Hledejte

Radim Beránek Radim Beránek 

Radim Beránek: Následování a kříž

Komentář Radima Beránka pro Vatikánský rozhlas
Radim Beránek: Následování a kříž

Chtěl bych se dnes s vámi zamyslet nad úryvkem z evangelia podle Marka 8,27-35. Ježíš se u Cesareje Filipovy ptá svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?" Scéna, kterou nám evangelista Marek popisuje, se odehrává v jednom z klíčových okamžiků Ježíšova působení. Ježíš je se svými učedníky u Cesareje Filipovy v momentě, kdy pomalu zakončuje své působení v Galileji a vydává se na cestu do Jeruzaléma. V tomto zlomovém okamžiku by Ježíš chtěl vědět, nakolik jeho učedníci a jiní lidé porozuměli tajemství toho, kým je, nakolik za jeho hlasem ohlašujícím radostnou zvěst rozpoznali hlas Boží, nakolik za jeho uzdravujícími dotyky a slovy odpuštění rozpoznali nekonečnou moc stvořitelské lásky. Učedníci na jeho otázku, co se o něm mezi lidmi říká, odpovídají, že je považován za Jana Křtitele, za Eliáše, nebo za jednoho z proroků. Taktně přitom pomlčeli o tom, že mnozí zákoníci a farizeové považují Ježíše za falešného proroka. Ježíš se ale ptá dál – tentokrát samotných učedníků. A slova se ujímá Petr a za všechny vyznává: „Ty jsi Mesiáš, Hospodinův pomazaný.“ Ježíš u evangelisty Marka tento výrok nevyvrací ani nepotvrzuje, ale dodává docela drsný teologický komentář, který jeho učedníky musel překvapit a snad i šokovat: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“ Řecké slovo δεί ­ – v překladu „musí“, „je to nutné“ – se zdá nepřipouštět žádné alternativy. My se ale i tak smíme ptát: A proč? Proč se naše spása děje právě tímto způsobem? Proč musel Kristus trpět, být zavržen a zabit? Proč naši spásu nezařídil Bůh nějak jinak?

Na otázku „Proč musel Mesiáš trpět?“ se v dějinách křesťanství objevují víceméně tři druhy odpovědí. Zaprvé je možné říct, že to tak Bůh prostě chtěl. To může být sice pravda, ale přesto cítíme, že jako odpověď nám to nestačí. A navíc – pokud bychom zůstali pouze u konstatování, že tomu Bůh prostě chtěl, pak se nám může velmi snadno vynořit demonický obraz mstivého Boha Otce, který k usmíření svého hněvu nad našimu hříchy požaduje utrpení svého Syna jako zástupnou oběť, obraz naprosto nekřesťanský.

Zadruhé se dá na otázku „Proč musel Mesiáš trpět?“ odpovědět, že se tak měla naplnit starozákonní proroctví. Ve Vyznání víry vyznáváme, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých „podle Písma“. A prvotní církev v Kristu rozpoznala Izajášova trpícího služebníka. Ale jedna věc je zajímavá. Slovo „Mesiáš“, hebrejsky מָשִׁיחַ [Mašiach] – „pomazaný“, se v židovství nikdy neobjevovalo v souvislosti s utrpením. Podle biblických komentářů najdeme slovo „Mašiach“ ve Starém zákoně 38krát, 23krát v svitcích z Kumránu a 20krát v pozdních židovských spisech (např. První kniha Henochova) – ale v naprosto žádném z těchto případů není spojeno s utrpením a smrtí. Naopak, Mesiáš je v pozdním židovství Ježíšovy doby chápán jako postava veskrze úspěšná, politicky a vojensky silná, Hospodinův pomazaný, dědic Davidův, jenž znovunastolí vládu izraelských králů. Tím se vysvětluje, proč pro Petra byla Ježíšova předpověď utrpení něčím naprosto nepochopitelným a nepřípustným, v evangeliu čteme: „Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat.“ Teprve později, po Ježíšově vzkříšení, se Petr a prvotní církev naučí rozpoznávat v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíšovi Hospodinova trpícího služebníka, tak jak o něm píše Deutero-Izajáš (Iz 53).

Tím se dostáváme k třetí možné odpovědi na otázku „Proč musel Mesiáš trpět?“ V této odpovědi se zvláštním způsobem střetávají a splývají dvě podstatné skutečnosti. Na jedné straně je to Boží neomezená svoboda a touha učinit svou lásku k nám lidem něčím viditelným a hmatatelným. A na druhé straně je to skutečnost našeho nemocného světa, lidská svoboda říci Bohu ne, naše tendence kroužit kolem svých vlastních sobeckých zájmů, naše tendence podléhat strachu a ničit život svůj i jiných lidí – řečeno teologicky – lidská svoboda hřešit. Plná tragika hříchu se nám v dějinách vyjevuje nejen v hrůzách Osvětimi, gulagu, Kambodži nebo Rwandy, ale i v oněch skrytých krutostech kolektivního i individuálního násilí, jež se často děje kousek od nás a my o něm nic nevíme anebo snad ani nechceme vědět. Dá se říci, že celý svět je natolik prostoupen utrpením nevinných, že ani Boží Syn se mu nemohl vyhnout. V příběhu Ježíšova života, ukřižování a zmrtvýchvstání se tak zvláštním způsobem zrcadlí tajemství trojjediného Boha, tajemství sebedávající lásky Otce a Syna v Duchu svatém, lásky, která touží sdílet svůj život s lidmi až do té míry, že se v Synu stává na kříži obětí lidského hříchu a násilí. Ale Ježíšovo zmrtvýchvstání ukazuje, že ani utrpení a smrt nemohou překazit naplnění Božích příslibů. Jako křesťané uctíváme a kážeme Krista ukřižovaného ne proto, že bychom měli nějakou zvrácenou zálibu v utrpení jako takovém, ale proto, že v Kristu ukřižovaném a vzkříšeném povstal ze smrti život. V Kristu se nám ukazuje, že ani v utrpení Boží láska nepozbývá svou uzdravující a proměňující moc, že Boží láska je silnější než všechno, silnější než smrt.

Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Vždycky když nasloucháme evangeliu pozorně, tak to může otřást našimi jistotami, může to změnit naše představy o tom, jakým způsobem hledáme štěstí v našich životech. Ježíšova slova o nesení kříže nás upozorňují, že se nemusíme neustále bát, že přijdeme v životě zkrátka, že nemusíme v životě za každou cenu křečovitě usilovat o úspěch, peníze, moc a uznání druhých lidí. Spíše se máme v každé situaci ptát, co bychom měli dělat, aby náš vztah k Bohu a k druhým byl prohlouben a uzdraven, aby v nás i našem okolí rostla láska a pokoj. Někdo by se mohl zeptat, zda máme v každém životním rozhodování tedy volit to, co představuje větší kříž? Rozhodně ne! Kříž a utrpení nejsou hodnotami sami o sobě. Nemusíme o kříž usilovat, ale máme být připraveni ho přijmout, pokud to situace vyžaduje. A tato připravenost má moc naplnit naše srdce klidem a zároveň odvahou zariskovat, když jde v životě o hodně. Smíme se totiž radovat, že kdykoliv z lásky něco ztrácíme, pak díky Bohu ještě více obdržíme. To je podle Ježíše paradox života víry: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“ Kdo hledá pouze naplnění potřeb svého ega v úspěchu, moci a uznání druhých, ten se bude v životě ztrácet, ten kdo egocentrické iluze a fantazie o vlastním štěstí opustí, ten nalezne sám sebe.

Evangelista Marek je naprosto jedinečný a rafinovaný teolog. Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy a Ježíšova předpověď utrpení jsou u Marka zasazeny mezi příběhy o uzdravení slepého v Betsaidě a o proměnění na hoře. Uzdravení – předpověď utrpení – proměnění. Tato trojice epizod je jakýmsi zhuštěným teologickým shrnutím celého evangelia, příběhu Boha, který v Ježíši Kristu touží nalézt zbloudilé a uzdravit nemocné, ve své lásce se sklání ke každému člověku, sklání se až do hlubin jeho opuštěnosti, utrpení a smrti, aby mu daroval sám sebe, aby ho tím proměnil a pozvedl k novému životu. A tak přitakejme s důvěrou této lásce a nebojme se, všechno ostatní nám bude přidáno.

Radim Beránek je profesorem na Ulmské univerzitě.

30. října 2021, 08:31