich zvnitřnění a návrat k jejich podstatě.”

17. prosince 2021, 18:27