Kněží v sedle
Otázka, zda je přípustné, aby kněží – a to zejména ti v rozhlehlých farnostech – užívali bicykl, vyvstala na konci devatenáctého století. Jak poznamenává kniha, nazvaná „Společenské dějiny jízdního kola“ (Stefano Privato, Storia sociale della bicicletta, Bologna 2019), farář jedné obce na milánském předměstí, se s ní obrátil na arcibiskupskou kurii: „Je povoleno, aby venkovský klérus při péči o duše rozptýlené po vzdálených statcích, nasedl na velocipéd?“. Odpověď církevních představených na sebe nenechala dlouho čekat: „Non sunt inquietandi“. Takové kněze tedy nelze kárat, avšak je třeba dodat, že oprávnění k využití jízdního kola bylo pouze částečné a úzce sepjaté s pastoračními nároky, aby se náhodou nezvrhlo v jeho zneužití ke špatným účelům, jež by mohlo podnítit „nadměrné rozptýlení“, varuje milánská arcibiskupská kurie.
Zanedlouho poté nicméně poměrně příznivou reakci milánského arcibiskupství zvrátil pontifikát Lva XIII., který odsoudil „rychlého koně“, byť jej dobový tisk kněžím doporučoval jako nástroj „ke zvýšení výkonnosti a pohotovosti při službě duším“. Výrobci velocipédů si dokonce uvědomili, že „by bylo skutečně nezvyklé, aby si Boží služebník při nasedání na kolo obřích rozměrů musel vyhrnout talár na břicho jako nějakou kuchařskou zástěru“. Navrhli proto model, jemuž se přezdívalo „levita“ a který knězi umožňoval důstojné nošení sutany. Jednalo se v podstatě o uzpůsobené dámské kolo, poprvé vyrobené roku 1892.
Když se zdálo, že se užití jízdního kola omezené výlučně na kněžskou službu bezbolestně rozšíří, vystoupil roku 1894 s jeho kategorickým zákazem kardinál Giuseppe Sarto, tehdejší benátský patriarcha a apoštolský administrátor mantovské diecéze, který o několik let později nastoupil na Petrův stolec jako Pius X. Budoucí papež vysílal jedovaté šípy proti tomuto dopravnímu prostředku, který považoval za formu nového pohanství. Napsal tehdy: „Vím, že mezi kněžími nechybějí výřeční obhájci velocipédu či bicyklu, které prohlašují za velice užitečné pro klérus. Ačkoli ctím názory každého, považuji za nezbytné zákázat jejich užívání všem kněžím své diecéze“. Toto rozhodné stanovisko ale nijak neodradilo kněze, kteří naopak sahali k jízdnímu kolu stále častěji. Na scénu tudíž musela vstoupit předchůdkyně dnešní Kongregace pro klérus, která vzhledem k rostoucí oblibě jízdního kola mezi kněžími stanovila, že bicykl se kněžím nepovoluje stejně jako návštěva hostinců a divadelních představení či účasti na lovu a hazardních hrách. V tomto dynamickém a duchaplném scénáři vyniká postava biskupa lombardské Cremony, Jeremiáše Bonomelliho, který roku 1905 v pastýřském listě nazvaném „Církev a nová doba“ otevřeně hájí smíření církve s moderní civilizací. V souladu s tímto svým přesvědčením a nedlouho po zákazu jízdního kola, vysloveném benátským patriarchou, biskup Bonomelli v listě, adresovaném římské kurii, prohlašuje: „V mé diecézi jsou velice rozlehlé farnosti, jejichž obvod měří deset, patnáct, dvacet, pětadvacet i více kilometrů, a velká část obyvatelstva žije ve vzdálenosti jednoho, dvou, čtyř šesti i více kilometrů od fary. Jelikož všichni nemají koně a vůz, někteří faráři a kaplani používají jízdního kola k návštěvám nemocných. Prospěch, který těží z toho dopravního prostředku, je veliký, neboť již vícekrát jenom díky jeho rychlosti mohli udělit svátosti umírajícím“.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se tak jízdní kolo v rámci katolické církve stalo znakem a výrazem modernismu, který zaváněl herezí a požadoval konfrontaci s novým stoletím. Tomu, kdo by toto tvrzení pokládal za přehnané, stačí nahlédnout do archivu biskupské kurie ve středoitalském městě Piacenza. V roce 1910 zde najdeme záznam o několika kněžích, stoupencích modernismu, kteří si k potvrzení své identity zcela vyzývavě zakoupili jízdní kola a – což není podružný detail – navzdory zákazu je užívají“, čteme ve vatikánském deníku L´Osservatore Romano.
(jag)
