Co vypovídá Vatikánská knihovna o pronásledování křesťanů v Japonsku?
Tento archivní fond obsahuje klíčové informace k pochopení dějin japonského křesťanství od 17. do poloviny 19. století.
Mario Marega (1902-1978) byl salesiánský misionář, který ve třicátých letech minulého století shromáždil dokumenty, vypovídající o pronásledování křesťanů, jež začalo na konci 16. století a pokračovalo po dalších dvě stě padesát let. „Maregovy dokumenty“ dokládají zejména zevrubnou kontrolu obyvatelstva ve městě Usuki (prefektura Óita) na jihojaponském ostrově Kjúšú. V roce 1953 zmíněný italský misionář svůj nález doručil do Vatikánské knihovny, kde ovšem jedenadvacet balíků leželo bez povšimnutí až do „znovuobjevení“ v březnu 2011, díky kterému vyšel najevo jejich cenný obsah. O necelé dva roky později navázala Vatikánská knihovna spolupráci s různými japonskými institucemi, které koordinuje Národní institut pro humanitní studia (National Institute for Humanities, Nihu), a zahájila práci s Maregovým fondem.
Skrytí japonští křesťané a jejich potomci po dvě a půl století pronásledování samozřejmě nemohli uchovávat jakékoli předměty či dokumenty, které by zjevně odkazovaly k jejich víře. To však nezabránilo rozvoji pečlivého a skutečně mimořádného ústního předávání, píše prefekt Vatikánské knihovny v deníku Svatého stolce (L´Osservatore Romano, 23.10.2019). Navzdory tomu Vatikánská knihovna překvapivě uchovává jeden písemný dokument z této doby (Brog.Cin.520). Jde o list, který v japonštině adresoval různým křesťanským společenstvím na souostroví o. Diego de San Francisco, představený františkánské komunity v Japonsku. Jeho nepochybně křesťanský obsah potvrzuje ještě symbol kříže v záhlaví. List ukrývala po celou dobu pronásledování (od roku 1628 do roku 1886) jedna rodina ve městě Sendai (které bylo před osmi lety silně poničeno zemětřesením a vlnou tsunami). Poté jej do Říma zaslal apoštolský vikář severního Japonska, mons. Pierre-Marie Osouf (1829-1906).
Autor listu, otec Diego, si v Japonsku prošel strastiplným vězněním a posléze žil v utajení. Vzhledem k tomu, že v té době v zemi nebyl žádný biskup, františkánští kněží udíleli věřícím svátost biřmování, aby je posílili v čase pronásledování. Právě tohoto aspektu se jeho dopis týká – misionáři z Tovaryšstva Ježíšova totiž františkánům vytýkali, že nemají oprávnění k udílení této svátosti a informovali o tom příslušné věřící, čímž přirozeně vyvolali konflikt v jejich svědomí. Z toho důvodu se františkánský provinciál roku 1627 vydal na nebezpečnou cestu, aby křesťany na různých místech uklidnil, a o rok později připojil rovněž uchovaný dopis. Ačkoli v jeho úvodu se nedokáže ubránit polemickému tónu, kterým hájí vlastní řeholní rodinu proti jezuitům, celkově z listu vyzařuje touha po vzájemném respektu mezi všemi zúčastněnými a úsilí o skutečně křesťanskou jednotu. „Jako kněží máme všichni tutéž důstojnost“, píše tento františkán. „Všichni bez rozdílu nasazujeme svůj život a snášíme námahu všeho druhu, abychom vás naučili evangeliu. Nepřijeli jsme z takové dálky, protože jsme doma neměli co jíst, anebo jsme se tu chtěli rozptýlit či pobavit. Možná již zítra nás mohou zatknout a upálit, nevíme o tom nic. Uvažte tedy dobře tyto důvody“, vyzývá misionář japonské křesťany, „a již nesmýšlejte špatně ani o kněžích z Tovaryšstva Ježíšova ani o kněžích sv. Františka, všichni jsou totiž učedníky Ježíše Krista. Co se týče hádek a zpochybňování, které se mezi vámi vyskytuje, mějte na paměti, že jde o ďáblovu lest, jíž chce zabránit dobru. Raději naslouchejte tomu, co vám říká Bůh: Buďte jednotní a vaše jednota ať je znamením, podle něhož se rozpoznají Kristovi učedníci“, připomíná františkánský misionář japonským křesťanům v dobách pronásledování.
(jag)