Beta verze

Cerca

Vatican News
2018.11.05 1943 Bombe sul Vaticano Bombardování Vatikánu 5. listopadu 1943. 

Bombardování Vatikánu před 75 lety mířilo na rozhlasový vysílač

„První bombardování Vatikánu se odehrálo 5. listopadu 1943, ve dvacet hodin deset minut“, píše ve svých poznámkách mons. Domenico Tardini, sekretář Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, tedy dnešní sekce pro vnější vztahy státního sekretariátu Svatého stolce.

Blíže neurčené letadlo shodilo na městský stát pětici tříštivých pum, poškodilo několik objektů, a přestože si bombardování nevyžádalo oběti na životech, vyvolalo odsouzení sdělovacích prostředků vzhledem k vatikánské neutralitě i šok mezi římskými obyvateli. „Byla nejenom narušena suverenita neválčícího státu, nýbrž zasaženo srdce univerzálního křesťanství“, podotýká italský novinář a nakladatel Augusto Ferrara, který tuto válečnou epizodu bohatě doložil ve svazku nazvaném „1943 – Bomby nad Vatikánem“ (1943 Bombe sul Vaticano, LEV,2010).

Nepříliš známé bombardování městského státu se může jevit jako podružná skutečnost v porovnání s ničivými nálety na Řím v létě téhož roku (19. července a 13. srpna), při kterých spojenecká formace (s písničkovým jménem „Lucky Lady”, “Pretty Boy” a “Winnie Oh Oh”) svrhla na různé římské čtvrti 4000 bomb a shodou okolností s tím začala v den smutného výročí – 19. červencem roku 64 se totiž datuje požár Říma, který zapříčinil krvavé pronásledování křesťanů. Po spojeneckém bombardování jich zemřely tři tisíce, jedenáct tisíc lidí bylo zraněno. Ještě během náletu opustil papež Pius XII. bez ochranky Vatikán, aby v osobním voze za doprovodu dvou blízkých spolupracovníků (včetně budoucího Pavla VI.) vyhledal obyvatele nejvíce zasažené čtvrti sv. Vavřince (se stejnojmennou bazilikou) a „rozepjal nad nimi křídla jako obrýlený anděl“, jak výstižně zpívá jeden italský písničkář na základě dobových snímků.

Fotografická dokumentace listopadového vatikánského bombardování vypovídá o škodách na vodní nádrži poblíž železniční stanice a na budově Governatorátu městského státu, v jejímž rámci tehdy nesídlily pouze úřady, nýbrž také soukromí zaměstnanci. Podle dochovaného archivu rodiny Nogarových (Bernardino Nogara byl delegátem při Správě majetku Apoštolského stolce) si následná rekonstrukce jejich bytu, který byl nejsilněji zasažen spolu s takzvaným Královským bytem na prvním patře Governatorátu, vyžádala dva měsíce. Největší škody utrpěla mozaiková dílna, náležející ke stavební huti sv. Petra, a rovněž vitráže v zadní části Vatikánské baziliky. O bombardování se v dobovém tisku mluvilo po osm následujících dní (L´Osservatore Romano, il Messaggero, Il Tempo, La Stampa), avšak poté je, pravděpodobně na výzvu mons. Giovanniho Battisty Montiniho (substituta státního sekretariátu Svatého stolce) zahalilo mlčení, aby „se nepřiživovalo riziko možné občanské války kvůli propagandistickému využití celé události“ (kard. Lajolo při prezentaci výše uvedené knihy).

Ticho a pochybnosti dlouhá léta obestíraly rovněž možné autorství vatikánského náletu, ze kterého se v tisku vzájemně vinily obě válčící strany. Státní sekretariát Svatého stolce požádal o vysvětlení trojici mocností – Spojené státy, Anglii a Německo. Příslušná diplomatická korespondence dokládá, že generál Eisenhower, anglická i německá vláda popřely jakoukoli odpovědnost. Italská socialistická republika označila za pachatele Spojené státy americké a kritizovala je za urážku vrcholného symbolu křesťanství, ačkoli autor citovaného svazku je přesvědčen o tom, že za náletem stojí právě fašističtí funkcionáři, jmenovitě vysoce postavený Roberto Farinacci. Cílem náletu měl být Vatikánský rozhlas, o kterém se Farinacci domníval, že nepříteli poskytuje vojenské zpravodajství. Svou tezi italský novinář dokazuje přepisem telefonického odposlechu, který zachycuje rozhovor mezi jedním knězem a jezuitou Pietrem Tacchim Venturim, úzkým spolupracovníkem tehdejšího státního sekretáře, kard. Luigiho Maglioneho. Zmíněný kněz v dialogu potvrzuje: „Byli to Italové. Zjistili jsme to prostřednictvím očitých svědků. Jednalo se o letoun Savoia Marchetti, který měl pěti bombami zasáhnout Vatikánský rozhlas“. Jisté je, že tento typ letadel (SIAI Marchetti S.M.79) patřil k výbavě Republiky Saló a vyletěl z letiště ve Viterbu, ovšem bezvýhradné potvrzení této verze neexistuje.

Mons. Tardini (na fotce jeho pracovna po náletu) v již připomínaných poznámkách z roku 1944 uvádí ještě jiné svědectví, které přisuzuje nálet z 5. listopadu 1943 individuální iniciativě amerického pilota. Méně dohadů se vede o druhém náletu na Vatikán, o němž si Tardini činí zápis bez udání data, nicméně po 1. březnu 1944. V tříměsíčním odstupu od prvního bombardování tehdy jiný letoun, tentokrát prokazatelně náležející Italské socialistické republice, shodil šest bomb malého kalibru v bezprostřední blízkosti Vatikánu, přičemž zabil jednoho dělníka na náměstí Sant´Uffizio a zranil holandského augustiniánského řeholníka, který pobýval v koleji sv. Moniky. Bomby poškodily palác Svatého officia (dnešní Kongregace pro nauku víry), přilehlé sídlo Oratoře sv. Petra a kolej Propaganda Fide na blízkém vrchu Janikulu.

 

(jag)

5. listopadu 2018, 17:19