Sochař Radovan Živný: Dovolili jsme si přispět naší troškou písku

Johana Bronková - Vatikán

Betlémská scéna je dlouhá 16 m a ve střední části 5 m vysoká. Pracují na ní tři sochaři Holanďanka Susanne Ruseler, Rus Ilja Filimoncev a Radovan Živný z České republiky. Požádali jsme tohoto rodáka ze Žďáru nad Sázavou o rozhovor přímo „v sochařské dílně“, která vyrostla uprostřed Náměstí Svatého Petra.

Každý materiál zadává sochaři určitý formát, který omezuje i inspiruje. Jak se taková socha z písku dělá?

Použili jsme tady klasický postup. Technický tým, který přijel na náměstí už dávno před námi kompaktoval písek do dřevěných forem, tak jak to děláme běžně. To znamená: připraví se šaluňk, do toho se pak vrstva po vrstvě uloží písek s vodou a utahuje se to mašinama na chodník. Tenhle proces se opakuje až do požadované výšky, v tomto případě 5 metrů. Když mi výtvarníci přijedeme na místo, tak na nás už čeká pyramida s napěchovaným pískem uvnitř. Takže my už jenom odšalujeme dřevěné bednění a uvnitř je napěchovaný písek, relativně tvrdý blok, který je ideální k sochaření.

Takže se pracuje v podstatě jako v kameni?

Ne tak docela. Ten blok písku, přestože je dobře připravený, je samozřejmě relativně křehký, v tom smyslu tu srovnání s kamenem není. Nicméně co se týče sochařské techniky, je to vlastně zvláštní kombinace skulptivní techniky a modelování. Písková socha je vlastně skulptura a plastika zároveň, protože hlavní tvar skutečně tešeme z bloku písku, nicméně se to dá kombinovat –  často to tak děláme – a písek v různých částech ještě dolepujeme.

Opravy jsou tedy možné.

Opravy jsou do značné míry možné, určitě…

Dokončené dílo, socha, se na závěr nějakým způsobem fixuje?

Ano, většinou sochu po dokončení fixujeme roztokem běžného lepidla Duvilaxu, který se namíchá s vodou a ta socha se tím postříká sprejem. Když tento mix vyschne, vytváří na povrchu skulptury ochranný film a do jisté míry ji chrání před nepřízní počasí.

Jak dlouho asi vydrží za běžných podmínek?

Kdyby na sochu nepršelo a nepůsobila žádná eroze ani v podobě silného větru, tak je socha v interiéru zafixovaná de facto navěky. Tady v konkrétních podnímkách je socha chráněna střechou, takže pokud by nepršelo v kombinaci s nějakým silným větrem, tak ta socha má i tady šanci přežít hodně dlouho.  Hlavním erozním faktorem je především déšť.

Jak vznikal konkrétně tento betlém, kdo vytvořil návrh (bozzetto) a – jestli to není tajemství, protože zdá se, že přísně utajené je tu všechno a my stojíme za dvojitým jutovým obalem –  jak bude výsledek vypadat?

To mohu říct hned - přestože jsme tady v tom dvojitém jutovém pytli. Autorem návrhu je Ilja Filimoncev z Moskvy a pracujeme ve třech: Susanne Russeler z Holandska dělá Klanění pastýřů, já pracuju na Klanění králů. Celek je zarámován do kompozice tří kruhů, což byl nápad našeho zadavatele z Itálie, z Jesola, který jednal s Vatikánem a podařilo se mu tento projekt realizovat. Jak jsme o tom mluvili už dříve (mimo mikrofon, pozn. red.), inspirací těch kruhů byla jedna socha, kterou jsem dělal v minulosti, a ta pracovala s abstraktními tvary elips a kruhů, tehdy tam byl Ježíšek a prorok Izaiáš. Ale jak jste říkala, tak ta geometrie vlastně i nějak koresponduje s Michelangelovou kupolí v pozadí, takže to vychází docela hezky.

Jak se vám pracuje pod obeliskem na Svatopetrském náměstí? Vnímáte nějak své okolí, anebo je vám v podstatě jedno, jestli jste na pláži, v lese nebo uprostřed velkoměsta?

My jsme zvyklí pracovat v podstatě úplně všude, v různých podmínkách. Od pláží, po nákupní centra i na různých náměstích jsme už pracovali, ale Náměstí sv. Petra je z pochopitelných důvodů velice výjímečné. Takže to přináší i jakousi nervozitu, možná z velkého očekávání. Je tady obrovská sledovanost médii. Včera jsme o tom diskutovali – ono je vlastně docela dobře možné, že jde v této chvíli o nejsledovanější projekt na světě. Takže do jisté míry je to také faktor, který tu práci dělá zvláštní. Snažíme se, aby ten výsledek byl co nejlepší, přestože podmínky jsou občas limitující, ať už se jedná o počasí nebo o fakt, že pracujeme na staveništi. Po boku nám tady staví už týden vánoční stromeček, takže samozřejmě bojujeme s hlukem. Když se člověk chce soustředit a leží přitom půl dne na studeném bloku písku, a někdo přitom bouchá do lešení, tak je to přirozeně náročnější. Ale zatím to zvládáme.

Jaký máte osobně vztah k betlémům, už jste zmiňoval, že to není první betlém, který děláte…

Teď máme předvánoční období, takže to je doba pískových betlémů …. tedy samozřejmě nejenom pískových. Je to čas, kdy se většinou vynoří různé zakázky a lidé si přejí mít betlém z písku. Takže těch betlémů jsme během posledních zim udělali po různu větší množství. Ovšem co se týče velikosti a komplexnosti celého projektu, tak tenhle je hodně zvláštní. Je to jeden z největších, na kterých jsem kdy pracoval. A co se týče velikosti, objemu písku, množství sochařů – je určitě daleko největší.

No, já si myslím, že je to patrně první velký sochařský projekt tady na tom náměstí od chvíle, kdy byly osazeny sochy na Berniniho kolonádu. Takže budete mít těch prvenství a nej asi celkem dost.

Samozřejmě jsme moc rádi, že tady na náměstí můžeme pracovat. A to i z historicko-spirituálních, řekněme náboženských důvodů. Vnímáme tu nejen tu spiritualitu, ale také obrovský kus historie. Když se podíváme při práci nalevo napravo, vidíme Berniniho, vidíme Michelangela… Takže – tak nějak symbolicky – jsme si dovolili přispět naší troškou písku do mlýna.