Norbert Schmidt: Kostel

Milý posluchači, určitě máš svůj oblíbený kostelík nebo kapli. Určitě se ti vybavuje mnoho ryze osobních, nezapomenutelných chvil spojených s tímto druhem stavby. Přesto bych ti rád nabídl i pár vlastních zkušeností.

Začnu tou nejstarší. Už z dětství si dobře pamatuji úchvatné městské kostely z režných cihel v hanzovních městech u Baltu. Všechny byly převýšené a ve většině z nich se vysoko nad hlavami návštěvníků vznášely velké modely plachetnic. Byly to kostely námořníků a obchodníků. Hrdé svatostánky svobodných měšťanů. Tušil jsem, že tady se kondenzuje dálka širého moře do tajemné budovy, která zvedá hlavu. Fascinovala mě ta kombinace nebe, moře, lodí a stavby, která bezprostředně zakoušené horizontální i vertikální nekonečno dokázala pojmout. V takovém gotickém kostele, jehož klenbu nesou desítky sloupů, najdeš tolik bezedných zákoutí, že jeho prostor nemůžeš postihnout jedním jediným pohledem.

Zvláště jeden chrám mám stále před očima. Ve Stralsundu ze starého dominikánského kláštera, když už tu bratři staletí nepobývali a víra kolem skoro vyhasla, udělali dokonce muzeum moře. V presbytáři, v dlouhém mnišském chóru se vznášela kostra velryby. Představ si tu krásu! To byl pro mě jako dítě zážitek rovnající se zázraku. Později mi došlo, že měl i svou jasnou vnitřní logiku. O existenci nějakých mnichů jsem tehdy samozřejmě ještě nic netušil… Natož o tom, že se modlí v kostele jak Jonáš v břiše velryby i za všechny měšťany, námořníky, obchodníky a další cestovatele. A za celé stvoření.

Během gymnaziálních let jsem se, jako určitě i ty v podobném věku, zamiloval do katedrál. A to nejen do té naší svatovítské, kterou jsem znal, ještě než jsem ji spatřil, z komunistické stokoruny. Fascinovala mě ta nejdokonalejší v Kolíně nad Rýnem nebo nejkatedrálovatější v Paříži a Chartres. Pod kůži se mi nicméně vepsaly hlavně katedrály anglické. Během jednoho léta jsem je skoro všechny objel. Jsou to ohromné koráby – co koráby, vesmírné lodě! – různorodých tvarů, a přesto tak pravidelně zakotvené po celém ostrově, usazené do každého důležitého města. Katedrála v Ely mi připomínala ohromnou zkamenělou housenkou bez začátku a konce. Lincoln mě uzemnil nejfantastičtějšími vitrajemi. Úplně mě vtáhly ohromné barevné rozety, oči tajemného tvora s ještě tajemnějšími jmény – Deans Eye a Bishop’s Eye –, obrovské brýle, kterými jsem směl nahlédnout až za všechny pohádky, které jsem dosud znal. Byl jsem uvnitř navečer, a zažil zde západ slunce... Další zázrak, asi si to dokážeš představit. V Lincolnu dodnes katedrála násobně převyšuje okolní zástavbu, tady ještě jasně celým tělem uvnitř i vně stavby vnímáš, jak na poutníky působila ve středověku. V Canterbury se mi vnitřek chrámu proměnil ve velké posvátné město, tajemnou členitou liturgickou krajinu s  nesčetnými zastaveními.

Díky anglické grand tour se pro mě katedrály staly nejen vzkazem z dávné historie… Nejsou to díla jednoho autora, natož jednoho života. Stavěly se s vírou bez ohledu na vymezený lidský čas. Rostly pomalu – například v Kolíně se za jednu generaci postavily jen základy a podzemí, ani kámen ještě nevykoukl ze země a první stavitelé-zakladatelé už zemřeli. A tak v sobě tyhle stavby kondenzovaly nejen vzpomínky generací, ale i vznešenost země, lesů a velehor. Katedrály se mi staly tichými mýtinami, průsmyky, ohromnými jeskyněmi, kde lze sestoupit do hlubin země, do geologických rozměrů, do věku planet, mezi stíny předků, k matkám… jak by řekl Goethe.

Kostelík v naší vesnici jsem proto nejdříve trochu pohrdavě přehlížel. Nebyl mi, přiznávám, zkrátka dost dobrý. Ale to se postupně změnilo. Zažil jsem tam nakonec věci, které jsem nezažil v žádné z navštívených katedrál. Dodnes si pamatuji například adventní rorátní mše, které jsme si se skupinou mladých lidí vyprosili na našem dobrém venkovském faráři Petrovi Koutském. Sešli jsme se v pět hodin ráno u kostelíku na kopci u zámku, poslední kus cesty ozařoval už jen měsíc. Kolem se ještě rozprostírala hluboká noc. Nahoře, od malé brány a od zdi, která obklopovala kostelík se hřbitovem, jsme přehlédli potemnělé údolí Otavy. Na druhém konci se zvedala černá linie prvních pošumavských kopců. Vstoupili jsme dovnitř. Elektrické světlo jsme nechali vypnuté. Každý jsme si vystačili jen se svící v ruce. Na oltář jsme jich postavili o něco víc než obvykle. Malými okny v masivním zdivu padaly dovnitř slabé měsíční paprsky, ale ty se zastavily hned za skleněnými barevnými tabulkami. A pak, po chvíli, když si oči přivykly, se najednou začaly kolem otevírat působivé obrazy, netušené prostory.

Známý kostelík se najednou násobně zvětšil, narostl, jako bychom se ocitli v presbytáři nějaké neznámé katedrály, jako bychom se přenesly strojem času do té v Ely nebo Lincolnu… Díky mihotajícím se plamínkům se chrám začal mírně pohupovat. Temně se chvěl. Zlacení oltářních architektur se v černé hloubce rozzářilo jako hvězdné nebe. Barokní sochy ožily, obracely se k nám a něco tajného naznačovaly. Blízké obrazy se proměnily v černé brány do prostorů, kaplí, kam dosud nikdo nevstoupil. Hlavním zdrojem světla se ale díky svícím v našich rukou staly lidské tváře, které uvnitř plnily podobnou úlohu jako venku měsíc pro svit dalekého slunce.

Po skončení bohoslužby jsem před kostelem sfoukl malý plamen a utíkal ještě před svítáním, které se už chystalo propuknout na obzoru, dolů z kopce, abych stihl autobus, který mě měl odvézt do školy. V kostelíku sv. Mikuláše ve Štěkni jsem nakonec byl za dobrodružných okolností i pokřtěn, to k tomuto obrazu také patří.

Po gymnáziu jsem zamířil do Prahy. Bylo mi vlastně jedno, na jakou školu se dostanu, jen ta Praha jako světová křižovatka pro mě byla rozhodujícím cílem. A stověžaté město, kde se tak jedinečně snoubí středověk s novověkem i modernou, se mi nakonec zkondenzovalo do studentského kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu. Gotický půdorys a nad ním několikrát rozšiřovaný a dostavovaný barokní chrám v sobě ale díky tamnímu společenství nesl na rozdíl od tolika jiných kostelů i výraznou současnou vrstvu. Tady jsem se naučil, že tradice a současnost se nemusejí vylučovat, že lze, ba je nutné tradici rozvíjet. Že musíme za sebe přidávat – byť třeba jen dočasně – i novou výraznou stopu, že kostel není nic statického, že jeho vyznění lze měnit, jeho starý prostor otevírat aktuálním světlem, hudbou, slovem i obrazem. Studentský výlet do Říma v té době poznávanou mnohovrstevnatost kostelů jen potvrdil.

Současná, snad už doznívající pandemie mi k tomu všemu přidala ještě jednu důležitou zkušenost, o kterou bych se rád závěrem také podělil. I v těch nejtěžších chvílích, kdy umíralo tolik lidí, my neměli žádný lék a konec nemoci byl v nedohlednu, jsme často do kostelů nemohli ani sami, natož abychom se tam společně setkávali. Svět se najednou vymkl z kloubů i v lecjakém starém kostele. Prázdné Svatopetrské náměstí a papežovo požehnání v pátek 27. března 2020 nakonec celé tísnivé situaci propůjčily tvar, a zároveň jako by naznačily, jak ji překročit. Určitě si ty záběry, milý posluchači, také vybavuješ. Papež František vystupuje sám k podiu před otevřenou branou baziliky svatého Petra na liduprázdném náměstí. Napravo stojí ikona Salus populi Romani ze Santa Maria Maggiore, nalevo kříž ze Sv. Marcela. Papež začne prostou modlitbou. Následuje čtení evangelia a homilie o utišení bouře na Genezaretském jezeře. Forma tu odpovídala obsahu. Performativní síla Říma otevřela mocnou i bezmocnou hloubku mnohovrstevnatých slov a obrazů, jež čerpají z minulosti. Matka Boží s Ježíškem a Ukřižovaný – narození, život i smrt vedle sebe. Dva tiší svědkové a stařec tu na Svatopetrském náměstí zpřítomňovali zkušenosti staletí a přitom se dotýkali aktuálních ran našich dnů – před sebou jsme viděli paradox katolicismu v té nejpřesvědčivější integrující formě. Papežská inscenace byla minimalisticky maximální. Starý muž – prý jediný opravdový globální hráč světa – tu stál sám na pustém náměstí a našim pocitům propůjčil výraz.

Antický orientální příběh ze zapadlé římské provincie zrcadlil na plazmových obrazovkách tíživou situaci zavirované pozdní digitální moderny. Náměstí svatého Petra se proměnilo v presbytář a celý svět v jednu jedinou loď, na které všichni plujeme.

Kostel je zvláštní stavba. A ta rozmanitost! Vlastně je to nesmírně osvobozující, že máme k dispozici barák, který je vyčleněný z běžného rytmu účelu a funkce. Který nás odkazuje k tichu a hledání toho, co nás přesahuje. I když se do kostelů také otiskují dějiny, rozhodně to nejsou muzea. Kostel je tu pro chvíle, které přesahují naši všednodennost. Kostely jsou prostory osobní koncentrace, ale i společného slavení. Poukazují k tomu, co nemáme v našem životě bezprostředně k dispozici. Jsou to místa mezních situací, ale i prostory adventní touhy, očekávající prázdnoty, kdy můžeme být sami se sebou, aniž bychom museli odjet někam do velehor nebo do poustevny. Jsou to tiché chráněné prostory umístěné někdy hned vedle té nejrušnější křižovatky města. A navíc jsou bez jakékoli kontroly otevřené pro bezdomovce i milionáře, děti i starce, prostitutky i svaté či nesvaté faráře, věřící, váhající nebo i ateisty.

Možná mi, milý posluchači, namítneš, že jsem ještě vůbec nezmínil modlitbu a liturgii. Ano, modlitba a liturgie jsou vlastním prostorem Božím. A paradoxně někdy teprve až v kostele – nebo před zavřeným, zamčeným kostelem, jak to nedávno pěkně popsal český básník Adam Borzič, si člověk nejsilněji uvědomí, že Duch nakonec přece jen vane, kam chce. Že stavba, místo, prostor je jen pomůcka, znamení, schrána, kterou se musíme naučit dobře užívat. Je to šance, která se dá i promarnit. Liturgie i modlitba se nakonec mohou, a někdy z donucení dokonce musejí, bez jakékoli pomůcky obejít. Přesto se v kostele koncentruje vizualita víry jako nikde jinde. Každá kaple je středem světa, každý oltář prahem k věčnosti. Chrámem Ducha svatého je ale nakonec člověk sám. Kostely jsou pro mě proto mimo jiné i vykřičníky proti uzavřenosti mysli a srdce.

Norbert Schmidt je architekt, redaktor a vedoucí Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.