Audience Mezinárodní teologické komise u papeže Františka 30. 11. 2018 Audience Mezinárodní teologické komise u papeže Františka 30. 11. 2018 

Náboženská svoboda pro dobro všech – nový dokument Mezinárodní teologické komise

Mezinárodní teologická komise dnes zveřejnila rozsáhlou studii na téma: „Náboženská svoboda pro dobro všech. Teologický přístup k výzvám současnosti“.

Johana Bronková - Vatikán

Dokument shrnuje čtyřletou práci skupiny teologů, kteří představují problematiku chápání náboženské svobody v katolické církvi a přelom, který nastoupil s koncilní deklarací Dignitatis Humanae. Tato deklarace mluví o čtyřech důvodech, ukazujících náboženskou svobodu jako právo zakotvené v důstojnosti lidské osoby. Prvním je celistvost člověka, díky níž není možné oddělit vnitřní svobodu od jejích veřejných projevů. Druhým je člověku uložená povinnost hledat pravdu. Právě náboženská svoboda zůstává podmínkou hledání pravdy hodné člověka, aniž by jej zbavovala jeho společenských vazeb, neboť – jak čteme v úvodu Dignitatis Humanae – „pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně“ (DH 1c). Třetím důvodem je podle koncilní deklarace přirozenost člověka, který je homo religiosus, tedy náboženský ze své podstaty, a proto občanské a politické autority nemají právo zasahovat do sféry osobní náboženské svobody ani do jejích veřejných projevů, pokud nenarušují spravedlivý řád (srov. DH 1, 2, 5). Čtvrtý bod se týká lidských, občanských a právních limitů náboženské svobody, založených na principu obecného dobra.

Náboženská svoboda jako základ dalších svobod

Učení koncilní deklarace rozvinulo magisterium posledních tří papežů. Jan Pavel II. ukazuje, že náboženská svoboda není jednou ze svobod mezi jinými. Považuje ji za základ všech dalších svobod, jakožto nezcizitelný nárok kladený důstojností každého člověka. Jako taková je také garentem všech dalších svobod, zajišťujících  společné dobro lidí a národů (encyklika Redemptoris missio, 7. 12. 1990, č. 30). Benedikt XVI. v poselství k Mezinárodnímu dni míru v roce 2011 tuto ideu náboženské svobody dále precizuje, když ukazuje, že nejde o právo vyhrazené pouze věřícím, nýbrž o právo všech, jež je syntézou a vyvrcholením dalších základních práv. Pokud je totiž ctěna všemi, je znamením politické a právní civilizace zaštiťující integrální lidský rozvoj, podporuje spravedlnost, jednotu a mír lidské rodiny, hledání pravdy zakotvené v Bohu, v etických a duchovních, univerzálních a sídlených hodnotách, a konečně podněcuje společenský dialog ve prospěch společného dobra. Papež Benedikt XVI. proto vybízel k pozitivně koncipované laickosti státních institucí, která by podporovala náboženskou výchovu, jako privilegovanou cestu vzájemného poznání mezi lidmi.

Papež František v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium zdůrazňuje, že náboženská svoboda není nástrojem k zachování určité „subkultury“, jak to sugerují některé sekulární teorie, nýbrž základní zárukou každé další svobody, obranou proti totalitarismům a rozhodujícím přínosem pro lidské bratrství.

Problematičnost morální neutrality státu

V návaznosti na učení posledních papežů dokument poukazuje na antropologické základy náboženské svobody, její individuální, ale také společenský rozměr. Zvláštní kapitola se věnuje vztahu státu k náboženské svobodě. Všímá si zejména liberální redukce náboženské svobody tam, kde se koncept rovnosti občanů před zákonem přenesl do oblasti etiky a kultury. „Na základě tohoto rozšíření pojmu se pouhá možnost, že by odlišné morální nebo jiné hodnocení kulturních praktik mohlo být nadřazenější ostatním nebo přispívat k obecnému dobru větší měrou než jiné, stala téměř kontroverzní politickou otázkou, čteme v dokumentu. Podle této ideje neutrality musí být celá oblast lidské morálky a sociálního vědění demokratizovaná. (č. 62)“  Tato rovnostářská a antihodnotící ideologie má za následek kulturní vyprázdněnost a nemůže nevyvolávat obavy, konstatuje vatikánský dokument. Pokud totiž stát přistoupí na tuto „morální neutralitu“ a následně začne „kontrolovat oblast veškerých lidských úsudků, začíná nabývat povahu státu autoritářského po etické stránce“.

Křesťanské mučednictví jako nejzazší dosvědčení náboženské svobody

Dokument poukazuje také na pozivitní vliv náboženské svobody na pokojné soužití, oceňuje význam konkrétního a konstruktivního mezináboženského dialogu, aniž by popíral napětí, do nichž může individuální svědomí přivádět úsilí o věrnost svému náboženskému krédu. Schopnost udržet pohromadě péči o integritu společné víry, úctu ke konfliktu svédomí a úsilí o zachování sociálního míru vyžaduje osobní dozrálost a moudrost, o niž je třeba prosit jako o milost a dar shůry, čteme v dokumentu. Nechybí v něm ani zmínka o křesťanském mučednictví, označeném za „svrchované nenásilné svědectví věrnosti své víře“, v situaci, kdy se stala předmětem nenávisti, zastrašování a pronásledování. Mučedníci „zrušili ducha pomsty a násilí silou odpuštění, lásky a bratrství. A tímto způsobem učinili pro všechny zřejmou velikost náboženské svobody jako zárodku kultury svobody a spravedlnosti.“ Křesťanské mučednictví ukazuje světu, co se děje, když je náboženská svoboda ohrožována a zabíjena: „Mučednictví je svědectvím víry, která zůstává věrná sobě samé a zároveň až dokonce odmítá pomstu a vraždu,“ vysvětluje dokument a upřesňuje, že takovéto mučednictví nemá zhola nic společného se sebevrahy vraždícími v Božím jménu (č. 82).

Zakotvenost náboženské svobody v úctě k důstojnosti člověka a k jeho svědomí

Závěrečné pasáže pak konfrontují náboženskou svobodu s nárokem evangelizace. „Náboženská svoboda může být skutečně zaručena jedině na horizontu humanistické vize otevřené spolupráci a soužití, hluboce zakotvené v úctě k důstojnosti člověka a svobodě svědomí (č. 75)“, konstatuje dokument Mezinárodní teologické komise. Varuje před veškerým přizpůsobováním náboženství různým formám světské moci jako před trvalým pokušením a rizikem. Církev totiž musí zkoumat sama sebe a hledat „cestu pravé adorace Boha v duchu a pravdě (Jan 4, 23)".

Mezinárodní teologická komise má v církvi poradenský status. Její dokument tedy není součástí magisteria, ačkoli byl potvrzen jejím předsedou, jímž je z úřadu prefekt Kongregace pro nauku víry, a jeho vydání schválil papež František.

25. dubna 2019, 16:58