Zákon a milost pro Židy a pro křesťany

Víctor Manuel Fernández

Když svatý Pavel mluví o ospravedlnění z víry, vychází vlastně z hlubokého přesvědčení některých židovských tradic. Kdyby totiž někdo tvrdil, že ospravedlnění se dosahuje naplněním Zákona vlastními silami, bez Boží pomoci, upadl by do nejhorší modloslužby, která spočívá v uctívání sebe sama, svých sil a svých skutků, místo toho aby uctíval jediného Boha.

Je nezbytné připomenout, že některé starozákonní texty a mnohé mimobiblické židovské texty již ukazovaly na zbožnost důvěry v Boží lásku a vybízely k naplnění Zákona působícího v hloubi srdce Božím přičiněním (srov. Jer 31,3.33-34; Ez 11,19-20; 36,25-27; Oz 11,1-9 aj.) (1). "Emunà", postoj hluboké důvěry v Jahveho, který uvádí do života autentické naplňování Zákona, "je jádrem požadavku celé Tóry" (2).

Nedávnou ozvěnu tohoto starobylého židovského přesvědčení, které se zříká soběstačnosti před Bohem, najdeme v následující větě rabína Izraele Baal Šem Tova (počátek 19. století): "Mnohem více se bojím svých dobrých skutků, které mi působí potěšení, než svých špatných, které mi působí hrůzu." (3).

Židovské tradice také uznávají, že k naplnění Zákona v celé jeho šíři je nutná změna, která vychází ze srdce. My, Židé a křesťané, neříkáme, že záleží na vnějším plnění určitých zvyklostí bez vnitřního Božího podnětu. Židovská teologie se v tomto bodě vlastně shoduje s křesťanským učením, zejména pokud vycházíme z četby Jeremiáše a Ezechiela, kde se objevuje potřeba očisty a proměny srdce. Jak bychom mohli v listu Římanům 2, 28-29 nevidět pokračování a prohloubení Jer 4, 4; 9, 24-25? Jak Židé, tak křesťané si uvědomují, že samotný vnější zákon nás nemůže změnit bez očišťujícího a proměňujícího působení Boha (Ez 36,25-27), který se pro nás již začal zpřítomňovat ve svém Mesiáši (Gal 2,20-21).

Na druhé straně si připomeňme, že podle velmi hlubokého výkladu svatého Augustina a svatého Tomáše o pavlovské teologii nového zákona je sterilita vnějšího zákona bez Boží pomoci charakteristická nejen pro židovský zákon, ale také pro předpisy, které nám zanechal sám Ježíš: "i litera evangelia by zabíjela, kdyby neměla vnitřní milost víry, která uzdravuje" (4).

Poznámky:

(1) Text Hab 2,4, který vyjadřuje tento základní postoj, je ve skutečnosti citován svatým Pavlem, když mluví o ospravedlnění z víry v Gal 3,11 a v Řím 1,17.

(2) Srov. C. Kessler, Le plus grand commandement de la Loi (cit) 97. Zde je třeba říci, že Pavlovo tvrzení o "pomíjivosti" Zákona je třeba zasadit do kontextu "rabínské nauky o eonech", podle níž bude na konci časů z lidských srdcí vymýcen pud zla a vnější Zákon již nebude nutný. Pavel skutečně věřil, že žije v posledních časech, a těšil se na brzký příchod Mesiáše: "Pavel byl farizej přesvědčený, že žije v mesiášské době": H. J. Schoeps, Paul. The theology of the Apostle in the light of Jewish religious history, Philadelphia, 1961, s. 113. Proto v 1. listu Timoteovi, když očekávání brzkého příchodu opadlo, nabyl zákon většího významu (srov. 8-9).

(3) Citováno v E. Wiesel, Celebración jasídica, Salamanca, 2003, p. 58; Celebrazione hassidica, Milano, 1987.

4) Svatý Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, q. 106, a. 2.

(překlad a úprava pb)