Musíme věřit v Boha, který přesahuje Boha, v něhož věříme
„Honí nás nevyřízené úkoly, nedořešené problémy a požadované odpovědi, ale přitom nám hrozí, že ztratíme ze zřetele anebo odsuneme stranou to jediné evangelní, »čeho je třeba,« (srov. Lk 10,42), totiž náš osobní vztah k Bohu,“
obrátil se v úvodu papežský kazatel ke svým posluchačům. Tématem letošních tří adventních kázání, a jak dodal – „dá-li Bůh, tak také těch postních v příštím roce - bude verš ze 42. Žalmu: »Má duše prahne po Tobě, Bože«. Budeme se snažit činit to, co doporučovala svatá Anděla z Foligna, totiž „společně se usebrat a pohroužit svoji duši do nekonečna, kterým je Bůh“ (Istruzioni III, Ed. Quaracchi 1985, str.474). Dát si ranní koupel víry než začneme pracovní den,“ pokračoval o. Cantalamessa.
„Lidé naší doby s nadšením hledají signály živých bytostí na jiných planetách, což je legitimní a srozumitelné, byť velice nejisté. Málokteří však hledají a studují signály živé Bytosti, jež stvořila svět, vstoupila do něho a jeho dějin, a žije v něm. »V něm žijeme, hýbáme se a jsme« (Sk 17,28) a nevšímáme si toho. Máme mezi sebou Jednoho skutečně Živého, ale odhlížíme od Něho, abychom hledali nějaké hypotetické bytosti, které by i v případě, že by byly objeveny, nemohly vyřešit naše problémy, zvláště problém smrti.“
Bible je protkána texty, které o Bohu říkají, že je živý (srov. Jer 10,10). »Jako že žiji, - praví Bůh prorokovi Ezechielovi - nemám zalíbení ve smrti zlovolníka« (Ez 33,11). Žalmista volá: »Mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnout k živému Bohu« (Žl 84,3). A Ježíš dává u Cesareje Filipovy za pravdu Petrovi, který o něm vyznává, že je »Synem živého Boha« (Mt 16,16).
„Po dlouhé převaze idealismu a triumfu ideje jakožto vrcholu veškeré reality v dobách, jež nám jsou blízké - a stále ještě není za námi - zaznamenala i světská reflexe potřebu návratu k realitě a vyjádřila ho programovým zvoláním: »Zpět k věcem samým!« (Fenomenologická škola Husserla) [...] Musíme tento program aplikovat také na poli víry podle vyjádření sv. Tomáše Akvinského: »Úkon víry věřícího neulpívá na vyjádřeném, ale dosahuje vyjádřené skutečnosti« (ST, II-II, 1,2,2, též KKC, 170).
To znamená – vysvětloval italský kapucín – vrátit se k Bohu živému, takříkajíc podkopat zeď ideje, kterou jsme si o Bohu vytvořili, a rozběhnout se k osobnímu objetí s Bohem. Objevit, že není abstrakcí, nýbrž realitou, a že mezi našimi myšlenkami o Bohu a živým Bohem je stejný rozdíl jako mezi nebem namalovaným na nástropní fresce a nebem skutečným.
Reflexe otce Cantalamessy pak pokračovala výčtem citací různých osobností, které zakusily tento přechod, zejména francouzského publicisty židovského původu André Frossarda (1915-1995), který konvertoval z ateismu a působivě tento přechod popsal. V knize „Bůh je, já jsem ho potkal, je jiný svět“ (Zvon, Praha 1992, str.17-18), popisuje Frossard svůj výchozí stav takto:
„Bůh nebyl. V našem domě nevisel jeho obraz, ani obrazy, které připomínají jeho existenci, obrazy svatých, proroků, biblických postav. Nikdo nám o něm nevyprávěl. [...] Byli jsme naprostí ateisté, kteří se o svůj ateismus ani nestarají. Poslední bojovní antiklerikálové, kteří ještě na veřejných schůzích kázali proti náboženství, nám připadali dojemní a trochu směšní zrovna jako dějepisci, kteří by se snažili vyvracet pohádku o Červené Karkulce.“
Jednoho letního dne – pokračoval o. Cantalamessa – vstoupil Frossard do jistého kostela, kde se konala nějaká pobožnost. Vstoupil tam neplánovaně se svým přítelem Willeminem, který si tam byl něco vyřídit, a co zažil popsal takto:
„Hned na začátku jsou mi vnuknuta slova: duchovní život. Nebyla mi řečena, netvořím je sám, slyším je, jako by byla tiše vyslovena blízko mne někým, kdo vidí, co já ještě nevidím. Jakmile dosáhla poslední slabika této zašeptané předehry břehu mého vědomí, začíná obrácený příval. [...] Jak jej popsat jen slabými slovy?[...] Je to jiný svět, druhý svět tak třpytivý a hutný, že zahání náš svět do prchavých stínů nedokončených snů. Existuje realita, existuje pravda, vidím ji z temného pobřeží, kde jsem dosud zdržován. Existuje řád ve vesmíru a na jeho vrcholku, za tím závojem třpytivé mlhy je skutečnost Boha, skutečnost, která se stala přítomností, skutečnost, která se stala osobou toho, kterého jsem před okamžikem popíral [...] Jeho prudký neodkladný vpád je doprovázen radostí, která není ničím jiným než jásotem zachráněného.“
Když Frossard vyšel z kostela, jeho »přítel zpozoroval, že se s ním něco stalo a zeptal se: „Co ti je?“ – „Jsem katolík,“ a protože jsem se bál, že to není dost jasné - píše Frossard – dodal jsem: „apoštolský a římský“, aby mé vyznání bylo úplné.« (tamt. str. 80-82).
„Co znamená a jak se definuje živý Bůh? Chvíli jsem měl v úmyslu na tuto otázku odpovědět a načrtnout profil živého Boha na základě Bible, ale potom jsem zjistil, že by to byla ohromná pošetilost. Chtít popsat živého Boha, podat jeho obrysy, byť na biblickém základě, by znamenalo pokusit se redukovat živého Boha na ideu živého Boha.“
„Musíme věřit v Boha, který přesahuje Boha, v něhož věříme – zdůraznil dále o. Cantalamessa. Živého Boha lze jen matně tušit a mít jakýsi druh pocitu či předtuchy. Po Bohu lze vzbudit touhu, stesk, ale nic víc. Nelze uzavřít život do ideje. Proto sv. Řehoř Nysský říká, že nejvyšší formou poznání Boha je jakýsi „pocit přítomnosti“ (In Cant. XI, 5,2).“
O. Cantalamessa svoje první adventní kázání, nazvané „Bůh je“, končil připomínkou slov sv. Františka z Assisi, který na sklonku svojí pozemské pouti a tváří v tvář špatnému příkladu svých řádových spolubratří, zvolal: „Dieu est, et cela suffit“ – Bůh je, a to stačí!
„Naučme se opakovat tato prostá slova, když v církvi a ve svém životě nacházíme situace podobné těm, které uzřel František – Bůh je, a to stačí,“ uzavřel papežský kazatel.
(mig)
