Vchod do Vatikánských muzeí s erbem papeže Pia XI. Vchod do Vatikánských muzeí s erbem papeže Pia XI. 

Počátky Vatikánských muzeí

Psalo se 14. ledna 1506. Na pahorku nad Koloseem, zvaným Colle Oppio, kde kdysi stával Neronův zlatý dům, později srovnaný se zemí a zahlazený stejně jako vzpomínka na neblaze proslulého císaře, nezůstalo už téměř nic ani z monumentálních lázní, vybudovaných  na začátku 2. století císařem Trajánem. Rozkládaly se tam vinice, které o něco víc než rok dříve zakoupil římský aristokrat Felice de Fredis od sester sv. Kateřiny Sienské. Při sezonních pracích narazili jeho vinaři na překážku, která se ukázala být nejsenzačnějším objevem své doby. V téměř dokonale zachované skulptuře rozpoznali humanisté sousoší Láokoónta a jeho synů, které Plinius starší už v prvním století znal z Titova paláce a popsal jej jako nejkrásnější dílo antiky.

Sousoší Láokoónta a jeho synů
Sousoší Láokoónta a jeho synů

Papež Julius II. neváhal a vyměnil Láokoónta za důchody z mýtného u Lateránské brány (Porta S. Giovanni). Sousoší bylo převezeno na nádvoří vatikánského Belvederu a proudy návštěvníků nebraly konce. Před očima Římanů ožíval příběh kněze, který marně varoval občany Tróje před přijetím dřevěného koně z rukou nepřátel, jak Virgilius vylíčil v Eneidě (II, 46-49). Bohyně Athéna neprominula větci jeho dalekozraká slova a seslala na Láokoónta a jeho syny Antifanta a Tymbrea  dva velké mořské hady. Právě okamžik marného souboje trojice postav se smrtonosnými plazy zachytili rhodští sochaři Agesander, Athenodoros a Polydorus v prvním století před Kristem, alespoň podle Pliniovy atribuce. Někteří badatelé se dnes přikládnějí spíše k tezi, že jde o římskou kopii podle helénského originálu. To však nic nemění na skutečnosti, že Láokoón se stal základem papežské sbírky antických soch. Na počin Julia II., hrdého na svůj původ z rodu zakladatelů Věčného města, gens Iulia, odvozujícího svůj původ od Iula, totiž Ascania, syna Aeneova, navázali další renesanční papežové z rodu Medicejských – Lev X. a Klement VII. - a jejich další nástupci. Z vatikánského Nádvoří soch se napříště stala povinná etapa všech význačnějších návštěvníků Říma a umělců.

Přestože smysl pro dědictví antiky se v následujících desetiletích nevytratil a mnoho sochařů a malířů nepřestávalo soutěžit s dávnými mistry, jejichž díla byla k vidění ve šlechtických sbírkách, a teoretizovat o významu jejich dědictví, na zrození muzea v moderním smyslu slova musíme počkat do 18. století.

Papež Klement XI. Albani (na Petrově stolci v letech 1700-1721) obrací pozornost k restaurování slavných soch a podporuje využívání antických pamětihodností k intepretaci řeckých a latinských rukopisů uložených ve Vatikánské knihovně. Již papež Sixtus IV. věnoval římskému lidu symbolicky významný soubor antických bronzů a Pavel V. (v polovině 16. století) v rámci rigorismu katolické reformace odstěhoval z Vatikánu na Kapitol velký soubor „pohanských soch“, k otevření prvního veřejného muzea na světě dochází v roce 1734, za Klementa XII. (1730-1040) a dostává název podle svého místa: Museo Capitolino – Kapitolské muzeum.

Papežský stát se brzy stal vzorem pro muzeologii na celém světě. Jako první přijal zákon na ochranu uměleckého dědictví. "Bylo to období sktuečné archeologické horečky, kterou podnítily objevy římských měst pohřbených výbuchem Vesuvu v roce 79 n. l. V roce 1709 byly v Neapolském království nalezeny ruiny divadla ve starověkém Herkulaneu, které bylo od roku 1738 předmětem vykopávek řízených přímo korunou. A v roce 1748 začaly vykopávky v Pompejích." - vysvětluje Claudia Valeri, asistentka kurátora oddělení řeckých a římských starožitností Vatikánských muzeí.

V roce 1763 byl jmenován Komisařem pro římské starožitosti Johann Joachim Winckelmann. Pobýval tehdy ve Věčném městě již třináct let pod patronátem kardinála Alessandra Albaniho a byl vyhledávaným průvodcem šlechticů podnikajících tzv. Grand Tour, cestu po vyznamných dvorech pro vzdělání urozeného kavalíra nezbytnou. Přítomnost tohoto německého badatele, otce archeologie a moderních dějin umění, zanechala ve Vatikánu nesmazatelnou stopu. "Poklad antiky" již nebyl vnímán pouze z hlediska estetické hodnoty, ale jako dokument pro pochopení a rekonstrukci dějin. Winckelmann pranýřoval ty, kdo o dědictví antiky mluví „slepě“ jen na základě knih. Studium památek podle skutečnosti považoval za naprosto zásadní a odtud se odvíjelo také jeho úsilí zachránit co největší množství starožitností, po celá staletí devastovaných a rozkrádaných.

V roce 1769 nastupuje na papežský trůn františkán Klement XIV. (1769-1774),  který s cílem zabránit  rozptýlení a prodeji římských starožitností do zahraničí, zahájil za pomoci svého pokladníka a nástupce, tehdejšího kardinála Gian Angela Braschiho, výstavbu druhého římského veřejného muzea v Pavilónu Belvederu (Palazzetto del Belvedere), který nechal na konci 15. století postavit Inocenc VIII. Do nového „Muzea Klementina“ se vstupuje z Apoštolského paláce Bramanteho východním křídlem. Optické deformace oblouků mají zakrýt přechody od renesanční architektury k architektuře 18. století a neméně scénograficky působí Galerie soch s lodžií vyzdobenou Pinturicchiem a otevírající se do římské krajiny směrem k Monte Mariu nebo osmiboký rozvrh nádvoří, kde jsou v nikách umístěny nejvzácnější antické sochy, včetně Láokoónta.

Na dílo Klementa XIV. navázal jeho nástupce, zvolený v roce 1775, Pius VI. Braschi. Jeho význam pro rozvoj vatikánských muzejí je zásadní a novátorský: podporoval archeologické vykopávky, shromažďoval nálezy do své sbírky a zadal architektovi Michelangelu Simonettimu stavbu nové budovy pro antické exponáty. V jejím rozvrhu se nechával inspirovat nejvzácnějšími pamětihodnostmi, vysvětluje Claudia Valeri. V Kruhovém sálu (Sala Rotonda) se inspiroval Panteonem a mozaikovou podlahou z Otricoli, Sál nad řeckým křížem byl navržen pro porfyrové sarkofágy svaté Heleny a Konstancie; Sál Múz byl určen pro soubor soch z Tivoli a vyzdoben freskami Tommasa Concy s cyklem inspirovaným Parnasem, oslavou umění a filozofie. Muzeum, nazvané podle svých zakladatelů Museo Pio Clementino již není přístupné pouze z Apoštolského paláce, nýbrž z Vatikánských zahrad, díky elegantnímu schodišti, spojujícímu nové budovy s křídlem Belvederu.

Těžko hledat konkurenci k přehlídce více než 1600 děl přechovávaných v tomto muzeu. Pohled na Apollóna Belvedérského dodnes uchvacuje návštěvníky, kteří v něm - podobně jako Winckelmann před třemi sty lety - přicházejí obdivovat nejvyšší ideál antického umění.

Připravili Johana Bronková a Paolo Ondarza

23. července 2021, 11:49