Kardinál Grech žádá kontemplativní společenství o modlitbu za synodu

Milovaní bratři a sestry povolaní k mnišskému a kontemplativnímu životu,

Svatý Otec František během výkonu svého učitelského úřadu často upomínal celou církev na nezbytnost a krásu toho „kráčet pospolu“, a zahájil synodální proces zahrnující „všechny úrovně života církve“ (Dokument o synodálním procesu, 3). Papež říká, že „synodální cesta je tím, co Bůh očekává od církve třetího tisíciletí.“ (Projev Svatého Otce Františka u příležitosti 50. výročí ustanovení Biskupské synody, 17. října 2015). Konkrétně se jedná o synodální proces, který se partikulárním církvím otevře od října 2021 a bude završen v říjnu 2023 slavením Biskupské synody v Římě (srv. Dokument o synodálním procesu).

Obracím se na vás, milovaní bratři a sestry, v tomto tak důležitém okamžiku pro církev naší doby, protože vy, s vaším drahocenným povoláním, které obohacuje celé církevní společenství, jste správci a svědky skutečností nezbytných pro synodální proces, který nás Svatý Otec vybízí realizovat. Domnívám se, že jsou tři slova, ústřední pro mnišský a kontemplativní život, která spravujete v životě církve a sdílíte se sestrami a s bratry: naslouchání, obrácení, společenství.

Především „naslouchání“. Svatý Otec ve výše zmíněném projevu konstatuje, že „synodální církev je církev, která naslouchá, která si je vědomá toho, že naslouchat je „více než slyšet“ Mnišský a kontemplativní život vždy umisťoval do středu zkušenost naslouchání, dokonce natolik, že mnohé mnišské řehole pocházející z různých tradic nejsou ničím jiným než sbírkou různých biblických a evangelijních výroků, čímž potvrzují, že mnišský a kontemplativní život je „vtělením“ naslouchaného Boží Slova, které je rozjímáno a zvnitřněno. V tomto ohledu nelze nezmínit začátek řehole Benedikta, otce západního mnišství: „Naslouchej, synu!“ (ŘB, Prolog). Toto pozvání k naslouchání prostupuje celý váš život, počínaje od naslouchání Božího Slova v Písmu svatém a konče nasloucháním bratrům a sestrám v komunitách a mužům a ženám našeho času. Naslouchání se, právě proto, že je něčím víc než fyzickým „slyšením“, učí. Váš život je školou naslouchání v níž vytrvalost ve vztahu s Písmem, „jako dítě saje mléko z matčiných prsou“, učí také hlubokému naslouchání sobě, druhým, Bohu. Samotná pohostinnost, tak běžná v mnišských a kontemplativních komunitách, je zkušeností přijímání a naslouchání, která nachází svůj pramen v kontaktu s Písmem v lectio divina e v jiných duchovních přístupech k Božímu Slovu.

Druhý pojem ze slovníku, který charakterizuje váš život, a který bych chtěl zdůraznit, je „obrácení“. Svatý Otec říká, že „kráčet společně – laici, pastýři, římský biskup – je koncept, který se snadno vyjadřuje slovy, ale není tak jednoduché uvést ho do praxe.“ Skutečná synodální cesta nemůže odhlédnout od připravenosti nechat se obrátit nasloucháním Slova a působením Ducha Svatého v našem životě. Mnišský a kontemplativní život připomíná celé církvi že pozvání k obrácení je v srdci samotného Ježíšova poselství, který procházel galilejské vesnice a říkal „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 4, 17). Křest, základní povolání každého učedníka a každé učednice Pána, je v podstatě první obrácení které Duch koná v našich srdcích, ale celý křesťanský život, aby byl autentický, potřebuje zůstat otevřen cestě obrácení k Bohu a k jeho Slovu. I z čistě lidského úhlu pohledu víme, že pravé naslouchání vyžaduje také vzájemné obrácení, které vede k tomu opustit naše jistoty, abychom pronikli do ne jednoduchého, ale neodmyslitelného terénu dialogu. Ve vaší zkušenosti komunitního života, v níž by synodalita měla být zásadním prvkem, znáte dobře ne pouze „krásu“ kráčení pospolu, ale také nevyhnutelné těžkosti a možná zranění. Proto také, pro synodální proces navržený Svatým Otce obecné církví, jste „znalci“ stavu obrácení jak v pozitivních aspektech, tak v těžkostech, které nesmí odradit, ale mají být žité v duchu víry a naděje.

Třetí slovo, které spravujete pro všechny je „společenství“. Papež trvá na tomto rozměru i s odkazem na svou vlastní službu římského biskupa. Říká: „skutečnost, že Synoda jedná vždy cum Petro a sub Petro (…) není omezením svobody, ale garancí jednoty“. Váš život je svědectvím i v tomto ohledu: cílem naslouchání a obrácení je společenství. Víte dobře, že ve vašich komunitách je společenství i posledním měřítkem rozlišování a ověřování synodální cesty. Pomysleme na vyprávění o dvou emauzských poutnících ke kterým přistoupil Pán na jejich cestě zklamání a rozčarování. (srv. Lk 24, 13-35). Toto Lukášovo vyprávění se završuje scénou „církevního potvrzení“, která značí hlavní bod celého vyprávění: „Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ (Lk, 24, 33-34). Společenství církve je pečetí rozlišování a potvrzením synodální cesty. Vy, vaším komunitním životem, vydáváte svědectví o pravdivosti tohoto tvrzení, které si můžeme vzít z příběhu o Emauzích. Opravdu, v komunitním životě vlastnímu řeholnímu životu, zakoušíte jak společenství, které není to stejné jako uniformita, je skutečně měřítkem potvrzení autenticky sdílené cesty nazírané pohledem víry.

Ale důvod, který mě motivuje vám napsat v blízkosti otevření synodálního procesu tento říjen, se týká jiného slova, které náleží do nejhlubšího srdce vašeho povolání: „modlitba“. Pojem zásadně spojený s ostatními třemi, které jsme právě zmínili. Svatý Otec František často opakuje: „modlete se za mě!“. Já vás dnes prosím, a vykládám tím smysl, který chce papež dát synodální cestě: „modlete se za Synod!“ Pokud synodální cesta nebude především láskyplná církevní cesta v Otci skrze Krista v Duchu, jistě nedá očekávané plody. Modlitba je dynamickým setkáním lásky v Trojjediném Bohu: ve vícetvaré jednotě, která nás pobízí k živému svědectví. Svatý Otec František ohledně evangelizace doporučuje v Evangelii Gaudium být: „pevně opřeni o modlitbu, bez níž je každé konání vystaveno riziku, že zůstane prázdné, a zvěst bude nakonec bez duše.“ (EG, 259). Existuje služba chvály a modlitby a vy jste její živoucí znamení v církvi. Žalmista žalmu 134 vybízí levity a kněze jeruzalémského Chrámu chválit Pána „dnem i nocí“ a pozvedat ruce v modlitbě bez ustání. Jsou osoby zvolené ze středu lidu, které mají úkol nikdy nezanedbat, v noci i ve dne, službu modlitby a chvály v Pánově chrámu. Kněží a levité se nestaví do služby Bohu namísto lidu, ale jsou živým znamením nepřestávající chvály věřících, která neustále stoupá k Nejvyššímu, ačkoli nejsou přítomní v chrámě. Izrael je „kněžský lid“. Hospodin říká Mojžíšovi: „Budete mi královstvím kněží a svatým lidem. To jsou slova, která řekneš izraelským synům.“ Celý lid má tedy za úkol být veprostřed lidstva „prostředníkem“ ve vztahu s Bohem a vznášet mu chválu. Nicméně v rámci lidu jsou někteří, kteří mají za úkol vyjádřit a ukázat tento rozměr, který náleží celému Izraeli a jeho poslání veprostřed všech národů. Ve světle tohoto textu můžeme pochopit pravou hodnotu služby modlitby a chvály, kterou jste povoláni spravovat: máte ve společenství úkol vykonávat službu modlitby, přímluvy a chvály. V této fázi synodálního procesu vás nežádám o to modlit se namísto jiných bratrů a sester, ale zachovávat pro všechny bdělost pro duchovní rozměr cesty, na kterou se vydáváme, aby se dalo Boží působení postřehnout v životě obecné církve a v životě partikulárních církví. Buďte pro všechny, jako levité a kněží ze zmíněného žalmu, „služebníky modlitby“, kteří upomínají chválou a přímluvou všechny, že bez společenství s Bohem nemůže být společenství mezi námi.

Drazí bratři a sestry, chtěl jsem se na vás obrátit v tomto čase, ve kterém se připravujeme na zahájení synodálního procesu, abych vás požádal, abyste byli pro všechny správci „plíce modlitby“ (EG, 262). Vaše přispění v různých stádiích naší synodální cesty jistě nebude scházet ani v jiných ohledech, nicméně vaše povolání nám pomáhá, už jen svou samou přítomností, abychom byli Církev naslouchající Slovu, schopná nechat Ducha obrátit naše srdce, „vytrvalá ve společenství a v modlitbě“ (srv. Sk 2, 42)

Mario kard. Grech, generální sekretář

Přeložil Pavel Banďouch