Vatican News
P. Samuel Prívara, S.J. P. Samuel Prívara, S.J. 

Samuel Prívara SJ: Historie spásy

Autorský komentář jezuity Samuela Prívary pro Vatikánský rozhlas
Samuel Prívara SJ: Historie spásy

Chtěl bych vám nabídnout krátké zamyšlení nad tzv. Historii spásy. Nejdřív se podíváme díky dnešnímu čtení do knihy Genesis – na dnešní den totiž připadá čtení ze samotného závěru této knihy, no a pak bychom si řekli pár slov inspirovaných Karlem Rahnerem. Kniha Genesis, se dělí na dvě části. V té první se vypráví o stvoření světa, o pádu prvních lidí a důsledcích hříchu – např. známý příběh o Kainovi nebo potopě světa. Člověk v této částí odmítá Boží plán spásy a Bible mluví barvitě o důsledcích tohoto odmítnutí. Jak ale ven z bludného kruhu zla a násilí? To je přesně téma, které spojuje obě části knihy. Tím pojítkem je právě Boží plán spásy, který Bůh aplikuje na Abraháma a jeho rodinu a vysvobodí tak lidstvo ze zmiňovaného bludného kruhu. Bůh slibuje Abrahámovi potomstvo a požehnání, ale nejenom to: skrze něho mají být požehnány všechny rodiny světa. Jedná se tedy – opět řečeno biblickou řečí – o Boží snahu obnovit stav lidstva v ráji.

V každém z příběhů – ať jsou to již příběhy Abraháma, Izáka, Jákoba nebo jeho synů – vidíme jisté opakování: Bůh povolává nějakou postavu, slibuje ji svou přítomnost a pomoc, ale tato postava dříve nebo později udělá špatné rozhodnutí a selže. Bůh pak přispěchá na pomoc a napravuje škody. Opětovně pak slibuje splnění toho, co již jednou řekl a garantuje svou pomoc a přítomnost. Jsou to tedy konkrétní zásahy Boha v historii. Ne jinak je tomu i u dnešního čtení, které vypráví příběh Josefa – jednoho ze synů Jákoba, kterého bratři z důvodu žárlivosti prodají do Egypta. Bůh mu tam ale dopomůže zázračným způsobem k vysoké funkci a stává se druhým mužem země po faraónovi. Rozumnou hospodářskou politikou připraví zemi na blížící se hladomor a díky jeho prozíravosti Egypt bohatne. Lidé z ostatních národů chodí kupovat do Egypta obilí a výjimkou není ani Josefova rodina. Příběh nakonec končí smířením, nicméně to nejdůležitější řekne Josef právě u setkání se svými bratry: to Bůh ho poslal napřed do Egypta, aby pak mohl zachránit svůj lid. A toto je klíčem k porozumění všech předchozích příběhů, celé knihy Genesis – přes všechny selhání jednotlivců, přes všechno zlo, které se vyskytne ve světe, Bůh promění toto zlo a využije ho k záchraně svého lidu. Právě tento výrok Josefa je Boží odpovědí na spirálu zla, která začala již ve 3 kapitole: Bůh zůstává věrný člověku a svým slibům a znovu a znovu přichází na záchranu člověka v nesnázích. Bůh ve třetí kapitole slíbil poslat záchranu tomuto světu, a teď, na konci Genesis, když Jákob leží na smrtelné posteli a žehná svým synům, říká Judovi, že z jeho rodu přijde jednoho dne král, kterého budou poslouchat všechny národy světa a který obnoví požehnání pro celý svět. A tento slib se plní pak v Ježíšovi Kristovi.

Ve druhé části našeho vyprávění o Historii spásy se inspirujeme jedním z největších teologů dvacátého století Karlem Rahnerem. Ptá se na způsob přítomnosti Boží ve světě, v historii a jak se má tato Boží přítomnost a nabídka spásy k lidské svobodě. Inspirován jazykem Imanuela Kanta říká, že profánní, tj. běžná historie je podmínkou možnosti historie spásy, co je jenom složitě řečeno, že kdyby nebylo profánní historie, Boží Syn by se nemohl vtělit a uskutečnit tak své dílo. Nicméně pozemský život Krista je jediným úsekem historie, kde oba typy historii jsou identické. Život Krista poskytuje klíče pro interpretaci zbytku historie. Historie spásy se odehrává v běžné, profánní historii, nicméně není s ní identická. Její završení se nenachází v tomto světě, uvnitř historie, ale čeká na její konec. Běžná historie nemá sama o sobě kritérium, kterým by hodnotila, co je a co není spása. V běžné historii se vyskytují momenty, které se projevují jenom náznaky nebo symboly. Jejich interpretace nevnucuje, ale jenom nabízí určitý pohled na svět. Tyto symboly pomáhají identifikovat, kde ve světě můžeme nalézt události, které vedou ke spáse. Nejednoznačný a nevnucující charakter těchto symbolů je právě projev Božího respektu vůči lidské svobodě. Uveďme si jeden příklad, aby se to lépe chápalo: jak Starý, tak Nový Zákon ukazují Boží preferenci pro chudé a slabé, nebo se také nebojí ukázat zdánlivou slabost a bezmocnost Boha. Tyto symboly samy o sobě nevnucují dnešnímu člověku jistý typ chování, nicméně naznačují, že velice těžce se může interpretovat nějaký vztah ve kterém se utlačují chudí, nebo se nevšímá marginalizovaných jako vztah realizující spásu.

Když se ale vrátíme k původní otázce, kritickým problémem byl vztah lidské svobody a Boží přítomnosti v podobě nabídky spásy. Rahner se tedy ptá na podmínky pro možnost přijetí této nabídky člověkem tak, aby byla zachována reálná lidská svoboda a zároveň, aby tuto nabídku vůbec bylo možné přijat. Bez zacházení do podrobností Rahnerovi teologie se pro teď spokojíme s vysvětlením, že existuje jistý typ strukturální milosti, nazvěme to nyní jistý interní kompas, který umožní dívat se na svět jistým způsobem, který umožní člověku vůbec přijat nabízený dar spásy. Když mluvím o daru, myslím tím to, že nemůžeme v křesťanství dosáhnout spásy vlastním úsilím, sebeoptimalizací, dobrými skutky. Nedá se vyrobit, není ani završením lidské snahy, i když tato významným dílem přispívá k její realizaci. To rozhodující bylo již uskutečněno díky Velikonočním událostem Ježíše Krista. Spása v křesťanství je tedy Boží sebesdělení, dar, který člověk může, ale nemusí přijmout. Tedy, klíčovou roli hraje naše svoboda, a rozhodnutí, které děláme v naší osobní historii. Jsme svědky nutnosti jistého balancování: na jednou stranu je potřeba uvědomit si, že spása se nedá vyrobit, ani zasloužit, ani v plné míře realizovat, na druhou stranu neznamená to nečinnost a pasivní čekání na něco po smrti, protože přijetí nabízeného daru spásy se projeví právě tím, že člověk se snaží konat tak, jak konal Ježíš, který je paradigmatem, vzorem pro život každého člověka.

Rahner tvrdí, že v konečném důsledku, nejhlubší vlastnost lidské svobody jako takové je, že člověk ji nemůže uchopit a pochopit jako celek. V biblické literatuře se ekvivalentně říká, že jenom Bůh zná srdce člověka, tj. i když si někdy myslíme, že někoho výborně známe a už nás nic nemůže překvapit, zůstává vždy principiální neznalost jeho hlubokých vnitřních motivací a okolností. A stejně tak i na úrovni historie země, či světa. Křesťan by měl být na jednu stranu do jisté míry skeptický vůči událostem historie – skeptický ve smyslu, že to, co se děje, nemá absolutní hodnotu a že vlastně neví s jistotou, relevanci jednotlivých událostí pro spásu. Existují strašné příklady v lidské historii, které přesto pro některé jednotlivce mohou být momenty spásy. No a na druhou stranu, křesťan nemá být pasivní pesimista, který čekajíc na něco, co přijde jenom kritizuje, ale má se aktivně angažovat v prospěch spravedlnosti a pomoct tak realizovat konstrukci Božího království, pamatujíc ale, že toto nikdy na zemi nebude dokončeno.

Milí posluchači, když tedy v evangeliu na dnešní den od svatého Matouše slyšíme, že Ježíš říká svým učedníkům ať nemají strach, protože jsou cennější než vrabci a že mají spočtené vlasy na hlavě, můžeme toto chápat ve světle právě řečeného. Přeji nám všem velkou radost z toho, že Bůh se o nás stará a záleží mu na nás, ale zároveň abychom byli vědomí, že tato starostlivost a péče nemá vést k pasivitě a nic nedělání, ale naopak, k usilovnému budování Božího království tady na zemi.

Samuel Prívara je jezuitský kněz, farní vikář Akademické farnosti Praha.

10. července 2021, 12:08