Hledejte

Vatican News
Logo nadcházející biskupské synody Logo nadcházející biskupské synody 

Synodu o Amazonii předjímá encyklika Pia X.

Když papež František vyhlašoval synodu o Amazonii, měl jistě na mysli rovněž encykliku, kterou před stoletím jeho předchůdce sv. Pius X. věnoval americkým domorodcům a v níž pranýřoval veškerá zvěrstva, která se na nich dějí.

Jde o Lacrimabili statu, datovanou 7. červnem 1912. V krátkém, leč zcela jasném textu – vůbec prvním, který jakýkoli papež cele zaměřil na jihoamerickou domorodou populaci – papež Sarto s hrůzou píše o „krutostech a zločinech, hanebnostech a ničemnostech“ páchaných na tamním obyvatelstvu, o „obchodování“ s ním, a to též na úkor žen a dětí, které využívá skutečnosti, že mnozí z těchto lidí dosud žijí ve „vzdálených a nedostupných“ krajích. Pius X. přiznává, že zprvu nechtěl věřit takovým hlasům, avšak svědectví misionářů, apoštolských delegátů a „plně důvěryhodných osob“ ho zbavila veškerých pochybností. S hořkostí proto konstatuje, že „žalostný stav indios v Jižní Americe“, jak ho v bule Immensa pastorum popsal Benedikt XIV. (1741), nadále trvá a že mnohé politováníhodné okolnosti se dosud nezměnily.

Kdo však byli zmínění důvěryhodní svědkové, kteří přiměli Pia X. k sepsání dokumentu, předjímajícího nadcházející biskupskou synodu? Dnes víme, že jedním ze zdrojů, kterému možná nejvíce dopřál sluchu, byl misionář Giovanni Genocchi (1860-1926), známý především svými sympatiemi k modernismu. Genocchi byl jednou z významných postav tehdejší církve a přestože Pius X. neprojevoval přílišnou ochotu k jeho modernizujícím názorům, nikdy mu neodepřel důvěru. A mezi delikátními úlohami, které mu svěřil, byla rovněž inspekce amazonských oblastí, aby pak mohl z první ruky informovat Svatý stolec o tamním dění. Genocchi byl misionář znalý jazyků a uvyklý cestování po nepřístupných oblastech. Na inspekci se vydal dvakrát mezi lety 1911 až 1913, přičemž encyklika, již přímo inspiroval, se objevila po první cestě. V italštině nyní vycházejí všechny zprávy, které misionář zasílal Svatému stolci, zejména pak tehdejšímu státnímu sekretáři Rafaelovi Merrymu del Val (Per gl´Indi del Sudamerica. Missione pontificia di studio, a cura di Mario L. Grignani, Edizioni di storia e letteratura). Odkazují zejména k zastávkám v Iquitos v severovýchodním Peru, které Genocchi popisuje jako „divokou či polodivokou zemi“, a k brazilskému Manaus. Do obou lokalit se papežský vyslanec dostal po nekonečných plavbách na jihoamerických řekách. To, co kolem nich viděl a o čem napsal do Říma, přivedlo papeže k okamžité obžalobě. S místním klérem, píše Genocchi, moc nelze počítat, protože ho ponejvíc tvoří obchodníci s otroky, pijáci a klerici žijící v konkubinátě. Totéž platí o církevní struktuře, zatížené státním patronátem, který americké republiky zdědily ze španělského a portugalského období. Důvěryhodné svědectví vydávali jedině misionáři, kterých ovšem bylo málo a navíc často trpěli nemocemi, vzhledem k nemilosrdné malárii a žluté zimnici. Proti trvalé zvůli na domorodém obyvatelstvu zasahovaly výlučně britské diplomatické úřady, a proto Genocchi navrhuje vyslání britských (a zvláště irských) misionářů, kteří si dokázali získat respekt.

Životní podmínky domorodých obyvatel skutečně byly žalostné, jak Pius X. vepsal do titulu své encykliky. V Argentině, kde se Genocchi vylodil, s rozpaky zjišťuje, že „o Indiánech nikdo nechce mluvit a panuje jediné přání – aby už bezezbytku a co nejrychleji zmizeli“. V Chile si „vojáci krátí čas střelbou do indios“ a nejsou tak daleko časy, kdy se „za mužskou indiánskou hlavu platila libra a za ženskou pět šilinků“. V Peru se na „nebohé indios pořádají skutečné hony a razie, jsou svazováni do řetězů, tyranizováni, masakrováni, a to někdy z čiré podlosti“, pokračuje papežský informátor a dodává: „Cizinci, především misionáři, nejsou vítáni, protože vidí, co by vidět neměli. Neuvěřitelná je lhostejnost, s jakou se kupují a prodávají mladí indios, častokrát podvodně a násilně pochytaní, za hojného krveprolití“. O vládních úřadech si Genocchi nedělá přílišné iluze: mlčí, vše kryjí a samy se obohacují. Papežův inspektor tudíž vřele doporučuje zakládání nových misií, ovšem naléhá na jejich ochranu a zaručení pomoci. Jinak totiž nemají smysl v místech, kde zaslechl, že by se s „misionáři mělo nakládat jako se zločinci, protože Indiány vzdělávají, a tak připravují kolonizátory o tažnou zvěř“. V brazilském Belému „je zotročování indios krutě barbarské“, referuje dále Genocchi. „Jejich prodej, koupě a odchyt nejsou považovány za větší provinění než pašování zboží v Evropě“, píše.

Otroctví sice bylo v Brazílii oficiálně zrušeno o tři desetiletí dříve, avšak v Manaus pokračovalo a nechybělo při něm mučení. „Znásilňování indiánských dívek je zcela normální“, poznamenává misionář, „protože jejich majitel je soudcem, který nepřipouští odvolání“. A když se někdo pokusí o útěk? Je lepší nevyslovit, co se mu stane, dodává. V obrovské Amazonii je „vše dovoleno“, zákony neexistují, „trh s lidským masem denně probíhá“ a „indiánské otrokyně se musí podvolit chlípné a nenasytné zvůli“. Genocchi to vše viděl, zapsal a sdělil v Římě, což vedlo otřeseného Pia X. k sepsání encykliky. Od té doby uběhlo sto let, avšak jestliže první latinskoamerický papež považuje za nutné svolání synody o Amazonii, znamená to, že je zapotřebí další obžaloby. Trvá totiž násilí na přírodě a jejím jedinečném bohatství, ovšem nejenom na ní.

Z listu Avvenire (21.9.2019) přeložila Jana Gruberová

24. září 2019, 15:05