Hledejte

Vatican News
Pope Francis Otec Cantalamessa 22. března 2019.  (ANSA)

Cantalamessa: Víme, co se děje na konci světa, ale nevíme, co hýbe naším srdcem

Italský kapucín, otec Raniero Cantalamessa, pronesl včera k papeži a jeho spolupracovníkům z římské kurie druhé z cyklu postních kázání.

Jejich letošním tématem je výzva „Vejdi do sebe!“ převzatá ze spisu sv. Augustina „O pravém náboženství“: „In teipsum redi. In interiore homine habitat veritas - Vejdi do sebe. Ve vnitřním člověku přebývá Pravda.“ (De vera religione 39.72).

Ježíš je čtyřicet dní na poušti, kam se za ním máme vydat – řekl otec Cantalamessa. Ne všichni můžeme jít ven na poušť, ale všichni se můžeme úteci do nitra, kterým je naše srdce. V nitru člověka přebývá Kristus, jak nám řekl sv. Augustin.

Často jsme však podobní Zacheovi a hledáme Ježíše venku, na ulicích a  v zástupech. A Ježíš nás jako Zachea zve, abychom s Ním vešli do svého domu, do svého srdce, kde se s námi touží setkat.

Niternost je hodnota, která je v krizi – pokračoval papežský kazatel. Vnitřní život, který byl kdysi téměř synonymem duchovního života je nyní nahlížen podezřívavě. Existují dokonce slovníky spirituality, které slova „niternost“ a „usebranost“ buďzcela opomíjejí anebo o nich tvrdí, že se v Bibli nevyskytují, jsou prý výrazem platonismu a vedou k subjektivismu.

Některé příčiny této krize jsou starobylé a patří k samotné naší přirozenosti. Skutečnost, že jsme tvořeni tělem a duchem, působí, že jsme jako nakloněná rovina, směřujeme ven, k tomu, co je viditelné a mnohotvárné. Jako vesmír po počátečním slavném Big bangu jsme také v expanzi a vzdalujeme se od středu. »Oko se nenasytí díváním, ani ucho se nenaplní posloucháním«, říká Písmo (Kaz 1,8). Jsme neustále na odchodu prostřednictvím oněch pěti bran či oken svých tělesných smyslů.“

Jiné příčiny – pokračoval otec Cantalamessa - jsou specifičtější a aktuální. Jedna má povahu „sociální“, což je zajisté pozitivní hodnota naší doby, ale nemá-li protiváhu, může vést k vnějškovosti a k odosobnění člověka. V zesvětštělé a laicizované kultuře naší doby byla role křesťanské niternosti nahrazena psychologií a psychoanalýzou, poukazující k subjektivnímu nevědomí, které však nemá žádný vztah k Bohu.

Na církevním poli přispělo koncilní pojetí církve věnující se světu k tomu, že starobylý ideál útěku ze světa byl někdy nahrazován ideálem útěku do světa. Opuštění niternosti a projekce do vnějškovosti je jeden z nejnebezpečnějších aspektů sekularizace. Došlo dokonce k pokusu ospravedlnit teologicky tento směr, který přijal jméno teologie smrti Boha. V 70. letech minulého století se říkalo, že sám Bůh nám dal příklad Svým vtělením, ve kterém se zřekl sebe, vyšel ze své trinitární interiority, zesvětštěl, rozpustil se v profánnosti a stal se Bohem, který je „bez sebe“.“

Jako vždycky, když je v krizi nějaká tradiční křesťanská hodnota – pokračoval papežský kazatel – je nezbytné odpovědět rekapitulací, tedy uchopit věci v jejich principu a znovu přivést k naplnění. Jinými slovy je třeba začít od Božího Slova a v Jeho světle znovu objevit tento vitální a nepomíjivý prvek v samotné tradici a oprostit od jeho přechodných nánosů. A to byla také metoda, které se držel Druhý vatikánský koncil.

Je to typ náboženské reformy, kterou uskutečnil Ježíš. Kdo zkoumá Ježíšovu činnost a Jeho slova bez dogmatických obav, z hlediska dějin náboženství, zaznamená především, že obnovil židovskou religiozitu, která se ocitla na mělčině ritualismu a legalismu, a znovu postavil do jejího středu vnitřní a živý vztah k Bohu. Neúnavně odkazuje ke „skrytosti“ a k „srdci“, kde dochází ke kontaktu s Bohem, s Jeho živou vůlí, jež propůjčuje hodnotu každému skutku (srov. Mt 15,10). Novozákonní odkaz k niternosti dostal absolutně netušený význam v nauce o přebývání Boha - Otce, Syna i Ducha svatého – v srdci člověka. »Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek« (srov. Jan 14,17.23; Řím 5,5; Gal 4,6), tedy v srdci.“

Postupem doby – pokračoval otec Cantalamessa - bylo biblické pojetí křesťanské niternosti poněkud zatemněno, což přispělo ke krizi, o níž je řeč. Určité proudy spirituality zaclonily objektivní charakter této niternosti, mluvily o sestupu na „dno duše“ skrze sebepozorování (introspekci), avšak nerozlišovaly, zda je tímto „dnem“ Bůh anebo lidské já - nebo hůře - panteistická fúze obojího.

„V posledních stoletích převládla metoda nad obsahem křesťanské niternosti, která byla nezřídka redukována na jistý druh techniky koncentrace a meditace na úkor setkání s Kristem, který žije  v srdci. Přesto však žádné době nechyběly překrásné realizace křesťanské niternosti. Svatá karmelitka, Alžběta od Trojice se pohybuje v této objektivní niternosti, když píše: »Nalezla jsem na ráj na zemi, protože rájem je Bůh a Bůh je v mém srdci« (List 122).“

Proč je tolik naléhavé mluvit znovu o niternosti a objevit znovu její chuť? – tázal se dále papežský kazatel.

Žijeme v civilizaci zcela vykloněné ven. V duchovní oblasti dochází k tomu, co se děje v té fyzikální. Člověk posílá kosmické sondy na kraj sluneční soustavy, fotografuje vzdálené planety, ale přitom neví, že se pár tisíc metrů pod ním hýbe zemská kůra a nedokáže předvídat zemětřesení a sopečné erupce. I my se dnes v přímém přenosu dozvídáme, co se děje na druhém konci světa, ale nevíme, co hýbe naším srdcem.“

Únik a zábava jsou klíčovými pojmy dneška – pokračoval otec Cantalamessa. Zábava byla institucionalizována. Mlčení vyvolává strach. Nelze žít, pracovat, studovat bez nějakého doprovodného hlasu či hudby. Je to jakýsi horror vacui – děs před prázdnotou - který nás nutí nechat se stále omračovat.

Je třeba se rozhodně postavit proti tomuto vyprazdňování. [...] Niternost je cesta autentického  života. Dnes se hodně mluví o autenticitě, z níž se stává kriterium zdařilého života. Možná nejznámější filosof minulého století, Martin Heidegger, kladl tento pojem do středu svého systému. Pravou autenticitu však křesťan dosáhne jedině tváří v tvář Bohu.“

V podobenství o marnotratném synovi označuje Ježíš moment obrácení tohoto neúspěšného pasáčka vepřů výrazem „šel do sebe“ (Lk 15,17). Všechno ostatní, lítost a návrat k Otci pak následovalo.

Netřeba se nechat klamat obvyklou námitkou, že Bůh je venku, v bratřích, v chudých, v boji za spravedlnost. Ano, nachází se v eucharistii, která je mimo nás, a ve slovu Božím – to vše je pravda. Avšak kde jinde než v srdci se opravdu setkáváš se svým bratrem, s chudým? Potkáváš-li jej jenom navenek, nepotkáváš osobu, nýbrž objekt. Kde jinde potkáváš Ježíše, ne-li ve víře, tedy v sobě? Opravdové mezilidské setkání může nastat pouze mezi dvěma svobodami, tedy dvěma niternostmi. Je tedy omylem myslet si, že důraz na niternost poškozuje konkrétní skutkové nasazení pro království a spravedlnost; myslet si, že primát úmyslu poškozuje skutek. Niternost se nestaví proti  činnosti, nýbrž proti určitému způsobu jednání. Aniž bychom tedy důležitost jednat kvůli Bohu jakkoli umenšovali, niternost takovéto jednání zakládá a chrání.“

Řekl mimo jiné otec Cantalamessa v druhém postním kázání pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie.

 

(mig)

23. března 2019, 19:33