Cerca

Vatican News
Andrej Rublev, Trojice (1425) Andrej Rublev, Trojice (1425) 

O. Cantalamessa: Trojici neobsáhneme rozumem, ale můžeme do Ní vstupovat

Kdyby Boží dokonalost spočívala pouze v lásce k sobě, byl by to čistý egoismus, který není svrchovanou oslavou lásky, nýbrž jejím naprostým opakem – řekl dnes v ranním kázání pro papeže a římskou kurii otec Raniero Cantalamessa. Druhou adventní promluvu v kapli Redemptoris Mater věnoval papežský kazatel tajemství Největější Trojice.

Johana Bronková - Vatikán

Otec Raniero Cantalamessa uvedl promluvu podivuhodným příběhem již zemřelé ženy, kterou kdysi duchovně doprovázel. Tato kdysi Vdaná žena a posléze vdova se mu svěřila s příběhem ze svého dětství, uchovávaným po celý život v hloubi srdce a nikdy dříve nikomu nesděleným. O. Cantalamessa citoval z dopisu, v němž líčí prožitek z prázdninového rána, ve slunečné atmosféře venkova, kde ani ne čtyřletá trávila léto u babičky. Lípa stojící u domu se náhle před očima dívenky proměnila. „Listy a větve se rozkmitaly jako plaménky tísícera svící (…) – píše v listu - A můj údiv ještě vzrostl, když jsem – nevím zda tělesnýma očima či nikoli – uprostřed onoho třpytu spatřila pohled a úsměv nevýslovné krásy a dobroty. Srdce se mi bláznivě rozbušilo, pocítila jsem, že mne proniká síla lásky a že jsem milována až do nejhlubších zákoutí mého bytí.“ Když se vidění rozplynulo, zdálo se dívence jako by jasný letní den potemněl jako nebe za deště. Tím však příběh neskočil. Děvčátko krátce nato zaslechlo rozhovor kuchařky s jinou služebnou. Mluvily o Bohu. A na její dotaz, kdože to je, prostá žena s politováním, že pohanská babička nedokáže nebohému dítěti takové věci vysvětlit, pravila: Je to Ten, kdo učinil nebe a zemi, lidi a zvířata. Je všemohoucí a bydlí v nebi. „Právě Toho jsem viděla,“ řeklo si děvčátko, ale nepřestávaly v něm hlodat pochybnosti. Má pravdu babička nebo služebná? Jednoho rána, když znovu čekala až jí příjdou pomoct s oblečením, směle vyslovila: „Bože, jestli jsi a jsi opravdu všemohoucí, zapnimi mi šaty na zádech, abych mohla sejít do zahrady.“ Ani jsem nedokončila větu a šaty byl zapnuté. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, zděšená z účinku svých slov. Nohy se mi třásly, posadila jsem se před skříň se zrcadlem, abych se ujistila, že je to pravda a znovu popadla dech. Nevěděla jsem ještě, co znamená „pokoušet Boha“, ale chápa jsem, že bych se změnila v prach, kdybych se postavila jeho vůli,“ citoval papežský kazatel z listu, s dodatkem, že svatý život této ženy posléze ztrvrdil, že nešlo o pouhý výplod dětské fantazie.

Ke komu se my křesťané obracíme, když říkáme slovo „Bůh“?  - ptal se dále otec Cantalamessa? Bůh je společenstvím lásky, v němž jednota a trojice vytvářejí Trojjedinost, ve které ani jednota ani pluralita nepředchází jedna druhou, ani neexistuje jedna bez druhé, žádná z obou těchto rovin není nadřazená nebo hlubší než druhá. „Trojice je jako triangl, který vibruje vždy celý a vydává stejný zvuk, ať se dotkneš kterékoli jeho strany.“

„Živý Bůh křesťanů není zkrátka ničním jiným, než živou Trojicí. Jádro učení o Trojici je obsaženo ve zjevení Boha jako lásky. Když říkáme : „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8) říkáme: Bůh je Trojice. Každá láska zahrnuje milujícího, milovaného a lásku, jež je spojuje. Každá láska je láskou k někomu nebo něčemu; neexistuje láska „na prázdno“,  láska bez předmětu .Koho tedy miluje Bůh, aby mohl být označen za lásku? Člověka? Pak by však byl láskou jen pár stovek milionů let. Miluje vesmír? Pak by ale byl láskou jen pár desítek miliard let. Koho miloval Bůh předtím, aby byl láskou?“

Řečtí myslitelé a náboženské filosofie různých dob pojímaly Boha především jako myšlenku – pokračoval o. Cantalamessa. Chápali ho jako „čistou myšlenku“. Ve chvíli , kdy řekneme, že Bůh je především láska, není však již toto možné:

„Čistá láska k sobě samému by byla čistým egoismem, který není svrchovanou oslavou lásky, nýbrž jejím naprostým opakem. Na tuto otázku odpovídá zjevení, formulované církví. Bůh je láska od věčnosti, ab aeterno, protože ještě dříve než existovalo cokoli vnějšího, co by mohl milovat, měl v sobě Slovo, Syna, kterého miloval nekonečnou láskou, tedy „v Duchu Svatém“ (…) Jak napsal Henri de Lubac: Svět by měl vědět, že zjevení Boha jako lásky otřásá veškerým dosavadním chápáním božství.“ My křesťané věříme „v jediného Boha“, nikoli v Boha osamělého!“

Žádný traktát o Trojici nedovoluje vstoupit do tohoto tajemství tak jako kontemplace Rublevovy ikony, která vznikla v roce 1425 pro kostel sv. Sergeje, pokračoval papežský kazatel. Ikona znázorňuje božské osoby nepřímo, jako anděly, kteří přišeli za Abrahámem – jak čteme v Genezi (187, 1-15). Podle patristické tradice vykládá události Starého zákona ve světle Nového. Malíř komponoval trojici vzájemně podobných postav do kruhu, vyjadřujícího jednotu. Modrá barva v oděvu všech tří vyjadřuje božsko  přirozenost a oděvy jiných barev naopak specifičnost osob: nevýslovnou světelnou barvou se vyznačuje plášť Otce, tmavá tunika Syna sedícího uprostřed vyjadřuje jeho lidství a zelený plášť anděla po pravé straně symbolizuje život, a tedy „Dárce života“, Ducha svatého.

„Při kontemplaci Rublevovy ikony nás zasáhne především hluboký pokoj a jednota, jež z ní vyzařuje. Tryská ní tiché volání: „Buďte jedno, jako my jsme jedno“. Svatý Sergej Radoněžský, pro jehož klášter byla ikona namalována se v ruských dějiných vyznamenal přivrácením jednoty mezi znesvářenými vůdci, která umožnila osvobození Ruska od Tatarů. Jeho heslo znělo: „Zvítězit nad odporným svárem tohoto světa kontemplací Nejsvětější Trojice“.“

Všichni si přejeme jednotu, toužíme po ní podobně jako po štěstí. Proč je však tolik těžké jí dosáhnout? Protože každý chce vytvářet jednotu podle sebe, ze svého hlediska. Zapomíná se přitom na sounáležitost, pro níž právě ve vztahu k Nejsvětější trojici vzniknul ve východní církvi termín „perichoreze“, doslova vzájemné prolínání. Cesta k pravé jednotě spočívá v napodobování božské perichoreze mezi námi, v církvi. Svatý Pavel nám pomáhá chápat, co to v praxi znamená, když mluví o utrpení jednohu údu, s nímž trpí celé tělo (1 Kor 12,26) nebo vybízí „neste břemena jedni druhých (Gal 6,2).

„Břemena druhých jsou nemoci, omezení, soužení, ale také nedostatky a hříchy. Žít perichorezi znamená „vcítit se“ do druhého, vžít se do jeho situace, snažit se pochopit prve než soudit. Tři božské osoby se neustále oslavují navzájem (…) Každá se dává poznat tím, že nechává poznat druhou. Syn učí volat „Abba“, Duch svatý učí volat „Ježíš je Pán!“ a „Přijď, Pane“ Maranatha. Neučí vylovovat své vlastní jméno, ale jméno druhých. Na světě je myslím  pouze jediné „místo“, kde se pravidlo „miluj bližního jako sám sebe“ uskutečňuje v absolustním smyslu, a to je Trojice! Každá božská osoba miluje druhou jako sebe sama.“

Jak jiná je atmosféra v rodině, kde manžel hájí a chválí svou ženu před dětmi i před cizími, a stejně tak žena svého muže, kde se řídí pobídkou nepomlouvat bratry, nesoutěžit, nýbrž navzájem se ctít (srov. Jak 4,11; Řm 12,10). V tomto smyslu je možné dokonce radovat se z jmenování na druhého na čestné místo, například kardinálské – podotkl papežský kazatel k římské kurii. Právě kontemplace Trojice napomáhá k vítězství nad „odpornou znesvářeností světa“. Prvním zázrakem Duch svatého o Letnicích byla svornost učedníků (Sk 4,14) a Duch je i nadále vždy připraven tento zázrak zopakovat.

„Můžeme se lišit v názorech, v tom, co si myslíme o věroučných nebo pastoračních otázkách, které jsou stále ještě legitimně diskutovány v církvi, ale nikdy nesmíme být nerozděleni v srdci: In dubiis libertas, in omnibus vero caritas. To znamená ve vlastním smyslu následovat jednotu Trojice, která je „jediná v různosti“.

Vedle kontemplace a následování Trojice existuje ještě cosi blaženějšího, totiž „vstupovat do Ní“. Nemůžeme obsáhnout oceán, ale můžeme do něho vstoupit, nemůžeme obsáhnout tajemství Trojice svým rozumem, ale můžeme do něho vstoupit.

„Kristus nám k tomu zanechal konkrétní prostředek – Eucharistii. Na Rublevově ikoně jsou tři andělé v kruhu kolem stolu a na tomto stole je kalich a v něm lze zhlédnout beránka. Těžko vyjádřit prostěji a účinněji, že Trojice nám nabízí každý den setkání v eucharistii.“

Kázal otec Raniero Cantalamessa v kapli Redemptoris Mater.

Poslechněte si zvukový záznam pořadu

 

14. prosince 2018, 19:00