Cerca

Vatican News
2018.12.21 Predica di Avvento Kázání otce Cantalamessy 21. prosince 2018.  (Vatican Media)

Cantalamessa: Bůh si počíná pokorně při stvoření i při vykoupení

Otec Raniero Cantalamessa pronesl v pátek ráno třetí a poslední adventní kázání pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie.

Nadepsal jej citací z prologu Janova evangelia „Boha nikdo nikdy neviděl“ (Jan 1,18) a zahájil slovy:

Živý Bůh je žijící Trojice, řekli jsme posledně. My však existujeme v čase a Bůh věčně. Jak překonat tuto »nekonečnou kvalitativní diferenci«? Jak postavit most nad takovouto nekonečnou propastí? Odpověď je slavnost, ke které se připravujeme: »Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi«. Mezi námi a Bohem – napsal byzantský teolog Nicolas Cabasilas – stály tři zdi, které nás dělily: nejprve přirozenost, protože Bůh je duch a my jsme tělesní, potom hřích a pak smrt. První byla zbořena vtělením, když se lidská a božská přirozenost spojili v osobě Krista; zeď hříchu byla zbořena křížem a zeď smrti vzkříšením (srov. Vita in Cristo, III, 3). Ježíš Kristus je nyní definitivním místem setkání živého Boha a živého člověka. V Něm se vzdálený Bůh stal blízkým, stal se Emanuelem, Bohem-s-námi.

Bůh k nám už nemluví zprostředkovaně, nýbrž osobně – pokračoval papežský kazatel. Obrovská novost z existenciálního či subjektivního hlediska spočívá v tom, že nyní už to není člověk, který „tápavě“ (srov. Sk 17,27) hledá živého Boha, nýbrž živý Bůh se vydává člověka hledat, ba přebývat v jeho srdci. Tady lze potkat a ctít Boha v duchu a v pravdě. »Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek« (Jan 14,23). Z této pravdy učinil jádro svého evangelia Jan. Svěřme se mu, a pomůže nám, abychom živého Boha nejenom »hledali«, nýbrž »zakoušeli«; dobrali se nejenom Jeho poznání, nýbrž živého »cítění«.

„»Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v naručí Otcově, ten o něm podal zprávu« (Jan 1,18). K pochopení tohoto textu je třeba odkázat na celou biblickou tradici o Bohu, kterého nelze vidět a zůstat naživu (srov. Ex 33,18-20). Existuje tak velká propast mezi svatostí Boha a lidskou ničemností, že k uzření či slyšení Boha musí člověk umřít. Vzácnou výjimkou byli pouze Mojžíš (Ex 33,11) a Eliáš (1 Kr 19,11), kterým bylo dáno uvidět Boha a kteří příznačně spatří Kristovu slávu na hoře Tábor.“

Tajemstvím celého Nového zákona je snad nejvíce proniknut Ježíšův výrok: »Já a Otec jedno jsme« - pokračoval otec Cantalamessa. Ježíš Kristus není jenom Tím, kdo zjevil živého Boha, nýbrž On sám je zároveň živým Bohem. Zjevitel a zjevení je tatáž osoba.

Z tohoto tvrzení vychází církevní reflexe, která dosáhne explicitní plnost v trojiční dogmatu. Ve zmíněném výroku figuruje slovo »jedno« (řecky hen a latinsky unum), což je substantivum středního rodu. Kdyby Ježíš použil mužského rodu (eis, unus) znamenalo by to, že Otec a Syn jsou tatáž osoba a nauka o Trojici by byla předem vyloučena. Církevní otcové z použitého výrazu „jedno“ správně usoudili, že Otec a Syn jsou téže přirozenosti, nikoli však toutéž osobou.

Papežský kazatel pak přešel k jiné problematice a zamýšlel se nad tím, co si myslet o té – větší - části lidstva, která nezná Krista a evangelium? Jsou tím vyloučeni ze spásy, kterou přinesl Kristus?

Někteří, ač se ke křesťanství hlásí, nedokáží ani dnes připustit, že konkrétní dějinná událost, jakou je smrt a vzkříšení Krista, by mohla situaci celého lidstva před Bohem změnit. Nahrazují proto tuto dějinnou událost všeobecným, neosobním principem, čímž hlásají starověkou gnózi. Takoví by si, myslím, měli položit jinou otázku, a to zda opravdu věří v tajemství, se kterým celé křesťanství stojí a padá, totiž ve vtělení Slova a božství Kristova. Je-li totiž přijato Vtělení, nejeví se už rozumu jako nesmysl, že jediná konkrétní událost má všeobecný dosah. Bylo by naopak divné myslet si opak.“

Gnostickým redukováním všeobecné dimenze křesťanství se největší příkoří nečiní Kristu nebo církvi, nýbrž samotnému lidstvu – řekl dále papežský kazatel. Pokud Kristus spásu uskutečnil pro celé lidstvo, pak na ni má celé lidstvo také právo.

Bůh si při stvoření počíná pokorně. Nedává na všechno svoji visačku, jako činí lidé se svými výtvory. Tvorové na sobě nemají napsáno, že je stvořil Bůh. Ponechává na nich, aby Jej objevili. Kolik času bylo zapotřebí, aby člověk rozeznal, kým měl být a kdo pro něho stvořil nebe i zemi? A kolik jen bude zapotřebí k tomu, aby Jej poznali všichni? Přestane proto snad Bůh být Stvořitelem všeho? Přestane hřát svým sluncem ty, kdo ho znají i ty, kdo ho neznají? Tak se stane i při vykoupení. Bůh si počíná pokorně při stvoření i při vykoupení. Kristus se stará více o to, aby všichni lidé byli spaseni, než o to, aby věděli, kdo je jejich Spasitelem. Spíše než spásou těch, kteří nepoznali Krista, by myslím bylo třeba se starat o spásu těch, kteří Jej poznali, ale žijí jako by nikdy neexistoval, zapomněli na svůj křest a odcizili se církvi i každé náboženské praxi.“

Pokud jde o spásu těch prvních, Písmo nás ujišťuje, že »Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné« (Sk 10,34). Proto František z Assisi říká: „Každé dobro, které se najde v člověku, ať už je pohan či nikoli, je třeba připisovat Bohu“ (Celano, Vita prima, XXIX, 83) – kázal v pátek italský kapucín Raniero Cantalamessa pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie.

 

(mig)

22. prosince 2018, 19:55